Když si přečteme zdůvodňovací zprávu devizové intervence rady České národní banky (www.cnb.cz, zápis ze zasedání rady ze 7.11.2013) nebo názor bývalého víceguvernéra Luďka Niedermayera (idnes.cz, 8.11., „Oslabení koruny ekonomice prospět nemusí“), neubráníme se dojmu, že avizovaná devizová intervence centrální banky je pouze výstřelem do prázdna. Cíl oslabit kurz k 27 Kč/Euro se jeví podle prognóz ČNB udržitelný pouze jeden rok. V podpoře exportu se projeví v dlouhodobém časovém horizontu, neboť vývozci již mají přirozeně zajištěné ceny svého zboží na fowardovém trhu a cílení růstu HDP v roce 2014 (1,5%, respektive 2,1%) bude naopak kompenzován nižším výkonem ekonomiky v roce 2015 (3%, respektive 2,5%). Vedle toho je třeba vzít v úvahu spekulační poptávku globálních hráčů na finančním trhu, kteří mohou sázet na posílení měny v příštím roce a investovat takto do korunových aktiv s cílem vydělat na dočasném oslabení měny. Jejich aktivita přirozeně bude protichůdně přetlačovat efekt proklamované devizové intervence. Navíc v době, kdy největší vývozce Škoda Auto hlásí meziroční nárůst prodejů v Německu o 30% a celkově statistiky hovoří o postupné oživování výkonu průmyslových podniků, se zdá tento projekt pouze prázdným gestem, který jen v konečném důsledku zvýší ztrátu ČNB ( tedy míru jakéhosi skrytého zdanění ve formě zvýšení zadlužení centrální autority).
Zajímavý je názor víceguvernéra Mojmíra Hampla k tématu v článku „Kam se poděla inflace“ (Lidové noviny 6.11.2013) o jakési skryté inflaci, která byla vytvářena v krizovém období expanzivní politikou centrálních bank ve formě tisknutí peněz, aby zabránila obrovitému propadu cen aktiv v desítkách procent, tedy deflační spirále, jak se dělo ve 30. letech minulého století v období Velké deprese (obdobně zdrcující pro hospodářství jako hyperinflace). Tudíž současné balancování růstu spotřebitelských cen kolem nuly je vlastně již vytvořenou inflací v řádu desítek procent. Za vším však můžeme vidět obecně opakovanou snahu centrálních autorit o povzbuzování ekonomiky a vyhlazování ekonomických cyklů, tedy snad již historicky znemožněný záměr centrálně řídit společenské procesy. V této snaze domýšlivě doplňovat úlohu svobodného trhu již bylo některými ekonomy prokázáno, že dochází pouze ke zmatení trhu, respektive chování jejich činitelů: firem a domácností, prostřednictvím destabilizace cenových signálů, které jsou určující pro společenskou koordinaci tržních procesů. Centrální kalkulace a socialistické plánování zpochybněné již F.A. Hayekem, jako by se nenápadně vracelo zpět v jiném hávu.
Dosud také zůstává hádankou jaký je vůbec postoj ČNB k přijetí Eura, na konferenci Vysoké školy finanční a správní s titulem „Finanční trhy“ konané v květnu t.r. byl guvernér Miroslav Singer dotazován na svůj názor o výhodách přijetí společné měny, tedy vstupu naší země do Evropského měnového systému (EMS). Odpověď byla snad záměrně nejednoznačná, na jednu stranu argumentace pro přijetí typu: Německo náš největší exportní partner tuto měnu má a na druhou stranu protiargument příkladu: Kanada ač v podobném obchodním svazku s USA si drží svůj kanadský dolar. Přitom je snad jasné také agitátorům ve prospěch, že vstupem země ztrácí svůj samoregulační mechanismus flexibilního kurzu národní měny reagovat na svoji aktuální kondici hospodářství, vedle toho neplatí již ani argumentace vysoké volatility měnového kurzu s destabilizačním charakterem pro české exportéry, když se v posledních letech kurz naopak ustaloval. Tedy do doby něž se centrální banka snaží intervenovat v jeho umělé vychýlení a vést nerovný boj s globálními finančními trhy. Rozhodování kolektivních orgánů bývá obecně pochybné a o to víc pokud rozhodují z pozice nevlastníků kapitálu, to platí dvojnásob v případě centrální banky v rámci uplatňování měnověpolitických nástrojů. ČNB stojí ve veřejném zájmu ve stínu vládních autorit a jejich tempu zadlužování ( Vládní zadlužení 27% k HDP v r. 2002, tj. 695 mld., 46% k HDP v r. 2012, tj. 1756 mld.). Současné zadlužení ČNB je 123 mld. Kč a na světlo přichází odborné studie, zda-li hospodaření centrálních bank je ve světě vůbec obecně obhajitelné. Selským rozumem si lze si vytvořit logický soud, který platil jak v dobách ranného kapitalismu tak v době současné hyperkonkurence a globálního finančního systému. Jakýkoliv zásah do svobodné transakce, v tomto případě mezi vývozcem a dovozcem, či spotřebitelem a dovozcem, je zásahem do principů svobodného trhu. Vždyť oslabení kurzu není nic jiného než, že dovozcům a spotřebitelům formou inflace a oslabením měny uberu část jejich marží ve prospěch vývozců s obecně líbivým cílem podpořit zaměstnanost, nicméně neobajitelně v době ekonomického oživení. Je to zásah do spontánního řádu společnosti se svými následky a to je logický soud, který snad odolá testu jakéhokoliv historického období.