Krize právního vědomí v čase změn?

Jako právník (mnozí právě přestali číst :-) ) jsem si v poslední době nemohl nevšimnout reakcí „běžného“ občanského i podnikatelského světa na změny v těch nejzákladnějších pravidlech mezilidského soužití, které nás s účinností od ledna 2014 (pokud tomu nová politická konstalace ještě na chvíli nezavře závoru) čekají. Všichni jsme už více než rok masírováni mediální „osvětou“, která hovoří o nejzásadnější legislativní změně od revoluce a občas až bulvárně a nepřesně předkládá ta zásadně jiná ustanovení nového občanského zákoníku (už se vžilo „NOZ“) a s ním velmi blízce spjatého nového obchodního zákoníku, koncepčně přejmenovaného na zákon o obchodních korporacích (prostě ZOK). A v podstatě mají pravdu – vždyť i tak banální a každodenní záležitost, jako je koupě chleba v sámošce – neboť i to „právním jednáním“ – bude mít zcela novou (neříkám zásadně jinou, ale prostě novou) právní úpravu. Soukromé právo se nám mění před očima. Jak k tomu přistupují jednotlivé skupiny české společnosti? Legislativce raději vynechávám, nebudeme si přece kazit jinak příjemný blog :-) .

Zjišťuji, že „průměrný spotřebitel“ (odpusťte mi tu klišé legislativní zkratku) k tomu přistoupil v zásadě dvojím vyhraněným způsobem.

Jedny – a není jich málo – změny nezajímají, tak jako je nezajímaly ani předchozí změny právního řádu. Říkají si: „Nějak bylo, nějak bude“. Právo je cizí element v jejich životě, který nepotřebují. Představa toho něco řešit právní cestou, nadto za pomoci právníka, jim není příjemná, protože mají za to, že paragrafy jsou mnohdy k tomu, aby pomohly pravdu vyložit jinak („§ 1 Slunce je zelené.“) a média je sytí případy, kdy využitím zákonné kličky si pár vychytralců přišlo k ne zrovna fér penězům. To už ale zabíhám tam, kam nechci, a to do nesprávné generalizace a zploštění určitých skutečností a pravd, o čemž trefně nedávno blogoval kolega Luděk Lisse (jeho blog si můžete přečíst zde).

Právní vědomí této skupinky je nutně nulové. Jednak je nezajímá, kam se náhled na formu a obsah právních vztahů vyvíjí, jednak nemají důvěru v právo jako systém ochrany práv, když jejich vynutitelnost jde těžce na úkor hrozivé finanční a časové zátěži. To ovšem není jejich odsudek, vlastně se ani nedivím jim ani tomu, že „právo“ se z neutrálního stalo slovem s pejorativním nádechem. Úroveň právního vědomí tak úzce souvisí s objektivní efektivitou práva ve společnosti.

Druhá skupina lidí je o něco uvědomělejší, reflektuje změny ve společnosti i právu, ví, že se jich výrazně dotknou a že by se jimi měli zabývat a přizpůsobit jim své dosavadní procesy (dvojnásob se to dotýká podnikatelů). Když ale sledují stát (zejm. jeho normotvornou složku), který nedbale přistupuje k již tak klíčovému problému jako je datum účinnosti všech změn, které nutně musí přijít najednou (a drží je tak v nejistotě), a taky zjišťují, že objem právní úpravy občanského a obchodního práva trojnásobně nabobtnal, namísto uklidnění v základních pojmech a jejich zpřesnění tato změna přinesla konzervativní návrat k terminologii první republiky, čímž vody souznění mezi akceptantem právní normy a normou samou ještě více rozčeřila. Jde o tlusté kodexy o mnoha stech paragrafech, které přináší beze sporu více systematiky, ale komu by se to dobrovolně chtělo číst, když v dnešní uspěchané době máme na všechno tak málo času? Bylo slibováno, že to budou zákony pro lidi – a občanský zákoník by tu ambici skutečně mít měl – ale mnoho lidí rezignovalo na to jej v krátké době pochopit, a přiznejme si, že bez základní právnické průpravy to není snadno čitelné a přenositelné na praxi, např. na ten nákup chleba v obchodě. Tihle lidé si tedy jsou vědomi toho, co je čeká, ale vzdali snahu právní vědomí tak výrazně a nejednou měnit, což stát příliš nemění regulérní osvětou. Smířili se s tím, že budou muset využít právníky, protože sami to nedají.

Sami právníci mají co dělat, aby novou právní úpravu ve své kvantitě a podstatně jiné kvalitě řádně a včas vstřebali, když její znalost je to, co je má v dalších letech živit.

