Před několika dny jsem se s rodinou vrátil z jednoho překrásného řeckého ostrova. Mikrosvět řeckých ostrovů nám prostě přirostl k srdci a nedokážeme si představit lepší místo pro relax, než malou, turismem minimálně dotčenou rybářskou vesničku, kde čas ubíhá pomalu a možná ještě pomaleji.
Nevím čím to je, protože 351 dnů v roce se chovám řádně podle kulturních vzorců bytostného Středoevropana. Pro zbývajících čtrnáct dnů však přijímám za svou onu poklidnou, nikam nepospíchající pohodu iónského podnebí. Vedle nespočtu ostatních aktivit, jsem si oblíbil návštěvy malých taveren, pokud možno za horizontem rušných destinací. Dokonce jsem si osvojil způsob stolování. A tak již neobjednávám každému jednomu jeho vlastní „hlavní chod“. Objednáváme vždy hromadně, vše necháme servírovat najednou doprostřed stolu a každý si pak bere podle toho, na co má zrovna chuť (ve své podstatě realizujeme nejvyšší komunistickou zásadu rozdělování v duchu preambule ústavy z šedesátého roku minulého století, alespoň tedy její druhou část – každému podle jeho potřeb!).
Než nám však obsluha přinese to, co jsme si objednali, pravidelně před nás postaví něco pro začátek, nejčastěji zapečené tousty … „ale ty jsme si neobjednali?“ bránili jsme se minimálně pohledem, když se nám to stalo poprvé (to bylo před skoro patnácti lety). Záhy zjišťujeme, že to není omyl, je to prostě tak – zakousněte, než bude hotovo vše z vaší objednávky. S chutí tak činíme.
Je po kulinářském zážitku a před námi je téměř prázdný stůl a na papírovém ubruse neskutečný chaos a nepořádek – opět standard řeckého stolování, který by Gutha-Jarkovského minimálně nepotěšil. Chceme platit a jít. Přichází obsluha a nese ovocný salát a něco dobrého na zapití … „ale ty jsme si neobjednali?“ (dále to již znáte). A tak sedíme, osvěžujeme se ovocným salátem, nikdo na nás nekouká pohledem – už jste dojedli, tak zaplaťte a jděte, ba právě naopak.
I když je to takřka standard, zejména v menších rodinných tavernách, vždycky jsem z této přidané hodnoty příjemně překvapen a potěšen. Vybavuji si přitom mnohá česká restaurační zařízení, kde přidanou hodnotou je co nejmenší porce z nekvalitních (tedy levných) surovin za co možno nejvyšší cenu a kde ještě před tím, než si cokoliv objednáte, již máte na účtence připsaný couvert (omlouvám se všem, co se tomuto standardu vymykají).
Letos si zase takhle sedím, příjemně překvapen a potěšen a po nejrůznějších zákrutách a odbočkách mne moje mentální mapa přivede k úvaze, zda i v českých reáliích by taková řecká přidaná hodnota byla možná. Najednou jsem měl v hlavě blik a uvědomil jsem si, že nemusím přemýšlet o tom, zda je možná, neboť jsem si uvědomil, že jí vlastně už dávno realizujeme. Pokud jsem si totiž místo uvítacích toustů představil všechny benefity, které studentům nabízí Ústav práva a právní vědy, pak ani na vteřinu nepochybuji, že toto je skutečná přidaná hodnota, která má svoji skutečnou hodnotu (takřka absolutní rým J). Místo ovocného salátu na závěr a výzvy ještě neodcházejte a poseďte, si představuji nespočet aktivit pro naše absolventy, které pravidelně zveme na všechny naše akce. Z mnoha absolventů se stali lektoři našich programů (tudíž neodešli a ještě poseděli). V tomto okamžiku jsem však těmto úvahám musel učinit přítrž, neboť riziko, že bych v taverně začal pracovat, bylo příliš vysoké. V tomto okamžiku mi totiž stačilo s uspokojením založit si ruce za hlavu, natáhnout nohy a pozorovat měsíc v úplňku zrcadlící se na mořské hladině a začít uvažovat a definici kýčovitosti, ale to je možná námět na další příspěvek. Tak snad jen na závěr omluva pro všechny, kteří možná čekali, že se konkrétněji rozepíšu o tom, jaké tousty a ovocné saláty má pro vás Ústav práva a právní vědy přichystané. Myslím si totiž, že nejlépe bude, přijdete-li ochutnat.