Trest smrti za chybnou sexuální orientaci a lidská práva

Můj původní záměr totiž přebil zážitek a dojem, který jsem si odnesl z konference při příležitosti Světového dne lidských práv konané v prosinci loňského roku pod záštitou Univerzální federace míru a Občanského institutu. Na této konferenci, mimo jiné, vystoupil s dalším ze svých mnoha brilantních příspěvků Doc. Dr. iur. Harald Christian Scheu, Mag. phil., Ph.D., z Katedry evropského práva, Právnické fakulty UK, tentokrát na téma „Víra v základní lidská práva 65 let po přijetí Všeobecné deklaraci lidských práv“.

Jednou z mnoha výrazných myšlenek obsažených v příspěvku pana docenta Scheue a kterou snad příliš nezkresluji, byl jakýsi postesk nad tím, že naše doba je zvyklá přikládat význam základním lidským právům spíše z pohledu jejich PR atraktivity. S tím nemohu než souhlasit. Jako příklad takového „mediálního lidskoprávního“ vnímání problémů poměrně výstižně slouží olympiáda v Soči a výstupy proti legislativě omezující práva sexuálních menšin v Rusku.

Položme si v této souvislosti otázku, zda se stejnou urgencí naše západní společnost vnímá problematiku LGBT i ve státech, kde jsou tyto zákony ještě drakoničtější – víme o nich, hovoříme o takovýchto případech? Ruská právní norma z června loňského roku jistě v prostředí naší země a v podstatě celého tradičně nazývaného „západního civilizačního okruhu“ neobstojí a je proto na místě v tomto smyslu na ní poukazovat.

Rubrikovaná ruská úprava neoperuje s pojmem LGBT ani homosexuality – místo toho užívá eufemismu „netradiční sexuální vztahy“ a cílí na zákaz propagace takových vztahů s odvoláním na ochranu vývoje dětí a mladistvých a zamezení jejich kontaktu s pornografickým materiálem. V obecné rovině je ochrana dětí samozřejmě záslužný čin. To, že je tohoto účelu zneužíváno a fakticky je cílem něco jiného, je však samozřejmě také pravda. Ruský zákon znemožňuje zrovnoprávnění svazků manželských se svazky LGBT osob, pod zmíněnou záminkou však nedovoluje ani shromažďování – tedy Gay pride pochody, či jiné formy veřejné diskuze o právech LGBT minority. Tento zákon je prostě špatný ve všech směrech – legislativně, svým pojetím i formou donucovacích prostředků.

Otázka z úvodu však je jiná – je správným směrem cílena naše pozornost a jaké prostředky jsou k tomu využívány? Je odříkání účasti na olympijském ceremoniálu, filmových festivalech či hudebních vystoupeních, či soudní spory to, co by mělo vyvolávat společenskou debatu a není to pro nás jen jednodušší – „papučová“ forma boje za lidská práva z obývacích pokojů a od televizí?

A abych nebyl obviněn z nějakého Antirusismu – máme prostor se mimo jiné zamyslet i nad tím, co se děje v EU. V listopadu minulého roku, ale ve skutečnosti vlastně již mnohem delší dobu – od roku 2008, veřejným míněním nejen ve Velké Británii hýbal spor Petera a Hazel Mary Bullových v Stephen Preddy a Martyn Hall. Tento spor byl s konečnou platností rozhodnut 27.11. loňského roku 5 členným senátem Nejvyššího soudu Velké Británie (Supreme court).

Pan a paní Bull provozují svůj vlastní hotel v Cornwallu jakožto hluboce věřící ve své ubytovně zavedli pravidlo, že nesezdaným párům pronajímají pouze pokoje s odděleným ložem. Pravidlo, jímž se nikterak netajili a toto upozornění dokonce obsahoval i jejich on-line rezervační formulář.

