Vystudoval PF UK v Praze. Je ředitelem Ústavu práva a právní vědy, o.p.s. Působí již 20 let jako lektor obchodního práva a rozhodčího řízení, je uznávaným advokátem, vykonává též právní praxi rozhodce. Je doktrinárně činný a je autorem více 150 oborných článků a několika monografií. Kromě Ústavu práva a právní vědy vykonává lektorskou činnost na European Business School SE. Je členem České advokátní komory, The Internatioabl Bar Assotiation a Stálé konference českého práva.
Film Truman Show, ač mi o něm vyprávělo již před lety hodně přátel, jsem viděl až nedávno, tj. celých 15 let po jeho uvedení do kin. Pokud jste jej viděli také, víte, o čem hovořím, a jistě jste se nyní při letmé vzpomínce na něj v duchu pousmáli :-) . Pro ty, co nevědí, dělám nyní krátkou pauzu, a na 99 minut přerušuji moje psaní a Vaše čtení tohoto blogu (představte si totiž, že tento blog v době, kdy jej čtete, je mnou teprve současně s tím, jak jej čtete, psán – jste tedy vlastně jeho spolutvůrci).
(O 99 minut později): Díky, že jste se vrátili z vysledování filmu Truman Show a opět Vás u sebe vítám a srdečně zdravím! Tak co? Síla, co? Já myslím, že fakt dobrý.
Kdybych si měl zahrát na filmového kritika, tak bych sice řekl, že onen geniální nápad předestřít scénář o tom, že je zde hrdina, jehož život se odehrává v jednom obrovském televizním studiu, které je uděláno jako celé jedno samostatné městečko v Hollywoodu a všichni kolem něho, včetně jeho ženy, jeho nejlepšího kamaráda, prostě všech, jsou pouze herci, čerpá možná svůj zdroj v o rok starším filmu The Game (česky Hra, 1997) s Michalem Douglasem v hlavní roli. To, že se tvůrci filmu možná takto inspirovali, však nic nemění na tom, že toto téma rozvinuli do samostatné tvůrčí koncepce a rozehráli jej trochu jinak. Nechci říkat lépe, prostě jinak.
Truman Burbank je nic netušící 30 letý muž, který má svoji práci v malém městečku, svoji ženu, se kterou žije, své sousedy, které ráno zdraví (Good morning, good afternoon and good night!) a večer znovu, svého nejlepšího kamaráda, s nímž se baví a jemuž se svěřuje, že by chtěl zmizet z tohoto města na Fidži, svého barmana, a dalších pár lidí kolem sebe, se kterými sdílí rutinu svého každodenního života a valí svůj život každý den dopředu nevědomě prostřednictvím každodenních figur složených s předem přefabrikovaných gest, slov a interakcí. Když potom postupně – s určitou vnější pomocí, ale to není až tak podstatné – zjistí, že žije ve studiu a vydává se na „moře“, aby unikl loutkové realitě svého „vlastního života“ (moře je ovšem rovněž součástí studia a na jeho konci je po pár desítkách metrů zeď, což je síla :-) ), jdeme již do strhujícího hollywoodského finále, které končí happyendem, který však není utopený v křeči nereálných sladkostí, ale je symbolem velkého psychického osvobození hlavního hrdiny, z něhož se narodí jeho finální rozhodnutí. Jeho volba přitom spočívá v jediné otázce: žít raději umělý život, který nabízí na první pohled stejná potěšení, jako ten reálný, probíhající za zdmi města a za obrazovkami všudypřítomných kamer, a je nadto zbaven nástrah a nebezpečenství reálného světa v podobě podrazů, kriminality, různých ublížení, nedorozumění apod., nebo se tohoto umělého bezproblémového života vzdát na úkor vlastní svobody, jež jde ovšem ruku v ruce s nevýhodami, které umělý svět nemá? Hlavní hrdina se rozhoduje, i po jasné řeči Stvořitele Show Trumana Burbanka Christofa, jehož filmovou postavu dovedl k dokonalosti zrůdné lidské příšery až mysticky geniální Ed Harris, pro druhou variantu a odchází na závěr po 30 letech ze studia vstříc novému, reálnému životu. Skoro mě mrzí, že se tvůrci nezkusili k látce vrátit a natočit pokračování, jak by se příběh Trumana Burbanka vyvíjel v reálném světě, do něhož odešel. Co jej tam čekalo, jak by nastalé situace vyhodnocoval on, jak by jeho psychika, nezatížená 30 let jeho života žádným výrazným náporem společenského, sociálního, rodinného nebo pracovního tlaku, reagovala tváří v tvář těmto „realitám“ skutečného světa. To už se však patrně nedozvíme.
