Proč není výraz „strašně krásná“ contradictio in adiecto

Slova, která jsou ve vzájemném protikladu a jsou přesto často nebo alespoň občas užívána jako sousloví, se označují jako contradictio in adiecto, tedy v překladu protiřečení v přívlastku. Rozumí se tím zpravidla spojení (někdy dorostlé do podoby sousloví) podstatného jména a přídavného jména, tedy přívlastku, který doplňuje podstatné jméno tím, že jej blíže charakterizuje, které však není – při bližším pohledu vzájemně kompatibilní, tj. slučitelné. V literatuře, resp. její teorii, se uvedený jev označuje termínem oxymóron /např. živá mrtvola apod.).

Za contradictio in adiecto tak lze považovat např. slovní spojení „spravedlivá válka“, jehož autorství bývá připisováno Josefu Stalinovi (ale možná jej vymyslel a dal do oběhu nějaký jeho tehdejší marketér), a které mělo před světem a ruským lidem zvláště ospravedlnit válečnou politiku Sovětského svazu za druhé světové války. V tomto případě se zastanu Stalina, a to je u mě jev naprosto výjimečný bez smajlíku, neboť není pochyb o tom, že ze strany Sovětského svazu se proti hitlerovskému fašistickému Německu o spravedlivou válku jednalo. Od té doby však spojení spravedlivá válka používal kdekdo, naposledy africký diktátor Mugabe k vyvražďování vlastního obyvatelstva. Podobný protimluv vymyslel bývalý český prezident Václav Havel, který dal světu slovní spojení „humanitární bombardování“, kterým z titulu své morální autority ospravedlňoval bombardování civilního obyvatelstva v Bělehradu vojsky Severoatlantické aliance v roce 1998. Na bombardování není nikdy nic dobrého, natož pak humanitárního, s bombardováním můžeme buď souhlasit nebo nesouhlasit, ale označit je za humanitární je můžeme jen v rámci nějakého politicky sledovaného účelu, nikdy ne však lidsky vážně, neboť při něm vždy umírají lidé, nadto v daném případě civilisté, a to se prostě nedělá.

Někteří liberálové, jako např. Fridrich August von Hayek, označují za contradictio in adiecto některé levicové výrazy, jako je např. výraz „třetí cesta“, jež se vžila pro označení směru, který hledá cestu mezi dvěma póly, které představují kapitalismus a socialismus. Označení však není obecně akceptováno, neboť levičák jistě neuzná, že by se jednalo o protiřečení v přívlastku, ale vidí naopak toto spojení jako konsistentní. To „hayekovec“ ví, že žádná třetí cesta neexistuje a proto je pro něj toto spojení zcela zřejmým příkladem protiřečení. Podobně je to s výrazem „socialismus s lidskou tváří“, který byl symbolem obrodného procesu v socialistickém Československu v letech 1965-1968, a na kterýžto výraz dnes mnozí nostalgicky vzpomínají, zatímco jiní jej považují za marketingový produkt tehdejšího totalitárního komunistického režimu a vidí v něm velké protiřečení, neboť zatímco slovo socialismus jim označuje tehdejší („socialisticky stylovou“ lidovou zábavou, kulturou, filmy, buřty a párky) umně maskovanou komunistickou diktaturu, tak slovní spojení „lidská tvář“ podle nich označuje to nejpozitivnější, co člověk člověku dává a ukazuje.

„contradictio in adiecto“

Ve shora uvedeném kontextu takových protikladných spojení jsem dlouho nerozuměl českému příslovci „strašně“, popř. přídavnému jménu „strašný“, nebo „strašná“, např. „To je ale strašně krásný den“, nebo mužově dojatému vyznání „Vy jste ale strašně krásná“. Myslel jsem si, že to je nějaké nedopatření, a to nejen ve formálním smyslu, tedy proto, že se nejedná o contradictio in adiecto již jen proto, že jde o spojení slova „strašně“ (příslovce, tzn. v lat. adverbiale), a přídavného jména, tedy adjektiva (adiecto), pročež by bylo možno označit toto spojení za nikoli contradictio in adiecto, ale za jakési contradictio in adverbiale (latiníci mi prominou .-)) . Pár let poté jsem se spokojil s řešením (to mám ale starosti, co? :-D ), že slovo „strašně“ se v češtině vyvinulo cestou přirozeného gramatického vývoje, který trval po staletí, tak, že získalo statut „zesilujícího“ příslovce, nebo prostě zesilujícího slova, a že z tohoto titulu jej nelze považovat za protimluv. Ač jsem vystudoval několik semestrů na pedagogické fakultě v aprobaci český jazyk/dějepis, a v rámci této edukace jsem absolvoval i předmět Historická gramatika u doktorky Pasáčkové, nejsem v historické gramatice příliš kovaný (což není chraň bůh chyba paní doktorky, která byla pedagogicky vynikající, a je to vina ryze má, neboť jsem v oněch časech ke své pozdější škodě nepřipisoval historické gramatice ten význam, který jsem jí připisovat měl a který oprávněně má), a pamatuji si z ní jen to, co mě zaujalo (např. že jména bratrů, krále Václava a jeho bratra Boleslava, znamenají totéž – Vác = staročesky „víc“, slav = sláva, bolee – staroslovansky = více, slav = sláva, tedy Václav=Boleslav. Z tohoto důvodu také někteří historikové dovozují, že se jednalo o jednu a tutéž osobu, jinými slovy, že žádný Václav a žádný Boleslav nebyl, ale byla to jen jedna osoba, která se v některých historických pramenech označovala tak, a v druhých onak, s tím, že historicky nelze pramenně (ex fontes) existenci obou osob prokázat (což by mi přišlo, pokud by takové tvrzení bylo pravdivé, jako docela silné sdělení :-) ) .

