Nejlepší přítel Izraele v Evropě

Říká se, že pojem i jeho náplň poprvé užil a definoval sir Winston Churchill, jakožto výjimečně blízké politické, diplomatické, kulturní, ekonomické, vojenské a historické vztahy. Ponechme pro tuto chvíli stranou, že není úplně přesné říci, že jsou zvláštní vztahy inovací sira Winstona, neboť existovaly již dávno před ním a on tak mohl navázat na řadu svých předchůdců, a věnujme se trochu jiné otázce – má Česká republika nějaké své vlastní Special Relationships a mají vůbec pro takovou zemi, jako je ta naše, svou hodnotu?

Jako zkušení blogoví čtenáři jistě neočekáváte, že má odpověď na tuto filosofickou otázku bude znít dvakrát ne – nemáme a nemají! Jak ostatně již sám název napovídá, myslím si, že vztahy České republiky a potažmo i Československa vůči Izraeli rozhodně tyto kvality mají. Ptáte se proč vůbec a zdali nám za to stojí, je udržovat právě v těchto neklidných, respektive ještě více neklidných, dobách než standardně? Právě nyní se opět dostáváme do fáze, kdy vyplouvají na povrch tendence proti i proizraelské a proto se i u nás vede bouřlivá diskuze o vztahu České republiky a Izraele. Tento příspěvek má sloužit k stručné rekapitulaci vztahů nových států – Československa (potažmo ČR) a Izraele – států, které jsou si v mnohém podobné, ale také značně odlišné, a přiblížit tak jejich historii čtenářům.

Myslím, že to vše začíná ještě před vznikem samostatného Československa, kdy se Tomáš Garrigue Masaryk tzv. „židovskou otázkou“ intenzivně zaobíral a stal se jedním z nejhlasitějších kritiků postoje české společnosti v období hilsneriády. I v období existence První republiky byl Masaryk, jako její prezident, jedním z podporovatelů židovského národního hnutí a v Československu byla dokonce jako v první evropské zemi uzákoněna židovská národnost a Židé se k ní mohli oficiálně hlásit (dokonce měli i vlastní Židovskou stranu, která měla své zástupce v parlamentu). Masaryk také posléze v roce 1927 jako první hlava státu po První světové válce navštívil území Palestiny pod britským mandátem, a to více než 20 let před vznikem Izraele.

Na oplátku zase Masaryk během své diplomatické snahy, která měla vést ke vzniku Československa, našel loajální spojence mezi vlivnými židovskými vůdci ve Spojených státech, kteří měli dosud v pamětí jeho odvážné vystoupení během hilsneriády. Ti obhajovali založení československého státu u prezidenta Wilsona a pomohli získat finance na vybavení české legie na Sibiři.

Přestože soužití Čechoslováků, Rusínů, Němců a Židů jistě nebylo prosté všech problémů a i v období zejména těsně před a po vyhlášení samostatnosti proběhlo i několik pogromů (Masaryk sám se ostatně hlásil k tomu, že i on musel překonat antisemitskou výchovu, v níž byl vychováván), bylo Československo jedním z přirozených spojenců sionistů z celého světa. V tehdejším Československu také proběhly tři konference sionistického hnutí, což také svědčí o mnohém. To vše se pochopitelně postupně měnilo za období trvání Druhé republiky a pak zejména v protektorátu. I tak se stále ještě v naší zemi našla spousta lidí, ochotných utlačovanému národu pomoci – na jednom z čelních míst stál opět Masaryk – sice už ne „tatíček“ Tomáš, ale „synek“ – Jan.

Nebudeme se zde věnovat hrůzám II. světové války, místo toho se zaměřme na období poválečné, kdy území dnešního Izraele spadalo, mimo další území, pod správu Britské koruny v rámci tzv. Britského mandátu nad Palestinou. Tento mandát spravovala Britská koruna po vyhrané válce s Tureckým sultanátem a později na základě usnesení Společnosti národů od roku 1923 celých 25 let – tedy do roku 1948. Britové si byli vědomi toho, že nemohou své vyčerpané vojenské síly v Palestině držet déle a proto na svůj odchod z Palestiny upozorňovali i nově vzniklé OSN a navrhli, aby se o jejich „rozžhavený kus železa“ postaralo právě OSN.