Podstatné je to, že americkým tvůrcům se někdy podaří (a dobře se to děje zejména prostřednictvím vědeckofantastických filmů, nebo bláznovin tohoto typu kápnout na tu správnou strunu, a to ať již zamýšleně či nikoliv. Film Truman Show je totiž o nás všech, resp. o každém jednom z nás, a v době globálního světa, ipadů, iphonů, facebooků a dalších sociálních vymožeností a médií, díky nimž jsme dobrovolně dali své soukromí všanc a vystavujeme intimnosti našeho života včetně jeho přesného časového rozvrhu, našich fotografií, fotografií našich nejbližších, našich skrytých přání a tužeb, „přátelům“, které jsme třeba ani nikdy neviděli a ani nikdy neuvidíme. I my žijeme často ve svém vlastním městečku, které je z umělé hmoty a kde si vyměňujeme umělé slovní sestavy bez nápadu a kreace s druhými, v městečku, kde nám média servírují pravdy o globálním oteplování jeden den a pravdy o globálním ochlazování druhý den (zrovna nyní, pokud jste to ještě na netu nepostřehli, se drtivá většina vědců obává globálního ochlazování, ač zde uplynulých 10 let vítězila celosvětová panika globálního oteplování a každý, kdo se jí postavil, byl označován za podivína), kdy nám jeden den říkají, co se má jíst a jak se máme oblékat, a druhý den zase něco úplně jiného. A my létáme ode zdi ke zdi, snažíce se zachytit tento vagonek horské rychlodráhy a naskočit do něj v domnění, že to je přeci ten skutečný svět. Žijeme v interaktivních vazbách se svým sociálním okolím, kterému musíme vyhovovat a jen málokdy se zastavíme a klademe si otázku, zda to skutečně chceme, zda by nebylo vlastně lepší a možné se obručí těchto předem nastavených sociálních vazeb jednou na dobro zbavit a odejít z jejich umělého městečka žít vlastní život. Někomu se možná v umělém městečku líbí, někdo o něm možná ani neví a považuje je za svoji realitu, někdo chce z městečka odejít, ale nemá na to sílu, neboť výhody umělého světa bez boje, bez porážek a bez výher jsou pro někoho lákavější, než tvrdý rohovnický ring světa bez kamer.
Oficiální text distributora k filmu říká, že „Truman Show prozkoumává moc médií a stále méně zřetelnou hranici mezi skutečností a jejím mediálním či virtuálním obrazem. Truman Burbank totiž až téměř do svých třiceti let netuší, že od narození žije v obrovských filmových ateliérech a že je hvězdou televizního seriálu s celosvětovou popularitou a vysokou sledovaností. Nad Trumanovým životem má navíc absolutní kontrolu tvůrce oblíbeného seriálu, režisér a producent Christof. Největším problémem ovšem pro Trumana nakonec není uvědomit si pravý stav věcí, nýbrž odhodlat se opustit falešný, avšak zároveň tak bezpečný a dokonalý svět… Snímek je inspirován americkými TV seriály, založenými na snímání reality a ve svém závěru nečekaně přerůstá až v moderní alegorii biblického motivu – vyhnání z ráje. Žánrově jde o fantaskní, bizarní a spektakulární drama se satirickým podtextem.“
A ještě jednou na závěr, protože opakování je matka moudrosti: Největším problémem pro Trumana nakonec není uvědomit si pravý stav věcí, nýbrž odhodlat se opustit falešný, avšak zároveň tak bezpečný a dokonalý svět.
Až budete někdy přemýšlet o tom, že jste neudělali něco, co jste chtěli léta udělat, tak o tom nepřemýšlejte, protože přespřílišné přemýšlení zabíjí činy a rozvrací akci. Prostě to udělejte a nezlobte se na sebe, ať už to dopadne jakkoliv. Až budete někdy přemýšlet o tom, že byste chtěli studovat, ale nemáte na to dost peněz, času, energie, pochopení Vašeho sociálního okolí, vůle, apod., tak o tom nepřemýšlejte a začnete studovat, protože přinejhorším vždycky můžete skončit :-) , zatímco začít můžete možná jen jednou, a to je právě teď, kdy jsou Vaše myšlenky koncentrovány na to takový krok učinit.
Až si budete klást otázku, zda by nebylo lepší Váš umělý, ale bezpečný svět opustit, pusťte si pro inspiraci Truman Show. Odpověď na Vaši otázku je totiž skryta v otázce samotné :-) .
Good morning, good afternoon and good night! :-)