Vystudoval PF UK v Praze. Je ředitelem Ústavu práva a právní vědy, o.p.s. Působí již 20 let jako lektor obchodního práva a rozhodčího řízení, je uznávaným advokátem, vykonává též právní praxi rozhodce. Je doktrinárně činný a je autorem více 150 oborných článků a několika monografií. Kromě Ústavu práva a právní vědy vykonává lektorskou činnost na European Business School SE. Je členem České advokátní komory, The Internatioabl Bar Assotiation a Stálé konference českého práva.
Z jeho tvorby možná znáte spíše beletrii Cesta kolem mé hlavy za 40 dní (režie: Jaroslav Papoušek, scénář: Jaroslav Papoušek, Pavel Hajný), podle které byl natočen stejnojmenný film (1984) v hlavní roli s Ondřejem Havelkou, kde se na konci všichni „pacienti“ letního psychoterapeutického kursu semknou v závěrečný chorál a zpívají dnes již legendární refrén „Budeme na sebe hodní…“.. :-D , na videoukázku se můžete podívat zde. Ač nejsem filmový kritik, musím doplnit, že i když bylo filmové zpracování literární předlohy zdařilé, nemohu se ubránit dojmu, že přes slušné herecké výkony zdaleka nedosahuje kvality Skálovy knížky, která přímo vybízí k vysoké míře čtenářovy vlastní imaginace a obsahuje řadu postřehů a minianekdot, které se ve filmovém zpracování (jak tomu zvláště u komedie často bývá) často scvrkávají do jednorozměrných klišé.
Dalším z jeho počinů, který ústil v úspěšný celovečerní film, byla dnes již legendární Svatební cesta do Jiljí (1983, režie Hynek Bočan, scénář Miroslav Skála), vyprávějící o vztahu dvou roztržitých lidí (srov. citace popisku z ČSFD: „Poprvé se potkali v příšeří biografu a hned si omylem stačili vyměnit tašky a odejít s nimi domů. Podruhé se „našli“ u okénka Ztrát a nálezů, kam slečna Petra přišla Tomášovi Krchňákovi připomenout, že podle jeho ztraceného diáře by právě v tomto okamžiku měl sedět v zubařském křesle. V témže duchu známost, stále ještě svobodného, pětatřicetiletého, značně roztržitého vědeckého aspiranta Krchňáka a romanticky založené slečny Petry pokračovala až do dne, kdy se Tomáš odjel podívat za rodiči na venkov. Doma jej uvítala bábovka a dobře míněné rady…………“). Ukázka zde.
Pro ty, co jej neznají, stačí připomenout, že Miroslav Skála byl prozaik a dramatik, autor satirických her a humoristicko-satirické prózy. Za 2. světové války byl totálně nasazen do hnědouhelných dolů. Po válce vystudoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obory čeština, ruština a divadelní věda. V roce 1954 působil jako redaktor Čs. rozhlasu v Brně, kde se rovněž podílel na založení satirického divadla Večerní Brno. Stal se jeho kmenovým autorem, psal satirické hry na aktuální témata i kabaretní pásma. Po nervovém onemocnění odešel Miroslav Skála v roce 1963 do invalidního důchodu. Svůj život ukončil sebevraždou v roce 1989.
Buď jak buď, z řady knížek Miroslava Skály, který v nich často otáčel a převracel a znovu nastoloval v lehce komediálním podání známé téma klasické freudovské triády (super/ego/id), je mojí oblíbenou právě knížka Moji dvojníci. Doporučuji všem, kdo ji neznají, ať si jí přečtou :-) .
Jak trefně poznamenal několik měsíců po vydání knihy Moji dvojníci Huvar (Mosty 9/1995, s.13 v kritice nazvané „Parádní závěrečné číslo“), (…) Skálova práce není jen lehoučkým vyprávěním bez hlubší myšlenky, jak by se mohlo na první čtení zdát. Postihuje, jak člověk postupně slevuje ze svých ideálů, jak prohrává s leností a hlavně zvykem. Činí tak vkusně, inteligentně, se znalostí věci a jazyka. Je opravdovým potěšením, ne náhražkou.“
I když Miroslav Skála sám svůj boj s nervovou chorobou nedohrál do vítězného konce, jeho knížky zde zůstávají a dělají radost všem, kdo mají rádi inteligentní humor a nadsázku, dodnes. K jeho před měsícem nedožitým 90. narozeninám si jej proto tímto jménem svým i svých kolegů z Ústavu práva a právní vědy, dovoluji vzpomenout, a vyzdvihnout knížku Moji dvojníci a její nadčasovost, i noblesu, s níž bylo toto parádní závěrečné číslo Skálovy literární kariéry po zásluze přijato do pomyslné síně slávy české humoristické prózy konce minulého století.