Valné shromáždění OSN proto za tímto účelem vytvořilo Zvláštní výbor pro Palestinu – a světe div se mezi jeho jedenácti členy vybranými z neutrálních zemí byli i Čechoslováci. Tento výbor přišel s plánem, podle kterého se po odchodu Britů na území Palestiny měly vytvořit dva samostatné státy a jedno zvláštní území – židovský a arabský stát a Jeruzalém, coby neutrální město pod mezinárodní správou.

Tento plán byl sice s částečnými úpravami přijat rezolucí číslo 181, která byla odhlasována v listopadu roku 1947, ale nikdy nebyl naplněn. K nenaplnění tohoto jistě ambiciózního a možná i životaschopného plánu nedošlo i díky přesvědčení některých arabských zemí, které měly obavu, že by tím přijaly existenci židovského státu a raději byly ochotné přijmout válečné řešení silou. Po odchodu Britů v roce 1948 se situace prudce vyostřila – Židé vyhlásili v předvečer odchodu Britů nezávislost a Arabové pro změnu válku. Jedním z prvních států, který oficiálně uznal izraelskou nezávislost, bylo opět Československo a Čechoslováci se tak Izraelcům opět připomněli.

V následující válce za nezávislost byl Izrael zoufale nevyzbrojen. Izraelci byli ve výrazné početní nevýhodě – vždyť na ně mělo zaútočit a také zaútočilo hned několik zemí a krom toho měli Izraelci pouze lehké zbraně. Vědomi si této nevýhody začali Izraelci hledat způsob, jak dostat do země, přes embargo na dovoz zbraní, moderní výzbroj. Se souhlasem tehdejšího vedení SSSR, které v tu dobu předpokládalo, že samostatný Izraelský stát se stane pevnou součástí východního bloku – i díky tomu, že na jeho území především v průběhu prvních vln Alíji byla spousta ruských židů – se Izraelci obrátili rovněž na Československo.

Naše země už v tu dobu byla pevně v rukou komunistických pohlavárů, ale na vstřícném postoji Československa vůči Izraeli se shodou okolností nezměnilo nic ani po smrti Jana Masaryka v březnu roku 1948, kdy stál v čele Ministerstva zahraničí Vladimír Clementis a ten s vědomím souhlasu Moskvy pomohl uskutečnit převoz několika letadel a dalšího vojenského materiálu ze Žatce do Izraele. Součástí této dodávky, v podstatě pašované, v rámci operací Balak a Čáp (Chasida) byly především letouny typu Avia S-199 a válečné Spitfiry. V rámci přetrvávající spolupráce také českoslovenští letečtí instruktoři učili Izraelce na těchto strojích létat a umožnovali výcvik i dalších ozbrojených sil nového státu na našem území – tankistů, parašutistů, ale i mechaniků.

Ano, naše pomoc byla důležitá a prezident Izraele Ben Gurion neopomněl při každé vhodné příležitosti zmínit, že je Československu celý jeho národ vděčný a že si klade za cíl, aby i mladí Izraelci věděli, kdo jim přispěchal na pomoc v hodině nejtemnější. Není zcela jasné, o jak „dobrovolné“ akci naší země šlo a jak moc velkou roli v tomto rozhodování hrála Moskva, ať tak či tak – nešlo o dobročinnost. Hospodářsky potápějící se poválečné Československo dostalo za celou svou dodávku dobře zaplaceno.

