Pokud se zeptáme průměrného voliče, co by od státu požadoval, většina se asi shodne na tom, co by nechtěla, tedy korupci, zadlužování, byrokracii. Pak je tu část většinového voličstva, která bere za zásadní bezplatné školství, zdravotnictví, jistotu zaměstnání a starobních důchodů. Na čem se však snad všichni shodnou je, blahobyt společnosti. Pro každého však bude mít tento pojem odlišný význam, znatelně již na základě výše uvedených požadavků. Obdobně jako pojem svoboda bude pro jednoho znamenat např. svobodně se rozhodovat jak uplatnit své znalosti na trhu investičních příležitostí, tak pro druhého bude představovat osvobození od strachu z nezaměstnanosti a vůbec nejistoty ze své budoucnosti.
Z výše uvedeného plyne, že té přirozeně sebejistější části společnosti stačí od státu minimum: ochrana majetku, zdraví a života občanů. Vedle toho většina považuje za přirozenou funkci státu zajištění pohodlného života (tedy vlastně postupnou degeneraci), což se zdá, že je také položkou z hlediska osobní svobody nejdražší. Nejsem si jist, zda-li u těchto voličů existuje uvědomění (nebo pud sebezáchovy), že čím více funkcí od státu požadujeme, tím více moci musíme na něj delegovat a vzdát se za to svobody rozhodovat o sobě jako individualitě, smyslem jejíhož života je jednat. Tedy konat činy a tím realizovat své myšlenky, které dělají člověka člověkem. V tomto ohledu jsem pocítil potřebu učinit drobný exkurz k tomuto tématu prizmatem ekonomie. Vlastně jen znovu odhalit to, co už bylo dávno objeveno a empiricky potvrzeno, nicméně se zdá, že jsou to pravdy veřejnosti stále neznámé či jsou vnímány jako nástroj politické ideologie. Ekonomie překvapivě vychází ze selského rozumu:-), který je pro mě ekvivalentem logického myšlení, zjednodušeně řečeno studuje chování lidí, kteří maximalizují své slasti a minimalizují své strasti. Ekonomický výzkum tzv. Školy veřejné volby brzy objevil a potvrdil povědomě známé teorémy byrokracie, dobývání renty, parciálních zájmů, racionální ignorance voliče, a to již od 50. let minulého století.
Ústředním tématem byla problematika politického rozhodování pomocí nástrojů ekonomické teorie, kde se každý snaží v politické hře maximalizovat svůj vlastní, individuální prospěch jak na straně voliče, tak na straně politika. V této oblasti obdržel již zesnulý James Buchanan (z české populace snad jen Václav Klaus může prohlásit, že byl jeho osobním přítelem, když společně strávili pár lyžařských dovolených v USA ještě v 90. letech) Nobelovu cenu, za rozvoj smluvních a konstitučních základů teorie ekonomického a politického rozhodování. Neexistuje nic jako společenské cíle, ale pouze cíle individuální, které vybírá jednotlivec a veřejná volba potom představuje volbu mezi různými pravidly hry, v jejichž rámci pak jednotlivec tvoří a sleduje své vlastní zájmy. Politický proces je v tomto světle kvazitržním, politici směnují své sliby za volební hlasy, a maximalizují svůj užitek vážením výnosů a nákladů ze svého politického chování. Fiskální iluze voliče (Alesina, Perotti 1995) ve formě narůstajícího veřejného dluhu představuje skryté zdanění, na této úrovni potom lidé nekladou růstu vládních výdajů takový odpor, což umožňuje snadnější plíživou expanzi státu.
volby1Vážnou roli hraje efekt racionální ignorance voliče (Olson 1982), který vnímá, že jeho hlas má nepatrný vliv a proto také věnuje minimum času na získání informací pro správnou politickou volbu. Politici přirozeně využívají efektu krátkozrakosti voliče a preference takových politik, které přináší okamžitý prospěch, nicméně jejich náklady přicházejí až po volbách. Rozpočtové deficity jsou přirozenými důsledky zápasu o voliče. S tím souvisí téma politického cyklu a uplatňování politiky poptávková expanze dva roky před volbami (např. šrotovné) pro posílení zaměstnanosti a následné po volbách nepopulární restrikce, což je empiricky společným znakem politik všech hlavních stran napříč politickým spektrem. Teorie byrokracie (Tullock 1965, Niskanen 1975) vysvětluje chování úředníků sledujících přirozeně své osobní blaho a sílu vlivu a s tím spojenou tendenci maximalizace rozpočtu úřadu, existuje zde v tomto smyslu pro úředníka výhodná asymetrie informací mezi úředníkem a politikem. Nelze zde kontrolovat efektivnost účetnictvím, neboť cíle jsou nejasné narozdíl od cílů soukromé firmy v tržním prostředí. Tím dochází ke spontánnímu růstu veřejného sektoru a rozporům zájmů úředníků a voličů. Moc úředníků umožňuje spíše zbavení se nepohodlného politika než propuštění úředníků. Recept na zkrocení byrokracie je nabízen v privatizaci monopolu úřadu na jím zajišťované služby, např. služby sociální, zdravotní, investiční apod. Pozitivní zkušenosti jsou z reforem byrokracie na Novém Zélandu.
Teorie parciálních zájmů vychází ze schopnosti zájmových skupin se organizovat a koordinovaně vyjednávat s vládními politiky na úkor spotřebitele a daňového poplatníka, jejichž zájmy jsou rozptýlené a neorganizované. To má za následek např. subvencování zemědělství, které vytváří pro rozpočet vlády pouze čisté náklady a podporuje zachovávání neefektivních výrobních metod v oboru, celkově se takto snižuje konkurence a zvyšuje se přerozdělování. Tím, jak se snižuje ekonomická efektivnost společnosti, se také snižuje národní důchod. Parciální zájmy vedou k rozšíření a prohloubení regulace hospodářství, neboť aktivita zájmových skupiny vede k tomu, aby politikové více kontrolovali různé hospodářské činnosti (např. garantované výkupní ceny energií solárních elektráren, podpora bionafty, omezení konkurence na trhu mobilních operátorů, distributorů elektrické energie či veřejné dopravy apod.). Pro teorii dalším známým jevem je tzv. dobývání renty (Tullock 1967), představuje získávání určitých privilegií pro určité zájmové skupiny, např. ochranářská opatření, ze kterých plynou skupinám zisky – renty, a vzniká zde tak skvělý prostor pro náklady na lobbování a uplácení politiků; opět se zde využívá lidská činnost, inovace a zdroje v neproduktivní oblasti na úkor oblastí hospodářství, kde by mohly vytvářet užitečné statky. Podle odhadů se jedná o 15-20% národního důchodu, který se utrácí na aktivity spjaté s dobýváním renty (zahrnuje také např. přístup k veřejným zdrojům formou ovlivňování veřejných zakázek, také to je druh monopolu – tentokrát na veřejné zakázky).
Výše uvedené závěry ekonomické teorie jasně vysvětlují to, co většině lidí nejvíce vadí, nicméně je přirozenou součástí demokratického státu. Selským rozumem a kupeckými počty můžeme bez složitých teorií dospět k podobnému závěru: Čím méně státu, méně regulace a méně úředníků tím lepší ekonomický prospěch pro společnost a tedy v důsledku blahobyt všech, což je v úvodu naznačený společný jmenovatel požadavků všech voličů. Jen někteří z nich však o něm vědí.