Dnes jsem však přišel na to, jak to je :-) . Slovo „strašně“ totiž žádným zesilujícím před-slovem není. Nelze tedy v jeho případě uvažovat ani o contradictio in adverbiale. Pro pochopení tohoto zdánlivého gramatického paradoxu (který tak vyvrátíme a tím i pochopíme) je klíčem zamyšlení se nad významem slovních spojení, s nimiž je slovo „strašně“ spojováno. Ať se jedná o slova, jež bych si dovolil označit za sémanticky emocionálně pozitivní (Ježíš, doktorka Pasáčková by mě zabila! :-) ) , jako např. „strašně krásný“, nebo ať se jedná o slova, která bych označil za sémanticky emocionálně negativní, jako např. „strašně hloupé“, je význam slova „strašně“ vždy konsistentní, stejný. A víte, co tedy ono slovo v těchto slovních spojeních ve skutečnosti znamená? Znamená to, co znamená podle toho, jak zní, tedy podle svého gramatického výkladu. Strašný znamená prostě strašný, je to přídavné jméno, které je odvozeno od podstatného jména „strach“. A co z toho plyne pro slovní spojení shora uvedená? Jednoduše to, že věta „vy jste ale strašně krásná“ znamená v překladu: Vy jste tak krásná, že z Vás mám strach – ve smyslu: mám obavu (strach), že budu pro Vás/Vaši krásu/Vaši ženskost atd. nedostatečný; mám obavu (strach) – a pro souhlas s tímto výkladem svědčí mj. jiné i to, že před spojení „strašně krásná“ je často vkládána odporovací spojka „ale“, kterou bych označil termínem „odporka“ (a teď už je to teda opravdu síla, toto jestli čte doktorka Pasáčková, tak už jsem opravdu definitivně odepsanej :-D ). Tato „odporka“ má význam ten, že staví posléze řečené do odporu (do zdánlivé kontradikce) s něčím, co není ve větě explicitně vyřčeno, ale je v ní implicitně cítěno.

V daném případě je odporka „ale“ ve větě zesilovačem stavu. Mluvčí může říci: (i) Vy jste krásná. Tím říká: Jste krásná, ok, ale konstatuji to obecně, s mými emocemi to nijak nehýbe; tím neříkám, že mluví pravdu, třeba to s ním hýbe, zde však mluvíme ne o psychoanalýze, ale o gramatickém sdělení, které psychoanalýze může, ale nemusí odpovídat (abychom učinili komplexní psychoanalýzu mluvčího takové věty, potřebovali bychom více vstupních informací; zde se omezme jen na gramatickou stránku věci). Anebo (ii) Vy jste strašně krásná. Mluvčí této věty říká: jste krásná, a to dokonce tak, že z Vás mám strach, mám strach si s Vámi něco začít, neboť nevím, zda jsem vůbec s to dostát svým rytířstvím intenzitě takové krásy, krásy, z níž vyplývají moje obavy (neboli strach, proto je ona krása „strašná“, neboť je to tak mocná krása, že vyvolává v jistém ohledu strach a obavy). A mluvčí, který použije odporku „ale“, a řekne: „Vy jste ale strašně krásná“, říká v podstatě totéž, co mluvčí číslo 2, je však již ve srovnání s mluvčím číslo 2, který má ještě naději, „rezignovaný“: jeho „ale“ zde nevyjadřuje nic jiného, než toto: jste krásná, a to tak, že z Vás mám strach (v ostatním totožné, co mluvčí č. 2), a chtěl jsem si s Vámi něco začít, ALE Vy jste (cítíme zde v tušené závorce také cítěné slovo „bohužel“) strašně krásná a proto to raději balím. Necítíte to stejně? Pokud ne, tak napište svůj komentář, Vaše názory mě zajímají, ať již jsou ryze o právu, nebo o podobných věcech, o kterých jsem se snažil pojednat v tomto blogu. A napište mi další contradictio in adiecto, která Vás napadla :-) .

Dikci slov, ustálených sousloví, nebo frází máme mnohdy tak vnitřně zautomatizovanou, že si jejich význam ani neuvědomujeme. Slova však mají i podvědomý význam a proto je třeba se o ně zajímat :-) . Minimálně proto, že někdo, kdo s námi mluví, může tento význam znát a číst v nás jako v knize. A tak je dobré býti na to připraven. Zvláště, je-li tímto „někým“, žena (či z pozice ženy naopak muž).
Howgh :-) . Děkuji, že jste dočetli až sem: byl to sice strašně namáhavý blog ;-) , ale za to z něj máme strašně dobrý pocit, tj. tak dobrý, že máme strach, aby nezmizel ;-) .