Je absolventem VŠE a FF UK. Je statutárním ředitelem European Business School SE a lektorem Ústavu práva a právní vědy, o.p.s. Působí dlouhodobě jako univerzitní profesor a v manažerské praxi národních i nadnárodních firem jako konzultant pro otázky managementu, řízení lidských zdrojů a ekonomie. Působil a působí též jako poradce v několika mezinárodních firmách. Je autorem řady úspěšných manažerských monografií.
Chceme-li se dožit se co nejvyššího věku, pak nám většinou nepomůže, jestliže si tento cíl jasně vytyčíme. Nepomáhá zpravidla ani to, snažíme-li se úzkostlivě vyvarovat všech chorob nebo velmi často navštěvovat lékaře. Hypochondři se nejvyššího věku většinou nedožívají. Medicína sice umožňuje řadě chorob úspěšně čelit, mezinárodní srovnání průměrné délky života však ukazují, že dosáhne-li tato délka určité úrovně, další léčebná péče již příliš nepomáhá. O délce života rozhodují další faktory, především prostředí, zdravý životní styl, vzdělání či duševní hygiena.
Podobně většinou neplatí ani to, že nejvyššího pocitu štěstí v životě dosahují lidé, kteří o to plánovitě usilují, tedy ti, kterým se daří naplnit svou předem danou představu o šťastném životě jako o opakující se řadě příjemných událostí. Daleko šťastnější jsou většinou ti, kteří, jak před lety napsal J. S. Mill, svou pozornost upínají na jiné cíle a pocitu štěstí dosahují jako „vedlejšího produktu“ těchto aktivit. Často k tomu dochází v důsledku úspěšného překonávání překážek, které jsou s prováděním těchto činností spojeny. Víme-li například, že k pocitu štěstí přispívají dobré osobní vztahy s ostatními, můžeme se o tyto vztahy snažit. Budeme-li však k tomuto cíli přistupovat jen ve snaze cítit se šťastnými, příliš velkého úspěchu zpravidla nedosáhneme.
Prakticky totéž se vztahuje k cíli vydělat co největší množství peněz. Lidé, kteří se v historii stali v tomto ohledu nejúspěšnější, většinou nebyli ti, kteří o to nejvíce a přímočaře usilovali. Nejlepší cesta k bohatství vede zpravidla přes vytvoření úspěšného podniku. Nejúspěšnější korporace současného světa však nevybudovali lidé, jejichž hlavním cílem bylo bohatství či zisk. Předpokladem, který jim k tomu pomohl, byl nejen výjimečný talent, ale i tvrdá práce. Tento předpoklad však se silnou materiální orientací zpravidla příliš nesouvisí, spíše naopak. Lidé posedlí vidinou peněz většinou dávají přednost rychlejším metodám zbohatnutí, než je tvorba podniků, například pyramidovým hrám či obchodování s politickým vlivem. Pokud jim vyjdou, k čemuž občas dochází, stáhnou se do svých vil u moře.
Motivaci finančně nejúspěšnějších osob dokládají známé příklady z podnikatelského světa. Sam Walton, zakladatel a hlavní akcionář firmy Wal-Mart, největší retailové firmy na světě, před lety prohlásil, že své hlavní úsilí věnoval cíli vytvořit nejlepší obchodní řetězec na světě. Tvorba co největšího osobního bohatství naproti tomu jeho hlavním cílem nikdy nebyla. Členové jeho rodiny dnes přesto zaujímají pět příček na žebříčku deseti nejbohatších lidí světa.
Známý je i případ Henryho Forda, kterého minoritní akcionáři jeho firmy žalovali, že se snaží rozšiřovat svůj podnik na úkor výplaty dividend. Ford soud s nimi prohrál a byl nucen dividendy vyplatit. Většina z těchto dividend připadla ovšem jemu samotnému, což mu umožnilo velkou část akcií své firmy na trhu skoupit a získat v ní plnou kontrolu. Jeho bývalí investoři se po čase ze svého rozhodnutí příliš neradovali. Podobně i Warren Buffet, nejúspěšnější investor všech dob, často prohlašuje, že to, co dělá, nedělá pro peníze, ale pro zábavu, kterou mu vydělávání peněz a možnost sledovat růst hodnoty jeho aktiv přináší.
Tytéž principy lze sledovat i u chování firem. Podniky, které se snaží být velmi ziskové, jsou většinou ziskovější než ty, které se o to příliš nesnaží. Nepatří však v tomto ohledu ke špičkám. Nejvyššího úspěchu co do ziskovosti dosahují zpravidla ty, které se dlouhodobě zaměřují spíše na jiné cíle: kvalitu svého produktu a jeho inovace či dobré vztahy se zákazníky, zaměstnanci a dalšími partnery. Podniky, které svůj zisk dlouhodobě kladou na prvé místo, jejich „zisková orientace“ občas přivede spíše k bankrotu. Nedávno se to stalo například bance Lehman Brothers, jejíž vizí bylo dosáhnout „vynikajících výsledků“ pro své akcionáře.
Kdy jsou nepřímé cesty efektivnější
Smysl nepřímých cest spočívá v tom, že dosahování složitých cílů, ať již vysokých zisků, osobního štěstí či vysoké délky vlastního života, zpravidla nelze opřít o jednoduchou strategii. Optimální strategie vedoucí k těmto cílům je nejen složitá, ale mnohdy předem neznámá. Nepřímá strategie, která bývá efektivnější, spočívá v koncentraci na činnosti, které jsme prokazatelně schopni provádět dobře či dokonce nejlépe ze všech a které nám přináší možnost seberealizace. Pokud se na tyto činnosti zaměříme, ať již jako jednotlivci či firmy, dosáhneme velmi často i dalších cílů, finančních i osobních.
Nepřímé cesty bývají efektivní i tam, kde je k úspěchu třeba spolupráce s ostatními a kde příliš přímočará cesta vyznívá často arogantně. Chceme-li zvýšit ochotu zaměstnanců táhnout s podnikem za jeden provaz, pak nám podniková vize „maximalizovat hodnotu pro akcionáře“ většinou příliš nepomůže.
O nepřímých cestách lze však hovořit jen tehdy, pokud jim ti, kteří je sledují, skutečně věří. V opačném případě se stávají nástrojem, který lidé zpravidla dokážou rozpoznat. Jednáme-li s osobou, pro kterou je poctivost jen instrumentem, jak dosáhnout svého cíle, nemůžeme se být nikdy jisti, že se právě v našem případě nerozhodne svou politiku opustit. Základním předpokladem úspěšnosti nepřímých cest je proto jejich autentičnost.