Na jaře letošního roku se v Česku rozpoutala kampaň boje proti bankovním poplatkům, která měla za cíl přesvědčit širokou veřejnost o absurditě těchto poplatků a pomoci těm, kteří projeví zájem o jejich vrácení, s uplatněním jejich pohledávky u soudu.
Celá tato „hurá akce“ byla založena mimo jiné také na závěrech rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. XI ZR 388/10, v němž tento soud judikoval, že poplatek za vedení úvěrového účtu je poplatkem nezákonným. Předmětné rozhodnutí vyvolalo řadu diskusí v řadách laické i odborné veřejnosti, při nichž byla vyřčena řada názorů na jeho závaznost/nezávaznost pro české subjekty.
Nyní jsou již na světě první rozhodnutí českých prvostupňových soudů, které ve valné většině žaloby podané klienty bank a směřující k vrácení bezdůvodného obohacení v podobě uhrazených poplatků, zamítají.
Sama jsem měla možnost seznámit se s jedním z těchto zamítavých rozhodnutí, které vydal soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 a v němž mimo jiné uvedl, že (teď trochu parafrázuji) žalobce přehlíží fakt, že za poskytnutí úvěru musí bance zaplatit cenu, která je tvořena jednak úrokem a jednak dalšími platbami placenými v souvislosti s poskytnutým úvěrem a poplatek za správu úvěru je tedy součástí ceny úvěru (při čtení odůvodnění předmětného rozhodnutí se mi neustále honilo hlavou spoustu otázek, co je to proboha SPRÁVA úvěru???, k čemu je mi taková správa vlastně užitečná?, poptávala jsem při sjednávání úvěru také jeho správu?? Co je mi protihodnotou za správu úvěru?, správa slovo odvozené od slovesa spravovat – tedy nějakým způsobem se o něco starat – jak se banka může starat o peníze, které jsem si půjčila k určité investici a které mi byly převedeny na můj běžný účet? Co to obnáší za tak velkou administraci, že je třeba tuto rádoby „službu“ měsíčně zpoplatnit??? Z jakého důvodu jsem povinna hradit z půjčených peněz úrok a k tomu měsíčně poplatek za správu těchto peněz???).
Soudce ve svém rozhodnutí cituje právní úpravu spotřebitelských smluv uvedenou v § 51a a násl. občanského zákoníku, kdy zejména uvádí, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, přičemž toto se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění. Poplatek účtovaný bankou na základě smlouvy je pak cenou plnění ve smyslu tohoto ustanovení. V závěru rozhodnutí soudce konstatoval, že české soudy jsou vázány pouze zákonem a v konkrétní věci pak též právním názorem vyššího soudu, nikoli však rozhodnutím soudu cizího státu, a proto rozhodnutí Spolkového soudního dvora nemá pro rozhodnutí českých soudů valný význam.
Závěr rozhodnutí je tak založen na ryze formalistickém výkladu českého práva a svobody projevu vůle smlouvu uzavřít či nikoli.
Jádrem těchto kauz však dle mého názoru není pouhé posouzení platnosti či neplatnosti úvěrové smlouvy a jejích jednotlivých ujednání, ale vyřešení otázky, zda je dle právního řádu České republiky dovoleno, aby banky vybíraly i takové absurdní poplatky, jako je právě poplatek za vedení úvěrového účtu, jenž podle mě zcela postrádá své opodstatnění. Zcela jistě rozumím pojmu autonomie vůle a dobrovolného uzavření smlouvy, na druhé straně se domnívám, že by měly být stanoveny určité mantinely, které by v případě vybírání poplatků neměly být překračovány. Nevidím jeden jediný rozumný důvod, proč by někdo měl chtít službu v podobě správy úvěrového účtu, pod kterou si zřejmě málokdo dokáže představit nějakou smysluplnou a pro něj přínosnou činnost, za kterou by chtěl měsíčně platit.
Stejně tak nerozumím tomu, proč bych měla platit poplatek za to, že se chci podívat, jaký mám zůstatek na účtu či že mi je zaslán ELEKTRONICKÝ výpis z účtu (kde jsou náklady banky pravděpodobně opravdu „vysoké“).
Domnívám se, že ač z čistě formálního hlediska nejsou rozhodnutí cizích soudních instancí závazná pro české soudy, měla by je minimálně vést k zamyšlení, zda nelze na danou problematiku nahlížet také z jiného úhlu pohledu, než jen tak, že dotyčný sám na podmínky úvěru přistoupil.
Ano přistoupil, ale měl jinou možnost?? Zajisté, pomyslí si možná někteří. A já se ptám, jakou měl dotyčný možnost? Možnost výběru jiné banky? Politika jednotlivých bank působících na území České republiky je veskrze stejná, takže pokud by neuzavřel smlouvu s jednou z nich, druhá by mu poskytla úvěr pravděpodobně za velmi obdobných podmínek, minimálně pokud jde o povinnost hrazení poplatku za jeho správu. Až nyní, kdy na českém trhu začaly působit bankovní instituce, které poplatky nevybírají, má český spotřebitel možnost výběru… Ale co spotřebitelé, kteří potřebovali úvěr ještě před příchodem těchto „friendly“ bank? Ti měli, v případě, že by nechtěli tyto poplatky hradit, možnost jedině smlouvu neuzavřít, čímž by si však zavřeli dveře k jejich případnému podnikání či k jakékoli jiné činnosti, na níž si chtěli půjčit.
Je zpravidla obvyklé, že člověk za své peníze dostává nějaké protiplnění, popř. nějakou výhodu, co je však protiplněním/výhodou spravování úvěrového účtu, co je tak nákladného na pouhém dotazu na zůstatek na účtu či na zaslání elektronického výpisu z účtu?? Proč jsme nuceni za tyto služby/neslužby měsíčně nemalé částky, jež jsou nám nemilosrdně a s železnou pravidelností strhávány z účtu, aniž bychom z toho pro sebe něco získali??
Co říci závěrem? Snad jen popřát hodně zdaru těm, kteří se do tohoto boje pustili a věřit, že dosud velmi jednoznačné skóre výher pro bankovní subjekty bude postupně dorovnáno výhrami žalobců (tedy klientů bank).