Ve své dřívější práci, kterou jsem Makedonii věnovala, jsem se musela uchýlit k farizejství a označovat zemi v srdci Balkánu jako FYROM (Bývalá jugoslávská republika Makedonie), přestože s tím až tak úplně nesouhlasím. Myslím si, že není příliš v pořádku a žádoucí označovat stát v mezinárodních stycích, veřejných listinách apod. oficiálně názvem, který samotná Ústava Republiky Makedonie nezná.
Předně je nutno připomenout tu skutečnost, že vývoj v Makedonii byl vždy vzhledem ke strategické poloze ve středu Balkánského poloostrova silně ovlivněn událostmi, jež nastaly v sousedních státech. Mám na mysli konkrétně situaci na území Kosova.
Napětí ve vedlejším Kosovu rostlo a v roce 1998 vypukla otevřená válka mezi jugoslávskými ozbrojenými silami a teroristickou Kosovskou osvobozeneckou armádou (UÇK), která si kladla za cíl osvobodit Kosovo a tam žijící Albánce od srbské nadvlády. Do konfliktu, s úmyslem přinutit jugoslávskou armádu v klidu opustit Kosovo, se zapojila Severoatlantická aliance, a to tak, že dne 24. března 1999 zahájila letecké útoky na Svazovou republiku Jugoslávii.
Jugoslávská armáda se stáhla z Kosova a její místo v oblasti nahradily jednotky Organizace spojených národů (KFOR). Brzy na to vypukla v Kosovu etnická čistka, které žádný ze států nezabránil. UÇK se již nějakou dobu považovala za rozpuštěnou teroristickou organizaci, která definitivně zanikla.
Z Kosova utíkalo před pronásledováním mnoho Albánců do přilehlých oblastí, převážná většina uprchla do Makedonie. V zemi se nacházelo přes 200 tisíc kosovských uprchlíků, o které se stát musel všestranně postarat. Hrozba kolapsu ekonomiky a hospodářství na sebe nenechala dlouho čekat a makedonské straně nezbylo než uzavřít hranice. Tímto krokem se aktivizoval albánský boj o přiznání více práv a za lepší postavení Albánců žijících v Makedonii. Cílem ve skutečnosti bylo úplné odtržení západní části Makedonie od centrálního státu a vytvoření nezávislého, Albánci obsazeného území.
V roce 2000 vznikla makedonská Národně osvobozenecká armáda (ve zkratce taktéž UÇK), která začala na území Makedonie operovat a jejímiž členy byla většina uprchlých kosovských Albánců. Nejprve docházelo k útokům v oblasti západní Makedonie poblíž města Kumanovo a Tetovo, na makedonské policejní stanice a na příslušníky makedonských ozbrojených sil. Vzápětí byly tyto útoky albánskou menšinou prezentovány jako ústrk z makedonské strany a výraz poškozování práv albánské menšiny.
Albánská menšina je v pomyslné hierarchii menšin žijících na území Republiky Makedonie tou nejpočetnější. Nejvíce Albánců žije v západní části země při hranicích s Kosovem. K oblastem, kde silně převažuje albánské obyvatelstvo nad ostatním, náleží Tetovo, Gostivar, Debar a Kičevo.
Pokud jsem označila albánskou menšinu za nejpočetnější, je vhodné připojit i adjektivum nejproblematičtější. V zemi kupříkladu stále panoval nepoměr mezi počty zástupců jednotlivých menšin jak v parlamentu, tak v ostatních vládních institucích a orgánech. Snaha se ve veřejné i soukromé sféře vyrovnat svými právy Makedoncům dovedla Albánce s Makedonci k podpisu Rámcové dohody (Ohridski ramkoven dogovor).
Rámcová dohoda je považována za úspěšný právní akt, jímž došlo k ukončení ozbrojených bojů mezi etnickými Albánci a Makedonci a mimo jiné zakotvila do ústavního systému Republiky Makedonie několik zásadních změn. Co do struktury Rámcové dohody, lze konstatovat, že se dokument člení na 10 jednotlivých bodů a každý z nich pojednává o jiné problematice; v každém bodu je vytyčena konkrétní změna.
Nejvýraznější změna se přímo dotýkala preambule Ústavy Republiky Makedonie, když byl v jejím důsledku tzv. národní princip změněn na princip občanský, což proběhlo tak, že původní „národní stát makedonského lidu“ se změnilo na „občané Republiky Makedonie“, což v sobě zahrnuje všechny etnické skupiny žijící na území Republiky Makedonie a nedochází tak k nepřímému zdůraznění nadřazeného postavení Makedonců.
Další pro Albánce důležitá změna spočívala v tom, že se albánština stala oficiálním jazykem, a to jak na úrovni orgánů celostátních, tak v orgánech místní samosprávy. Dle Rámcové dohody je jakýkoliv jazyk, kterým hovoří minimálně 20 % populace, považován za úřední jazyk stejně jako makedonština. Zavedení tzv. dvojjazyčnosti je podmíněno i v jednotkách místní samosprávy, ve kterých hovoří minimálně 20 % obyvatelstva jiným jazykem než makedonským. Veřejné listiny a osobní dokumenty jsou vydávány v tom úředním jazyce, k němuž dle etnické komunity osoba náleží.
Dále došlo ke zrovnoprávnění ostatních náboženství s pravoslavím a následně dostaly všechny menšiny žijící na území Republiky Makedonie právo vyvěsit v samosprávné jednotce symbol společenství, ke kterému náleží většina obyvatel jednotky.
Vzhledem k výše uvedenému, vzhledem ke změně státní vlajky Republiky Makedonie, kterou si Řecko krátce po vzniku makedonského státu vynutilo, a také přihlédnu-li k nestabilnímu vztahu Skopje k Athénám a jejich vlekoucímu se sporu o název země, mohla bych z dlouhodobého hlediska makedonskou politiku označit za jakousi odnož politiky ústupků.
V příštích příspěvcích postupně čtenáře blíže seznámím s vývojem na území Republiky Makedonie počínaje tureckou nadvládou a konče vznikem samostatného makedonského státu. V rámci svých následujících příspěvků se taktéž budu postupně věnovat stěžejním problematickým otázkám jednoho ze států bývalé jugoslávské federace, které ovlivňovaly a některé stále ovlivňují jeho směr, cíle a možnosti v oblasti mezinárodní politiky.