Boj Izraelců za nezávislost tak skončil i díky československé pomoci úspěšně, ovšem prudký obrat Izraele ke komunismu se, k velkému rozčarování SSSR, nekonal. Proto byl přátelský svazek ČSR a Izraele náhle utlumen. Už nás nepoutal k sobě pocit sounáležitosti a obklíčení nepřáteli – jako tomu bylo v období II. světové války. V hluboké mlze se ztratilo pojítko sdílené zrady velkých mocností – pro ČSR v Mnichově, pro Izraelce v Londýně. I proto se politika Moskvy a jejích spojenců – potažmo tedy i politika Prahy – soustředila na podporu Egypta, který se postavil do čela boje proti Izraeli. V Šestidenní válce v roce 1967 a v Jomkipurské válce v roce 1973 už stály státy Východního bloku především prostřednictvím Sovětsko-Egyptské smlouvy o vyzbrojování na straně Arabských států.

Oprašování původního nadstandardního vztahu tak mohlo začít až po sametové revoluci. Stejně jako se mohlo začít volně mluvit o roli US Army při osvobozování části Čech po II. světové válce, vraceli jsme se volně ke kořenům židovství a kultury, byla vždy těsně spjata s tou naší. Nový impulz dostávaly židovské památky po celých Čechách i na Moravě – nově se opravila jedna z největších synagog na světě, která stojí v Plzni, Židovské město v Praze se stalo znovu hojně navštěvovaným místem pro turisty domácí i zahraniční.

A v rovině politické? I tam je v podstatě bez ohledu na právě vládnoucí garnituru jasno – v roce 2002 tehdejší předseda vlády Miloš Zeman přirovnal Jásira Arafata k Hitlerovi. V roce 2011 k nám pak přicestoval Benjamin Netanjahu a Petr Nečas opět připomněl paralelu mezi ČSR v meziválečném období a Izraele v současnosti, jednoznačný postoj ČR k Operaci lité olovo, i vyjádření podporující právo Izraele na obranu proti teroristickým útokům.

Možná nejvíce se náš postoj vůči Izraeli dostal na přetřes v roce 2012, kdy Valné shromáždění OSN hlasovalo o zařazení Palestiny se statusem pozorovatelského nečlenského státu OSN (jednalo se de facto o povýšení z postu pozorovatelského státu a některá média toto rozhodnutí připodobňovala k uznání svrchovanosti Palestiny v Gaze a na Západním břehu řeky Jordán).

V tomto hlasování, které proběhlo 29. Listopadu 2012 se proti vyslovilo 9 členských zemí OSN – USA, Izrael, Kanada, několik dalších malých států a Česká republika (41 zemí se zdrželo a 138 bylo pro). ). Společné zasedání české a části izraelská vlády v Praze, prohlášení o stěhování velvyslanectví do Jeruzaléma a proslovy na téma nejlepších přátel státu Izrael již jen dokreslují stav věcí.

Ptáte se, co za to máme? Několik ulic v Izraeli pojmenovaných po Masarykovi, kibuc a les nesoucí jeho jméno? A co třeba zásadovost, otevřenost a čitelnost postoje? Nestačí – dobrá. Co takhle opravdovou a snad i zaslouženou úctu celého národa a jeho přátelství? Je to málo? Myslím, že ne. Samozřejmě věci nejsou černobílé (zvlášť na Blízkém východě), ale je to krásný kus světa s neopakovatelnou atmosférou – Izrael je plný lidí, kteří Vám při odpovědi na otázku „Odkud jste?“ – z Česka, upřímně řeknou – „Znám a děkujeme!“ – je to snad málo?

Ano, náš vztah k Izraeli se změnil, možná místo skutečné pomoci více mluvíme, nepředstírejme však, že naše pomoc byla vždy jen z čisté velkorysosti a nezištnosti. Berme si nadále z Izraele příklad tam, kde je to účelné – třeba v oblasti zdravotnictví, informačních technologií a start upů. Přenesme si do naší země ten pocit sounáležitosti tamní společnosti. Nic z toho ale neznamená, že bychom se měli bát „starému příteli“ říci, když si myslíme, že něco nedělá úplně nejlépe. Kdo jiný může upřímně říct svůj názor na chování toho druhého, než jeho nejlepší přítel?