Když je člověk vzdělaný

Když je člověk vzdělaný, tak má všechny důvody proto, být ještě vzdělanější. Může na cihličce svého dosavadního vzdělání stavět další cihly dalšího vzdělání a tak to jde pořád dokola, až se začne stavět celý dům, a poté, co se postaví celý dům, tak se začne stavět katedrála. Lidská touha po satisfakci nezná mezí a odvozuje se patrně od toho, že chceme být chváleni již od dětství, chceme mít pochvalu od rodičů za to, že se nám něco povedlo, a stejnou roli v tomto procesu hraje uznání od dalších formálních autorit, jako je škola apod. Všichni nás edukují, zažíváme nespravedlnosti i vítězství, a jdeme stále tou krkolomnou cestou za uznáním. Chceme, aby si nás ostatní vážili, a chceme si vážit sami sebe. Vyhráváme, prohráváme, svádíme podstatné i nepodstatné bitvy i pouliční bojůvky, stěžujeme si na nepřízeň sociálního okolí, na šéfa, na nepřízeň osudu, ale sami v sobě stejně cítíme, že jsme to my, kdo si za vše v našem životě může. Že jsme to my, kdo je strůjcem svých úspěchů a stejně tak i svých nezdarů. Že jsme to my, kdo se jim může postavit, a stejně tak my, kdo to může vzdát. Sám před sebou se člověk nevymluví, může se utopit v prášcích, ve stížnostech na rodiče, na manžela, na děti, může se svobodně udrogovat, může se upít, může skočit z mostu, může si nalhat nemoc, může se zničit tisíc způsoby. Může se stejně tak uzdravit, a je-li zdravý, má sám v sobě šanci řídit svůj život tak, aby neonemocněl, aby rostl, aby šel dál, aby vzkvétal. Bude-li člověk sám vzkvétat, bude vzkvétat i vše kolem něj, protože člověk, který vzkvétá, je malý bůh a přináší radost všem okolo. Člověk může prostě všechno. Může se obětovat pro jiné, nebo může jiné obětovat pro sebe, může využívat svoji sílu pro pomoc druhým, může druhé zneužívat pro své vlastní účely. Věci, které jsem shora stručně popsal, jsou některé negativní málo, některé velmi, některé pozitivní a některé velice pozitivní, svoje laťky si stavíme sami, svoje překážky si budujeme, jako atlet, který chce skočit výš, tak ten si také napříště nepoloží laťku níže, než při předchozím úspěšném skoku.

Se vzděláním je to stejné. Můžeme sbírat tituly, nebo můžeme na tituly rezignovat a obrátit se proti formálnímu vzdělávání, s tím, že obsahové, opravdové sebevzdělávání je jedině to pravé a nejlepší. Ať již zvolíme jakoukoli cestu, je to cesta vítězná, cítíme-li v sobě pocit uspokojení, že děláme svoje věci dobře. Cítíme-li v sobě naopak pocit nespokojenosti, nezlobme se na něj ani na sebe, ale děkujme i za něj, neboť je to signál, že věci jsou v nepořádku a že bychom je měli napravit, je to podobný signál, který k nám vysílá tělo prostřednictvím nemoci.

Většinou si přejeme něco jenom tehdy, když je k tomu nějaká příležitost. Rád bych všem, kdo si tento předvíkendový blog přečetli, popřál, aby se jim během dnešního všedního a pro ně samotné třebas nikterak ničím výjimečného dne dařilo, a přál bych jim, aby měli sílu vyplňovat si svoje sny. A dnes alespoň malý kousek, protože sen si člověk nesplní za jeden den, ale musí proto obětovat chvíli času, a to my jistě dobře víme, že;-). Nepřeji Vám však, aby se Vám Vaše sny samy od sebe splnily všechny, protože takové přání by bylo na můj vkus až příliš odkázáno na onu přízeň nebo nepřízeň osudu, za kterou je možno vlastní neúspěch snadno schovat. Až uděláme maximum možného proto, abychom byli naplnění, tedy abychom sami sebe naplnili něčím smysluplným (a může to být přitom smysluplné třebas jen pro nás samotné, aniž by to nezbytně muselo být společensky akceptováno), a přesto se Dílo nezdaří, budeme si moci teprve stěžovat na nepřízeň osudu. Pravděpodobnost, že tato situace nastane, se však limitně blíží nule, neboť vzdělávání rodí úspěch stejně samozřejmě, jako drží mávání křídel ptáky ve vzduchu či plavce na vodě. A když říkám „vzdělání“, jak mnozí pochopili, tak myslím vzdělání ve smyslu „umu“, nikoli nadrcené vzdělání na škole, které pak člověk nerozvinul. A jestli je ten um akademický, vysokoškolský, středoškolský, nebo učňovský, je zcela lhostejné, neboť člověk, který něco dobře umí, na formality nedbá. Je vítězem.

Proto bych chtěl na závěr říci: Umějme něco! :-) . Když budeme něco umět, budeme mít z práce na tom radost a když budeme dělat to, co umíme, bude se nám práce dařit. A to je bez ironie základní poselství teorie ferdomravencismu, kterou tímto slavnostně prohlašuji za státní doktrínu :-) .

A na závěr lahůdka. Dnes jsem zasílal přátelům jako motivační citát dne (což čas od času dělám) 10 neobvyklých otázek z přijímacího pohovoru u Richarda Bransona. Zde jsou:

Na jaký věk byste se cítili, kdybyste nevěděli, kolik Vám je?
Co je horší: neuspět, nebo nezkusit?
Proč děláte věci, které nemáte rádi, a máte rádi věci, které neděláte?
Kdyby pocit štěstí byl formou odměny, jakou práci byste si přáli dělat?
Kdyby průměrný život člověka byl 40 let, jak by to změnilo Váš život?
Byli byste raději ustaraný génius, nebo šťastný hlupák?
Máte oběd s pěti lidmi, které respektujete a obdivujete. Náhle začnou pomlouvat Vašeho přítele, aniž by tušili, že je to Váš přítel. Ta kritika je neoprávněná a ošklivá. Jak se zachováte?
Jste typ člověka, kterého byste chtěli za přítele?
Je pro Vás horší, když Vám přítel zemře, nebo když k Vám ztratí důvěru?
Kdybyste měli možnost dát novorozenci jen jednu radu do života, jaká by byla?

Myslím, že jsou to otázky skutečně k zamyšlení a to je dobře, protože přemýšlet a zamýšlet se je třeba :-) .

Mějte se krásně a makejte na sobě.