V září roku 2008 pan Preddy telefonicky zarezervoval dvoulůžkový pokoj pro sebe a svého partnera – pana Halla (nebyl však na toto pravidlo upozorněn ani dotázán na charakter jejich vztahu či pohlaví svého partnera), včetně jejich psa. Když dorazili na místo, byli seznámeni s pravidlem ubytování a jakožto homosexuálnímu páru jim byl určen nikoliv objednaný pokoj s manželským ložem, ale dvoulůžkový pokoj. Provozovatelé hotelu vycházeli z toho, že pouze vykonávají své právo na svobodu víry, která pokládá mimomanželský sexuální styk za hřích v očích božích – přičemž nedělali rozdíl mezi nesezdaným heterosexuálním párem či registrovaným partnerstvím.

Pánové Hall a Preddy se obrátili na soud, aby rozhodnul o tom, že je tento postup diskriminační, dokonce, že se jedná o diskriminaci přímou. Prvoinstanční soud jejich argumentaci přisvědčil, prohlásil dokonce, že tvrzení žalované strany, že se nejedná o přímou diskriminaci, ale pouze o nepřímou, která vychází z jejich náboženského přesvědčení a tudíž spadá pod ochranu svobody vyznání, se nezakládá na pravdě. Žalovaným také uložil zaplatit každému za žalobců 1 800 liber.

Druhoinstanční soud se vyjádřil k věci pouze ve vztahu k přímé diskriminaci, kterou shledal za zřetelnou a tudíž v rozporu s britskými antidiskriminačními zákony., proto usoudil, že není třeba se vypořádat s argumentací žalovaných, že se jedná o přípustnou diskriminaci nepřímou. Nejvyšší soud v podstatě s tímto rozhodnutím souhlasil, připomněl svou minulou judikaturu na příklad ve vztahu k diskriminaci na základě věku a rozhodnul, že antidiskriminační zákon z roku 2007 (Equality Act (Sexual Orientation) Regulations 2007), který byl v roce 2010 inkorporován do komplexnějšího antidiskriminačního zákona zrovnoprávnil svazek manželský a registrované partnerství osob stejného pohlaví. Proto se cornwallští hoteliéři dopustili přímé diskriminace, ačkoliv jejich pravidlo o ubytování mimomanželských párů vychází z jejich víry a tudíž samo o sobě přímou diskriminací zřejmě není – pokud bude nadále využíváno ve vztahu k nesezdaným párům manželským, či homosexuálním.

Ano, jak ruský, tak britský příklad jsou zapamatování hodné a důležité, v Rusku je skutečně úprava špatná a s rozhodnutím sporu v Anglii nelze než souhlasit – ovšem spíš bychom se, dle mého měli více zaměřit na to, že přes sedmdesát zemí považuje soužití párů stejného pohlaví za trestný čin, za který hrozí trest odnětí svobody až do doživotí[1]. Podle loňského vyhodnocení některých neziskových organizací stále ještě existuje 5 států, kde za určitých podmínek mohou být projevy odlišné sexuální orientace trestány smrtí a na části území několika dalších států tento trest hrozí také. Mezi tyto státy patří Mauretánie, Súdán, Irán, Jemen a Saudská Arábie, tento trest může hrozit také v některých oblastech severní Nigérie, Afganistánu a Somálska, přičemž poměrně nejasná je i interpretace úpravy ve Spojených Arabských Emirátech, kde dle některých výkladů hrozí trest smrti také, byť fakticky není ukládán. Pojďme si o těchto státech říci více.

Mauretánie
V Mauretánii, jakožto islámské zemi, platí trestní zákoník z 9. července 1983. Ten ve své části 2, oddílu IV hovoří o zločinech proti islámským mravům – zde upravuje mimo jiné herezi, apostázu, tedy odpadlictví, atheismus a cizoložství.

Ve svém článku 308 pak tento zákoník stanoví, že každému dospělému muslimovi, který spáchá nemravný čin (v originále „acte impudique“), nebo spáchá čin proti přírodě („contre nature“) s člověkem stejného pohlaví hrozí trest smrti veřejným ukamenováním. Ženám, které se dopustí téhož přestupku, hrozí trest odnětí svobody ve výši až dva roky a pokuta v rozmezí 5 000 až 60 000 Ukijí – což je v zemi, kde je okolo 40% obyvatel pod hranicí chudoby, samozřejmě nepředstavitelná a nezaplatitelná částka.

