Osobně jsem potěšen, že příliš velké úspěchy neslaví defenzivní pojetí hry. Ať už v jeho mírnější podobě, kterou reprezentuje španělské tiki-taka, nebo v té podobě radikálnější, známé jako klasické catenaccio, reprezentované například italským či řeckým týmem. Ostatně právě catenaccio v jeho tradiční podobě je ve své podstatě založeno výlučně na destrukci útočné snahy soupeře a tomu je podrobeno veškeré snažení na hřišti.
Rozlišit pak lze dvě formy catenaccia, jednu, která je příznačná pro týmy mající vysokou hráčskou kvalitu. Tedy týmy, které sice ve většině hrací doby pouze boří soupeřovi útočné snahy, avšak hráčská kvalita jim umožní využít chybu soupeře, bleskově zaútočit, vstřelit gól a pak se zpět vrátit k onomu pouhému boření snahy druhého. Hráči těchto týmu sice boří, alespoň však na hřiště nastupují s vůlí vyhrát. Sice se na takový fotbal nedá koukat, ale aspoň je zde ono elementární chtění vyhrát.
Úplně nejhůře jsou pak na tom týmy, které nemají dostatečnou hráčskou kvalitu, a těm nezbývá nic jiného, než pouze a jen ona destrukce útočné snahy soupeře, to vše ve snaze neinkasovat gól s vědomím, že sami gól nedají. Tato mužstva nastupují do hry nikoliv s touhou vyhrát, taková mužstva pouze nechtějí prohrát a prosmekávají se turnaji s neprohrami, sbíraje bod po bodu za bezbrankové remízy. Z takové hry nemají radost ani hráči a už vůbec ne diváci. A to je vlastně vše, co jsem Vám chtěl touto krátkou fotbalovou úvahou sdělit.
Proto Vám přeji, abyste ke každému vašemu zápasu nastupovali s patřičnou touhou po vítězství, hráli s radostí, bojovně a tvořivě, byť občas inkasujete nějaký ten gól, o to větší radost budete mít ze všech gólů, které dáte po vlastní tvořivé hře; a vůbec … co vás nezabije, to vás posílí.