Je absolventem VŠE a FF UK. Je statutárním ředitelem European Business School SE a lektorem Ústavu práva a právní vědy, o.p.s. Působí dlouhodobě jako univerzitní profesor a v manažerské praxi národních i nadnárodních firem jako konzultant pro otázky managementu, řízení lidských zdrojů a ekonomie. Působil a působí též jako poradce v několika mezinárodních firmách. Je autorem řady úspěšných manažerských monografií.
Jedním z hlavních témat předčasných voleb bylo zvýšení efektivity veřejného sektoru. Toho lze dosáhnout jen změnou způsobu, kterým jsou veřejné organizace řízeny. Důležitým nástrojem by se přitom mělo stát měření jejich výkonu.
Výkonnost veřejného sektoru je jednou z podmínek fungování ekonomiky. Nekvalitní veřejný sektor není jen nákladný (vzhledem ke značné váze jeho personálních nákladů má i malá změna jeho produktivity značný dopad na jeho náklady). Je i hrozbou pro výkon ekonomiky jako celku. Špatné školství produkující nekvalitní zaměstnance vede k nižší produktivitě firem, nefungující veřejná správa zvyšuje jejich náklady, nedomyšlená regulace svazuje jejich podnikání apod.
Jedním z hlavních důvodů nízké výkonnosti veřejného sektoru je způsob jeho řízení včetně širšího prostředí, ve kterém funguje. Tytéž faktory se promítají v tom, že v jeho rámci dlouhodobě přežívá řada organizací, které jsou svou povahou zbytečné.
Efektivita soukromého sektoru je založena na konkurenci, měření výkonu, odpovědnosti za výsledky, prostoru pro schopné a zbavování se neschopných. Ve veřejném sektoru jsou však tyto principy prakticky neznámé. A to nejen proto, že jim politici, ale zaměstnanci a jejich odborové či profesní organizace tohoto sektoru cíleně brání, ale i z toho důvodu, že jeho instituce postrádají stabilní a především profesionální řízení.
Vlažný vztah veřejného sektoru k výkonnosti souvisí především s jeho nízkou odpovědností za výsledky, a to jak vůči přímým uživatelům jeho služeb (zdravotnictví, školství, sociální služby apod.), tak vůči daňovým poplatníkům obecně (veřejná správa, policie apod.). Reformy veřejného sektoru by se proto měly ubírat třemi hlavními směry.
Prvým je vystavení veřejných institucí konkurenci. Všude tam, kde lze uživatelům veřejných služeb nabídnout možnost výběru (například zdravotnictví či školství), by mezi jejich poskytovateli měla zavládnout soutěž, a to bez jakýchkoli omezení. Jedním z předpokladů je povinnost zveřejňovat výsledky, podle kterých by jejich zákazníci mohli rozhodovat. Na volbě zákazníků by veřejní poskytovatelé služeb měli být i finančně závislí.
V oblastech, kde konkurence mezi poskytovateli služeb není možná, by stát neměl fungovat jako provozovatel, ale jen jako zdroj příjmů. Poskytování veřejných služeb mohou na základě pravidelně obnovovaných licencí a plně transparentních výběrových řízení převzít podstatně výkonnější soukromé instituce.
Třetím směrem reformy by měla být konstrukce a široké využívání výkonových ukazatelů veřejných institucí. Příkladem mohou být ukazatele výběru daní, studentské gramotnosti, výsledků zdravotní péče, počtu nezaměstnaných, které se podařilo vrátit do práce, spokojenosti občanů se službami veřejné správy, procenta podaných žádostí vyřízených před termínem, podílu úředních chyb apod.
Měření či hodnocení výkonu se veřejné organizace (nejen u nás) pod nejrůznějšími záminkami dlouhodobě brání. Na výkonové ukazatele – a nikoli rozsah prováděné činnosti, zkonzumované zdroje či „proinvestované“ prostředky – by se však tyto organizace měly zaměřovat především. Podle nich by měly být i hodnoceny. Orientace na výsledky je i jednou z cest, jak náklady veřejného sektoru snížit. Umožňuje totiž odstranit početné činnosti, které k žádným výsledkům nepřispívají.