Súdán
V Súdánu platí trestní zákoník z roku 1991 (zákon č. 8/1991), který ve svém oddílu 148 definuje sodomii, coby anální sexuální styk s mužem či ženou, přičemž za první spáchání takového zločinu hrozí trest ve formě sto ran bičem a případně až 5 let odnětí svobody, u druhého takového přestupku nastupuje trest odnětí svobody automaticky a třetí prohřešek je trestán smrtí či odnětím svobody na doživotí.

V oddílu 151 pak tento zákon upravuje i činy jiné povahy, než sodomie, které označuje coby hrubě nemravné a stanovuje trest až 40 ran a odnětí svobody do 1 roku, či pokuty.

Irán
Islámský trestní zákoník z roku 1991 stojí, jako celý systém práva šaríja ve velice zobecnělé podobě, na třech kategoriích: Hudúd, Qisás a Ta’zír. Pro soužití či styk osob stejného pohlaví přichází v úvahu nejpřísnější kategorie Hudúd, nebo případně nižší Ta’zír, což je disciplinární trest za menší zločiny, o kterém rozhoduje vládnoucí autorita (Qisás – spravedlivá odplata se aplikuje pouze na úmyslné zabití nebo zranění osoby).

Iránský trestní řád obsahuje úpravu sodomie – tedy soužití mužů a lesbické soužití v Knize druhé, části 2 – v článcích 108 až 134. Za sodomii označuje sexuální styk mezi muži, který je trestán pro oba aktéry smrtí. Pakliže se jedná o mladistvé či osoby se sníženou odpovědností, přichází na řadu Ta’zír ve formě několika desítek ran bičem či holí. Mosaheqeh – tedy soužití žen, pak pro „zločince“ znamená 100 ran, či při čtvrtém takovém přestupku také trest smrti.

Jemen Jemenský trestní zákoník (zákon č. 12/1994) upravuje zločinné soužití osob stejného pohlaví ve svých článcích 264 a 268. Tato úprava spadá do jeho Části 11, kapitoly 1. Část jedenáct v sobě zahrnuje zločiny cizoložství, hanobení a ohrožování morálky. Homosexuální, stejně jako lesbické soužití je vnímáno – respektive podřazeno pod úpravu cizoložství – což je trochu zavádějící, neboť tresty za takové chování pochopitelně hrozí i nesezdaným. U mužů nesezdaných je trestem za homosexuální styk bičování 100 ranami, nebo trest odnětí svobody až v délce jednoho roku. U sezdaných mužů je pak trestem ukamenování k smrti. Za lesbický styk pak hrozí v případě svévolného chování až tři roky odnětí svobody, v případě vynucení takového styku nátlakem až sedm let odnětí svobody – což mimochodem odpovídá trestu za znásilnění upravenému v článku 269..

Saudská Arábie
V Saudské Arábii není kodifikovaný trestní zákoník, jak jej známe z naší země – místo toho je aplikováno právo Šaríja. Podle intepretace tohoto práva je sodomie (tedy styk s mužem) zločinem – pro ženatého muže – muslima je hrozbou trest smrti ukamenováním, svobodný muž může být potrestán až 100 ranami holí/ bičem. Trest smrti hrozí i nemuslimovi, který se sodomie dopustí s muslimem, navíc je jakýkoliv mimomanželský sexuální styk trestný a totéž platí i pro vztahy lesbické.

A tak nezbývá než parafrázovat klasika – Kdo z nás to ví? Anebo jinak – bojkotovat Soči ano, ale pouze jako součást mnohem intenzivnějšího a komplexnějšího pohledu na svět. Nevybírejme si snadnější cíle a jednodušší bitvy jen proto, že v nich máme větší šanci uspět, či proto, že se nám snadněji bojují a měřme všem stejně. Víra v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen, jak jí předjímá Všeobecná deklarace lidských práv, přijatá OSN před téměř 65 lety, zřejmě patří k tomu druhu víry, které předpokládají a vyžadují zapojení lidského rozumu. Snad se nám naše děti budou jednou vysmívat, že jsme žili v době, kdy kolem nás bylo tak málo věcí, které byly špatné, že jsme si vybrali jako cíl své nevole způsob, jakým si lidé projevují svou lásku.