Je absolventem VŠE a FF UK. Je statutárním ředitelem European Business School SE a lektorem Ústavu práva a právní vědy, o.p.s. Působí dlouhodobě jako univerzitní profesor a v manažerské praxi národních i nadnárodních firem jako konzultant pro otázky managementu, řízení lidských zdrojů a ekonomie. Působil a působí též jako poradce v několika mezinárodních firmách. Je autorem řady úspěšných manažerských monografií.
Zcela nedávno slavilo úsilí o podporu vývozu další politický triumf. Promítlo se ve snaze prezidentské kanceláře nahradit české diplomaty působící na velvyslanectvích v zahraničí zdatnými obchodními zástupci pověřenými nabízet české zboží domorodcům. Pokud by to snad nebylo možné, bude alespoň třeba diplomaty z obchodních znalostí a dovedností zkoušet.
Předpokladem vývozu je dovoz
Nepodložené představy o prospěšnosti určité politiky vycházejí zpravidla z nepochopení. Zdatně jim však většinou sekundují osobní zájmy.
Co se nepochopení týče, jde v případě podpory vývozu o neporozumění, že vývoz se nijak podstatně neliší od jakéhokoli jiného obchodu. Není jej proto třeba obestírat ani žádnou zvláštní aurou.
Cílem jakéhokoli obchodu, prodejem vlastní práce počínaje a zahraničním obchodem konče, je získat prostředky čili kupní sílu na nákup něčeho jiného, než co jsme schopni vyrobit sami. Cílem exportu je dovoz: pokud bychom nic nevyváželi, nemohli bychom si pořídit zahraniční zboží a služby, které tamní producenti nabízejí laciněji nebo které u nás pořídit nelze. Čím více vyvezeme, tím více zahraničního zboží si můžeme koupit.
Podaří-li se nám si touto cestou zvýšit svůj blahobyt, není to proto, že vyvážíme, ale že si kupujeme cenově či jinak výhodnější zboží zahraniční. Jak již před více než sto padesáti lety prohlásil anglický ekonom J. S Mill, zisk ze zahraničního obchodu pro danou zemi nespočívá ve vývozu, ale dovozu.
Podobný vztah mezi vývozem a dovozem platí však i obráceně. Chceme-li, jinými slovy, náš vývoz zvyšovat, musíme více dovážet. Jen tak lze totiž dosáhnout toho, abychom za vyvážené zboží dostali ze zahraničí skutečně zaplaceno. Budeme-li dovážet méně, nebudou mít zahraniční subjekty prostředky na to, aby si námi vyvážené zboží kupovaly. Nebudeme-li dovážet vůbec, nebudeme moci nic ani vyvézt, protože subjekty, které by si naše zboží v zahraničí rády koupily, nebudou mít prostředky na jeho zaplacení.
Vyjádřeno jinak, vývozy a dovozy (včetně „neviditelného“ obchodu službami) se z dlouhodobějšího hlediska musejí vzájemně rovnat. Důvod je jednoduchý. Domácí exportéři většinou nemohou (alespoň prozatím) utržené dolary či eura použít k výplatě mezd svých domácích zaměstnanců ani k uhrazení domácích nákupů. Musejí je nejprve směnit za koruny. Tato směna, prováděná zpravidla prostřednictvím bank, je však možná jen tehdy, pokud je zahraniční měnu někdo doma ochoten koupit – vyměnit za koruny. Tato ochota může pramenit jen ze zájmu dotyčného nakupovat v zahraničí. Pokud by zájem o dovoz neexistoval, pak prostředky utržené vývozem by se rázem staly zcela bezcennými (což se v minulosti českým podnikům vyvážejícím za tamní měny do některých exotických teritorií skutečně stávalo). Totéž pochopitelně platí i z druhé strany.
Bankovní systém, který měnové transakce zprostředkuje, může jejich povahu na pohled zakrývat. Celá vývozní transakce je však uzavřena až v okamžiku, kdy je vývoz zaplacen dovozem ze zahraničí. Za jiných okolností proběhnout ani nemůže. Prostřednictvím bank probíhají však většinou i domácí obchody, takže ani v tomto smyslu se vývoz od domácích obchodních operací nijak zásadně neodlišuje.
Iluze o prospěšnosti podpory
Na jednoduchém omylu je založena i představa o prospěšnosti státní podpory vývozu. Její podstatou je přesvědčení, že poskytneme-li zahraničním subjektům na nákup našeho zboží úvěr, pak si naše ekonomika polepší, a to dokonce i v případě, kdy se velká část tohoto úvěru nebo dokonce úvěr celý ukáže jako špatný. „Prodej“ zboží do zahraničí na úvěr, který není splacen, však ve skutečnosti není ničím jiným než rozdáváním zboží zdarma.
Bezplatné rozdávání věcí může být namístě jako charita. Nelze je však chápat jako politiku, na které by bylo možné zbohatnout. Pokud by se soukromá firma rozhodla, že své zboží zákazníkům poskytne na úvěr, na jehož splatnosti netrvá, nijak by si nepolepšila. Postupuje-li však takto vůči zahraničí stát, staví se jeho představitelé do role moudrých a osvícených zachránců domácí ekonomiky. Spíše by však měli být stíháni pro bezplatné rozdávání domácího majetku cizincům.
Bezplatnými dary cizincům jsou pochopitelně i jakékoli dotace domácím exportérům. Na věci přitom nic nemění, že toto rozdávání do zahraničí může být krom politiků výhodné i pro některé další domácí subjekty, především samotné exportéry.
Podpora vývozu založená na rozdávání do zahraničí může mít i skrytější povahu. Dojde-li centrální banka (pod hlavičkou boje za svou měnovou suverenitu) k závěru, že export je třeba podpořit, složí se na takto vytvořenou exportní dotaci všichni, kdo kupují v zahraničí. Je přitom jedno, zda podpora vývozu na základě devalvace zvyšuje příjmy zahraničních subjektů (v důsledku dražších dovozů), nebo zda domácím exportérům umožňuje, aby své zboží do zahraničí prodávali levněji.
I v tomto případě jde jen o další uplatnění klamné představy, že domácí blahobyt lze zvýšit rozdáváním věcí do zahraničí, ať již zboží, nebo peněz na jeho koupi. Lze tak jen souhlasit s M. Friedmanem, který před lety konstatoval, že peníze jsou příliš důležité, než aby byly ponechány na pospas centrálních bankéřů.