Vystudoval PF UK v Praze. Působí jako advokát, rozhodce, člen České advokátní komory, lektor a člen správní rady Ústavu práva a právní vědy, a lektor European Business School SE. Je autorem řady odborných článků zejména z oblasti pracovního práva, je poradcem MPSV pro otázky legislativy v oblasti pracovního práva. Patří mezi nestory českého pracovního práva a nejpopulárnější lektory v této oblasti.
Stalo se, že jednou si v tom úřadě telefonem pozval účetního Vladimíra do pracovny sám pan vedoucí. Proto Vladimír všeho nechal a honem pospíchal. Rychlý přesun z jednoho poschodí do druhého trochu přehnal. Při chůzi či spíše letu po schodech klopýtnul, spadl a udeřil se do zadní části hlavy, krku a ramene.Trochu deprimován dorazil do kanceláře vedoucího. Obsah rozhovoru je pro tento příběh bezvýznamný a nezmínil se o něm ani Vladimír. Po návratu do své kanceláře si postěžoval na klopýtnutí spolupracovníku Karlovi a o nějaký den později i korespondentce Martě, která ho s účastí litovala.
Na příhodu by se asi zapomnělo, kdyby postiženého účetního Vladimíra nezačala asi za dva měsíce bolet hlava a horní část páteře. Doma na lůžku měl pak Vladimír dost času na přemýšlení o příčinách své pracovní neschopnosti. Za úraz asi může ono neblahé klopýtnutí na schodech – usoudil. A tak si řekl, že by byl sám proti sobě, kdyby nepožádal o odškodnění pracovního úrazu.
Vedení úřadu zaujalo tvrdou pozici – na první pohled přesvědčující: postižený účetní prý neohlásil úraz do 48 hodin, dále nebyl pořízen záznam o úrazu ani do evidenční knihy, kde se evidují podobné události. Zamítavé rozhodnutí se opíralo i o výrok ošetřujícího lékaře, že je těžko říci, že jeho (rozuměj účetního) zdravotní stav souvisí s úrazem. Vladimír tak přišel zkrátka. Nedostal ani korunu.
Vladimír se obrátil se žádostí o posouzení škodní komisi v úřadě, která je poradním orgánem vedení. Ta se k tomu vyjádřila rovněž zamítavě.
Nezbývalo tedy nic jiného, než aby se Vladimír obrátil s návrhem na odškodnění na soud. Ten při ústním jednání poučil oba účastníky sporu, že zaměstnavatel se může úplně zprostit odpovědnosti za pracovní úraz a nemusí hradit škodu pouze ve dvou případech: jde–li o škodu způsobenou výhradně porušením bezpečnostních předpisů (pokynů) nebo opilostí zaměstnance, či po požití omamných látek. Přitom musí zaměstnavatel prokázat, že zaměstnanec porušení bezpečnostních předpisů zavinil a že byl s nimi řádně seznámen. Dále musí prokázat, že porušení předpisu nebo pokynu je v přímé souvislosti s pracovním úrazem a že zaměstnavatel soustavně kontroloval dodržování těchto předpisů. Jedině při splnění těchto podmínek, a jde–li o jedinou příčinu škody, může se zaměstnavatel zcela zprostit odpovědnosti za pracovní úraz.
Druhým a posledním důvodem pro úplné zproštění zaměstnavatele za pracovní úraz je opilost zaměstnance nebo požití omamných látek. Zaměstnavatel v tomto případě prokazuje, že nemohl škodě zabránit a že tato skutečnost byla jedinou příčinou škody.
Ale vraťme se k našemu příběhu. Vzhledem k tomu, že úřad neměl pro zproštění odpovědnosti za pracovní úraz ani jeden z uvedených důvodů, byl povinen úraz Vladimíra odškodnit. Svým negativním postupem porušil zákoník práce v § 366, neboť nárok na odškodnění úrazu není závislý na tom, zda zaměstnanec úraz ohlásí či nikoliv, ani na tom, zda byl nebo nebyl sepsán záznam o úraze. I výpověď osoby, která nebyla bezprostředním svědkem úrazu, může přispět ke zjištění skutečného stavu věci.
Účetní Vladimír požádal tedy o svědectví svého vedoucího, spolupracovníka Karla a korespondentku Martu. Po zhodnocení jejich výpovědí soud přiznal poškozenému náhradu škody.
Klopýtnutí účetního v jednom docela obyčejném úřadu se dostalo do odborné právní literatury jako návod pro podobné případy, které přináší praxe. Ale o tom už Vladimír neví. A proč také? Na schodech kráčí nejen k panu vedoucímu velmi, velmi pomalu.