K tomu všemu přistupuje element soudní moci, která bude fakticky nová společenská pravidla uvádět v život. I soudci jsou jen lidé. Lidé, kteří (doufejme) perfektně znali aplikaci starého řádu, a jako všichni právníci jsou tvory trochu více konzervativními. Zase to není insultace této profese – kdo tu přece chrání, obhajuje a svým způsobem zakonzervovává dané společenské uspořádání? Soudci tak pochopitelně budou hledat podobnosti i v tom novém. Nejspíš ji občas najdou i tam, kde byla naopak zamýšlena změna. Budou každopádně rádi za každou situaci, kdy budou moci „napojit“ dosavadní rozhodovací praxi, pracně nakumulovanou judikaturu, na nové poměry. V dalších letech ještě tolikrát ze soudních rozhodnutí vyčteme, že „Rozhodovací praxe reprezentovaná rozhodnutím sp. zn. 31 Cdo …/2008, třebaže staví na zákonu č. 40/1964 Sb., je v dané otázce plně použitelná i na nově účinný zákon…“ Vzhledem k síle, kterou si soudní moc v posledních letech na faktickou realizaci práva, se snad ani nebudu divit, když se toho v soudním rozhodování zase až tak mnoho nezmění. Proč by se tedy mělo pošramocené právní vědomí lidí právě teď restartovat?

Když se na to dívám kolem a kolem, situace není příliš nastavena na posilování právního vědomí a jeho pevné zakořenění v každém z nás, vědomí toho, že se vyplatí dodržet to, k čemu jsem se zavázal, protože se toho dovolám, a když to ten druhý nedodrží, rychle se dostaví „spravedlivá“ reakce (i když tření mezi právním řádem a koncepcí spravedlnosti je na samostatný blog…třeba někdy;-). Nechci, aby to působilo jako agitka, ale mám za to, že je v zájmu každého samostatně myslícího a své štěstí budujícího člověka (záměrně označuji nově „člověka“ namísto „fyzické osoby“), aby se o probíhající změny zajímal, přijal je za své, anebo k nim zaujal konstruktivní kritiku. Aby se ale společensky zapojil. Zajímal se o ně aspoň tak, jak se zajímá o kulturu či fotbal. Vždyť to právní vědomí, spojené s vírou v efektivní právo, je vlastně fajn věc. Mávnout rukou nad těmi lumpy, co hrabou pod sebe, a s nimi nad právem, které je jen pro ně a ne pro normálního člověka, je strašně snadné. Právo je – říká se – minimem morálky. Pokud si vědomí vybudujeme, budeme se cítit svobodnější a je šance, že se i ozdraví vztahy ve společnosti. V tom nás ale skutečně musí posilovat veřejný prvek. Nejsem přesvědčený, že stát děla maximum pro to, aby lidi přijali nový koncept soukromého práva za svůj, aby zde převládlo vědomí, že protiprávní jednání nikomu neprojde a bude rychle označeno a odsouzeno, aby se právní řád namísto zahlcení zjednodušil a mohl být pochopen namísto logické rezignace na takovou snahu, aby soudy rozhodovaly skutečně předvídatelně a nikoliv každý půlrok stanoviskem velkého kolegia otřásaly vírou lidí v platnost něčeho léta nazpátky….

Nejedná se o „PR“ sdělení, nýbrž o holou objektivní skutečnost, že snad pouze Ústav práva a právní vědy, o.p.s. přináší skutečně systematicky uchopenou možnost putování „za NOZem“ a ZOKem prostřednictvím komplexně pojatých a navazujících seminářů k nové právní úpravě (viz zde) a v tom dělá pro právní vědomí společnosti mnohem více než státní administrativa. Jak se může něco tak společensky zásadního ujmout, být obecně pochopeno a akceptováno jako dobře namazaný stroj, na němž skutečně všichni (bez výjimky) jedou podle stanovených dopravních značek a policajt dá všem nezbedníkům stejnou pokutu za stovku v obci, když tomu nepůjde naproti každý z nás i instituce, které to mají na starosti? Můžou za to tak trochu všichni a to je dobrým alibi pro to nedělat nic a svést to na okolí! Vyvolává to víc otázek než odpovědí, to jsem ani nechtěl…ale vlastně chtěl, pokud to v každém, kdo měl vůli tento příspěvek dočíst až sem, vyvolá aspoň nějakou myšlenku nad tím, jaký je jeho vztah k tomu, jak závazná pravidla fungují a jestli má vůbec význam je chtít pochopit a věřit, že bez nich by tu byla úplná anarchie. Doba plná změn vyvolává otázku, zda a jak se nově formovaný systém uchopí anebo způsobí ještě větší odcizení práva od „běžného života“ lidí. Co myslíte?