Je absolventem VŠE a FF UK. Je statutárním ředitelem European Business School SE a lektorem Ústavu práva a právní vědy, o.p.s. Působí dlouhodobě jako univerzitní profesor a v manažerské praxi národních i nadnárodních firem jako konzultant pro otázky managementu, řízení lidských zdrojů a ekonomie. Působil a působí též jako poradce v několika mezinárodních firmách. Je autorem řady úspěšných manažerských monografií.
Ve vztahu k (ne)zaměstnanosti se české vlády Reaganovým pravidlem řídí s železnou důsledností. Rekordně vysoká nezaměstnanost, se kterou se dnes česká ekonomika potýká, je tak alespoň zčásti problémem uměle vyvolaným.
Prvý krok: vysoké daně
Prvým krokem z výše uvedené trojice je vysoké zdanění práce. Odvody sociálního a zdravotního pojistného, které zaměstnavatelé za své zaměstnance platí, jsou v ČR jedny z nejvyšších na světě. Jsou současně i podstatně vyšší, než kolik si na své pojištění přispívají sami zaměstnanci.
Jak dobře známo, z hrubé mzdy, kterou firma zaměstnanci vyplácí, státu odvádí „daň“ představující 34 procent. Celkové daňové zatížení práce je přitom ještě podstatně vyšší. Sloučíme-li celkové odvody zaměstnavatele a zaměstnance s daněmi zaměstnanců, pak průměrný zaměstnanec v ČR získává jen zhruba polovinu toho, co jeho mzda jeho zaměstnavatele stojí.
Dodatečné náklady zaměstnávání doléhají zejména na menší podniky vystavené vyšší konkurenci. Vyšší míra zdanění práce ve srovnání se světem vede i k tomu, že investice v jiných zemích (a to i v zemích s podstatně vyššími mzdami) se pro některé zahraniční investory stávají ve srovnání s ČR zajímavější.
Druhý krok: regulace
Neodradí-li potenciální zaměstnavatele vysoká cena práce, nastupuje regulace. Zaměstnávání lze firmám zkomplikovat řadou zbytečných pravidel, v českých podmínkách však mezi nimi dlouhodobě vévodí složitá pravidla a vysoká cena propuštění zaměstnance. Současné náklady tohoto propuštění, odpovídající minimálně pěti měsíčním mzdám či platům, jsou opět, zejména pro řadu menších firem, neúnosné. Není proto divu, že si zaměstnávání nových osob rozmyslí nebo ho řeší jinými formami, pro zaměstnance téměř vždy méně příznivými.
Regulací přispívající k nezaměstnanosti je pochopitelně i stanovení minimálních mezd. Jeho podstatou je zákaz pracovat za částku nižší, než je určitá hodnota, provázený výplatou nižší částky (podpory v nezaměstnanosti), poskytované za nicnedělání. Zaměstnanci, kterých se tato regulace dotýká, ve skutečnosti pracují jen za rozdíl mezi svou mzdou a výší podpory. Není-li tento rozdíl vysoký, chápou to zcela přirozeně tak, že pracují jen za částku zcela minimální.
Mzda, kterou zaměstnanec za svou práci získává, je téměř vždy odrazem hodnoty, kterou tato práce má pro jeho zaměstnavatele. Tuto hodnotu nelze žádným zákonem zvýšit. Chce-li stát dosáhnout vyšších mezd, může se snažit přispět ke zvýšení produktivity zaměstnanců. Regulace minimálních mezd může naproti tomu dosáhnout jen nahrazení nízké mzdy nezaměstnaností.
Třetí krok: dotace
Třetí krok, využití dotací, nabízí řadu možností. Sahají od investičních pobídek přes financování tzv. Kurzarbeitu až po podporu firem zaměstnávajících osoby pracovně či sociálně znevýhodněné.
Poslední nástroj je svou povahou sociální a často oprávněný, jeho efektivita by však byla vyšší, pokud by podpora byla vyplácena přímo postiženým osobám, nikoli firmám. Ostatní formy dotací však většinou jen nepříliš efektivně kompenzují problémy vytvářené vysokým zdaněním a regulací práce. Svědčí o tom i nedávný nápad premiéra Sobotky zvýšit zaměstnanost starších osob úlevami v sociálních odvodech, které za ně platí jejich zaměstnavatelé.
Dotace však mají jako nástroj boje proti nezaměstnanosti z pohledu vlády podstatnou výhodu. Lze je prezentovat jako aktivní snahu, jak problém řešit. Fakt, že jde o problém vyvolaný jinými vládními kroky, je většinou méně viditelný. Výhoda dotací spočívá i v tom, že dávají možnost finančně podpořit podnikatelské skupiny s vládou spřátelené.
Finanční dotace při tvorbě pracovních míst však využívá vždy prostředků, které stát jiným podnikům či daňovým poplatníkům vzal. Všechny státní zdroje (včetně těch, které byly získány úvěry) pocházejí totiž z daní. Dotování je tak vždy jen podporou méně úspěšných firem opírající se vyšší zdanění firem úspěšných. Nová místa, která na základě dotací vzniknou, vznikají jen na úkor míst jiných – těch, která v důsledku vyšších daní či nižších výdajů nevzniknou.
Politická výhoda dotací spočívá však i v tom, že umožňují zaměstnat nové úředníky. Dotační politiky nabízejí, vyjádřeno slovy sira Humphreyho ze seriálu „Jistě, pane ministře“, roky „činorodé a smysluplně vynaložené práce“.