Na čem stojí želva?

Tento příspěvek je však jiný, neboť má upřímná snaha narazila na téma, které je pro mne částečně pracovní, ale zároveň snad vhodné i pro odreagování. V tomto příspěvku se totiž snoubí jak oblast lektorská, jakožto náplň mé práce, tak i oblast historie. Zároveň Vám sdělím něco, co zřejmě už čtenáři tohoto blogu stejně dávno vědí – mám velikou úctu ke Spojeným státům, k jejich obyvatelstvu, historii, národní povaze i celé tamní společnosti jako takové se všemi jejími přednostmi, ale i nedostatky, přičemž onoho není zrovna poskrovnu. Vždy jsem považoval koncept „národnostní povahy“ nebo typicky „národních charakterových rysů“ za dost pomýlený, ale možná, že v něm nakonec přece jen trochu pravdy bude.

Jestli je něco opravdu typickou vlastností Američana, je to touha překonávat hranice. Myslím, že je to jakýsi pozůstatek procesu osídlování západních částí USA, gen objevitele, který my ze středu a západu „starého kontinentu“ máme už dávno v recesivní podobě. Myslím si, že jedinou obdobnou zkušenost, která, ke zděšení obou národů, může fungovat v této oblasti jako jejich pojítko, mají ve své „genetice“ zakódovanou Rusové.

Zrovna v těchto dnech jsme přímo uprostřed dvou výročí historických událostí, které jsou milníky ve sféře objevování a pokořování dosud nevídaného – v září roku 1959 poprvé lidský výtvor dosáhnul povrchu Měsíce – v rámci mise Luna 2 toho 13.9.1959 dosáhli Sověti, aby od deset let později 20.7. 1969 na Měsíci přistál člověk – toho pro změnu dokázali Američané slavným přistání Apolla 11. Letos tedy slavíme 55 let a 45 let od dvou významných pokroků vědy a techniky celého lidstva.

Nechme stranou utopistické představy typu „Co by dokázalo lidstvo společně, když tyto úspěchy dokázaly obě země zvlášť a spíš sobě navzdory“. Takové úvahy nemají smysl a nejsou ani odůvodněné – vždyť to mohla být právě „soutěž“ obou velmocí, která vedla k tomu, že se těchto úspěchů podařilo dosáhnout. Vraťme se však k tomu, co s těmito výročími počít dnes.

Často slýchám dvě odlišné myšlenky a náhledy na tyto události a zkoumání vesmíru vůbec. Jeden z nich říká, že přistání na Měsíci byl poslední velký pokrok lidstva, druhý říká, že je hloupé plýtvat penězi na cokoliv tak odtažitého a nepodstatného jako je vesmírný výzkum v časech ekonomické krize. Já nesouhlasím ani s jedním z těchto tvrzení.

Pokrok se rozhodně rokem 1969 nezastavil a byla i spousta jiných příležitostí pro lidstva stejně podstatných a sjednocujících, jako přistání na Měsíci. Druhá myšlenka je také vadná z mnoha důvodů – i kdyby nic jiného, lidé, kteří jsou spoluzodpovědní za přistání na Měsíci, patří do skupiny lidí, kteří jsou hnáni dopředu touhou po pokroku. Stejní lidé, kteří objevili základní principy, které stojí za veškerou moderní technologií – od zdravotnictví po automobilový průmysl, přičemž většina z nich ani nemusela mít za cíl přispět k technologickému pokroku v oblastech, které ovlivnili. Sledování hvězd a touha po jejich poznání má mnohem hlubší dopady, než jsme si někdy ochotni připustit.

Tahle myšlenka není ale aplikovatelná pouze na oblast vědy a výzkumu, ale i vzdělávání, čímž se dostáváme zpět na úvod. Mentalita vědce nemůže být odlišná od vnímání světa studentem či vyučujícím. Existuje na to krásná historka. Stephen Hawking jí připisuje Bertrandu Russellovi, ale existuje i v dřívějším podání a s jiným obsazením, což ale není příliš podstatné. Ta historka se váže k vnímání Zeměkoule a jejímu postavení ve vesmíru vůbec. Přednáška v kosmologii, kterou dotyčný uváděl, se stočila na tvar naší planety a její pohyby vesmírem. Když tento přednášející vysvětloval tvar Země, zvedla se vzadu ruka starší paní, která užaslému vědci oznámila, že vše, co dosud uváděl, je naprostý nesmysl. Paní prohlásila, že je nadmíru jasné, že Země je plochá a stojí na krunýři velké želvy. Dotyčný zřejmě nechtěl dámu urazit a snažil se její teorii vyvrátit logickou argumentací – odvětil tedy dotazem: Pokud je Vaše teorie správná, nezbývá, než se Vás zeptat, na čem ta želva stojí?

Ta historka tímto samozřejmě nekončí, ale pokračuje replikou dotyčné dámy, která suverénně prohlásila, že želva stojí na krunýři jiné, mnohem větší želvy. Ať už to byl Russell nebo v jiných verzích James a mnoho dalších, nenechali se odradit a ženu ještě jednou zkusili přesvědčit dotazem, na čemž to tedy stojí ta druhá želva. Vyvrcholení historky pak spočívá v definitivní odpovědi starší dámy – „Pane Russelle/Jamesi (jméno doplňte), jste velice chytrý muž, ale tohle řešit nemusíte – jsou tam samé želvy, až dolů!“

Znám lidi, kteří se pohybují okolo Ústavu práva a právní vědy poměrně dobře – vyučující, studenty i ty, kteří tvoří jeho zázemí, a jsem vždy pyšný na to, že jsem mezi lidmi, kteří se nebojí zeptat: A na čem stojí ta další želva? Myslím, že o nás, jakožto o lidech, mnohé vypovídá „pořadí želvy“, se kterou se spokojíme – stav, kdy si řekneme, že už nemá cenu se ptát dál a ztotožníme se s definitivní odpovědí. Někdy mám pocit, že profesní programy jsou k vytváření té správné „objevitelské mentality“ leckdy i vhodnější, než klasická akademická půda. Ta má někdy tendenci se jaksi „zadrhnout“ – věnovat se až přespříliš jednotlivostem a nedokáže vnímat celek. Tak jako má smysl investovat do vědy, má smysl investovat i do kvalitního vzdělání.

Jsem rád, že mám v ÚPaVu své přátele a všem jim i Vám přeji, abyste vždy měli energii, a chuť se ptát, na čem vlastně stojí ta další želva.