Ne každý zaměstnavatel plní své pracovněprávní povinnosti řádně a včas. Předně mám na mysli povinnost vyplatit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu či plat. Pokud taková situace nastane, zaměstnanec, který od zaměstnavatele neobdržel řádně a včas mzdu či plat, může za dodržení zákonem stanovených podmínek okamžitě zrušit pracovní poměr dle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce.
Přistoupí-li k tomu další skutečnost nezávislá na počínání samotného zaměstnance, a tu zákon označuje jako platební neschopnost zaměstnavatele, řešení poskytuje několik právních předpisů, k nimž primárně řadím zák. č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele. V souvislosti s ním jsem si položila otázku, do jaké míry je ochrana, kterou tento právní předpis proklamuje, dostatečná.
V této části se nebudu zabývat specifikací platební neschopnosti ani konkrétním postupem zaměstnance či úřadu práce. Za stěžejní problém a kámen úrazu považuji právo zaměstnance obrátit se na úřad práce s žádostí o vyplacení dlužné mzdy, neboť toto právo je možné uplatnit a vykonat pouze jednou.
Výše uvedený právní předpis sice opravňuje zaměstnance požádat úřad práce o uspokojení svých mzdových nároků v rozsahu odpovídajícím mzdovým nárokům splatným za 3 měsíce, avšak pouze jednou jedinou žádostí.
Listina základních práv a svobod, zákoník práce a ostatní právní předpisy na jedné straně garantují právo zaměstnance na vyplacení mzdy nebo platu za vykonanou práci. Na straně druhé však výše uvedený právní předpis příliš nedeterminuje nedostatečnou právní ochranu zaměstnance, jehož zaměstnavatel se ocitl v platební neschopnosti a není tak schopen řádně a včas plnit svůj pracovněprávní závazek. Fakt, že některé podnikatelské subjekty se nacházejí ve stavu platební neschopnosti proto, že se v ní ocitnout chtějí, ponechám pro účely tohoto příspěvku stranou.
Proč řešení, které je založeno na platném právním předpisu, důsledně neplní funkci řádné ochrany zaměstnance, vysvětlím nyní na krátkém příkladu.
Obchodní společnost XY podnikající v oblasti stavebnictví zaměstnává 60 zaměstnanců a neplní své závazky vůči svým věřitelům. Insolvenční soud následně vyhověl věřitelskému insolvenčnímu návrhu a rozhodl tak, že se zjistil úpadek dlužníka a na majetek dlužníka se prohlašuje konkurz.
Zaměstnanci neobdrželi výplatu za měsíc říjen 2013 a účetní společnost jim sdělila, že neobdrží pravděpodobně ani ostatní výplaty, jelikož dlužník nemůže nakládat s prostředky na účtu. Většina zaměstnanců přistoupí k aktivnímu řešení situace podáním okamžité výpovědi pro nezaplacení mzdy za měsíc říjen dle ustanovení – 56 odst. 1 písm. b), zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Zaměstnancům, kteří takto ukončili pracovní poměr, náleží namísto odstupného náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby ─ tedy za dobu dvou měsíců. Úskalí vidím v tom, že při dodržení všech zákonných podmínek, mohou zaměstnanci okamžitě zrušit pracovní poměr se zaměstnavatelem nejdříve dnem 16. prosince 2013. Tady je namístě zmínit, že pracovní poměr bude trvat do okamžiku doručení okamžité výpovědi zaměstnavateli, tedy zaměstnanci budou činní ve výkonu závislé práce ještě v měsíci listopadu 2013 a část prosince 2013. K prosincové mzdě se jim zároveň připočítá náhrada mzdy.
Nutno podotknout, že část zaměstnanců se ještě před okamžitým zrušením pracovního poměru obrátila na úřad práce s žádostí o uspokojení splatné říjnové mzdy. Jejich žádosti bylo vyhověno a úřad práce jim dlužnou mzdu vyplatil. Nicméně tito zaměstnanci, kteří takto obdrželi říjnovou mzdu, budou mzdu listopadovou, mzdu prosincovou a náhradu mzdy uplatňovat jako pracovněprávní pohledávku přímo vůči osobě insolvenčního správce.
Vzhledem k tomu, že oprávnění žádat od úřadu práce dlužnou splatnou mzdu je možné uplatnit pouze jednou, většina zaměstnanců se na úřad práce obrátí až po uplynutí pravidelného termínu výplaty prosincové mzdy (v našem případě je to 12. den v měsíci, tedy po 12. lednu 2014). Tito zaměstnanci budou žádat o úhradu říjnové, listopadové, části prosincové mzdy a také náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu dvou měsíců. Úřad práce má dle právního předpisu cca 17 dní na to, aby poskytl zaměstnanci dlužnou splatnou mzdu za zaměstnavatele, tudíž bývalí zaměstnanci obdrží peníze až koncem ledna 2014. Skutečnost, že mzda a náhrada mzdy, která zaměstnancům náleží, nebude vyplacena v plném rozsahu a doplatek zbytku zaměstnanci budou řešit s osobou insolvenčního správce, nelze bagatelizovat.
V prvním případě zaměstnanci obdrží alespoň nějaké peníze, zato v případě druhém zaměstnanci zůstanou bez finančních prostředků v nejlepším případě po dobu téměř tří měsíců. A doplňuji, že jen malá část zaměstnanců je schopna při současných vysokých životních nákladech pravidelně ušetřit z platu či mzdy určitou částku na vytvoření rezervy pro případ nouze. Přičemž za rezervu je považován tří až šestinásobek platu či mzdy.
Vzhledem k výše uvedenému se domnívám, že zák. č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců, je víc o pokrytectví než o důsledné ochraně zaměstnanců; zákonodárce jen splnil povinnost a vytvořil zákon. Zákon – jehož cílem je podle názvu i podle důvodové zprávy ochránit zaměstnance, kterým zaměstnavatel neuhradil řádně a včas splatnou mzdu z důvodu platební neschopnosti – bude plnit svou funkci tehdy, až zaměstnancům umožní obracet se na úřad práce opakovaně.