Je uznávaným odborníkem v oblasti managementu ve školství. Od roku 2002 aktivně působí ve školství, od roku 2015 v ředitelské funkci. Působí jako lektor a garant kvalifikačních studií na MŠMT a lektor a garant profesního programu MBA pro ředitele škol a školských zařízení už od jeho vzniku v Ústavu práva a právní vědy, o.p.s. Od roku 2016 také autorizovaný lektor pro oblast společného vzdělávání.
Úvodem bych rád zmínil ono proklamované „Věda bez mládí je tragédie, věda bez stáří je komedie.“ Zde lze spatřit jistou podobu i v samotném školství, ve všech pracovních pozicích a na všech jeho stupních. Úspěch školy a její klima je do jisté podoby determinováno úspěchem ředitele jako „jednotlivce“, a na druhé straně jeho kolektivu jako nedílného celku. Před ředitelem v současné době stojí zvládnutí nesčetných úloh, a to z různých oblastí každodenního dění školy, které převážně plynou z jeho vedoucího pracovního místa. Za klíčové se zde považuje osvojení a získání kompetencí z teorie a praxe školského managementu, práva, řízení pedagogického procesu, vedení lidí a v neposlední řadě ekonomiky a finančního managementu.
Do nedávné doby a v některých případech bylo možno sic zřídka, ale spatřit, že v některých školách se začali formovat pedagogické sbory utvářené výhradně mladými pedagogy. Někteří ředitelé uchopili úlohu personalisty primárně jako ekonom, protože do jisté míry mladý uchazeč byl „levnější“, než-li jeho starší kolega. Myslím si, že při výběru vhodného kandidáta nemůžeme být pouze tím „chladným“ ekonomem, ale multifunkčním ředitelem v praxi.
Ač na první pohled se jeví, že mladí a mládí na trhu práce vítězí, v některých oblastech a oborech tomu tak není. Týká se to především „veřejné“ péče, do které mj. spadá zdravotnictví a školství. V žádných jiných oborech se tolik neprojevuje zakonzervovanost systému, nejisté pracovní vyhlídky a budoucnost, nestabilní právní a tedy i ekonomické podmínky, a zároveň silný vliv státní správy a místních samospráv. Na druhou stranu jsou lékaři a učitelé osoby s nadprůměrným vzděláním, což jim umožňuje vykonávat svou víceméně duševní profesi až do vysokého věku.
Starším generacím je často vytýkána jistá neochota učit se novým věcem. Povětšinou viditelná bariéra spočívá v neznalosti ICT, ale i tuto lze překonat. Podle výzkumů i starší člověk má potenciál k učení. Disponuje větším duševním kapitálem dosavadních znalostí, do kterých mohou nové „vrůstat“. Klasická mechanická paměť sice slábne, nicméně ji nahrazuje nový typ – paměť logická. Starší člověk se již nové věci „nenabifluje“, spíše si je logicky uspořádá do již známých kategorií, které během života již utvořil. A i když s věkem klesá jistá lehkost učení, motivace k němu je věcí individuální a často může být velmi vysoká. Lze říci, že starší lidé potřebují asi o 10-15 procent více času k učení než mladší lidé, často jsou ale lépe motivování a úkoly zvládají se stejnými výsledky. Lze i do jisté míry konstatovat, že starší kolegové přistupují k samotnému procesu výuky a jeho přípravy s větší dávkou vnitřní sebekázně, nadhledu, opírají se o své dlouholeté zkušenosti, umí velmi dobře odlišit „zrno od plev“. Starší pedagogové mohou těm mladším poskytnout především svou oporu, zralost, zkušenost s řešením složitějších pedagogických situací, osvědčené metody práce, případně i pomůcky. Vždy by mělo záležet na konkrétních lidech, na jejich zvídavosti a ochotě na sobě stále pracovat a také na managementu škol, na jeho prioritách a ochotě svůj tým motivovat a vést k uplatňování moderních metod, a to nejen v samotné výuce.
Dle mého názoru se domnívám, že každý zaměstnanec by měl dostat možnost naplnit svůj potenciál a nebýt znevýhodněn kvůli svému věku (který je ať už směrem nahoru či dolů), a to ve všech oborech, nevyjímaje tedy školství. V některých případech a profesích se domnívám, že věk není handicap, ale devíza a do jisté podoby skrývá životní zkušenosti nabité léty praxe. Je tedy zapotřebí mít aktivní postoj k řešení demografických změn na pracovišti obecně. Opatřeních, která v age managementu bojují s věkovými bariérami a nebo podporují diverzitu je zajisté mnoho, ale vše je především o nás, a o tom chtít.
Myslím si, že vše je o lidech a přístupu. Vše musí být přirozeně vyváženo, a to jako na misce vah, tedy i věkové spektrum a jeho rozložení průřezem jakékoliv společnosti či organizace, nevyjímaje školy. Zkušenosti by se měly vzájemně přejímat napříč věkovým spektrem/generacemi. Mějme tedy na paměti, i starší kolega může být duchem mladý a naopak. Důležité je aktivní přístup k životu i k práci, a tedy věk by neměl být rozhodujícím…
Zdroje:
CIMBÁLNÍKOVÁ, Lenka. Age Management: komparativní analýza podmínek a přístupů využívaných v České republice a ve Finsku. Vyd. 1. Praha: Asociace institucí vzdělávání dospělých ČR, 2011, 78 s. ISBN 978-809-0453-128.