O novele advokátního tarifu

Ministerstvo spravedlnosti hájí svůj postup již v minulosti několikrát opakovanou argumentací, že odměny advokátů v případech vymáhání bagatelních dluhů jsou přemrštěné či přímo nemravné. Na druhé straně advokáti zapřísahají samotného Ďábla, že nastavený systém přiznávání odměn je minimálně dehonestující a na pokraji rentability činnosti.

Předmětná novela advokátního tarifu zasahuje pohledávky do 50.000,- Kč jistiny. V případě nalézacího řízení radikálně snižuje odměnu advokáta (do 10.000,- Kč činí náhrada nákladů za právní úkon 200,- Kč, přes 10.000,- Kč do 30.000,- Kč činí náhrada nákladů 300,- Kč a přes 30.000,- Kč do 50.000,- Kč jde o částku 500 Kč.), pokud se jedná o tzv. formulářovou žalobu. Problémem úpravy je použití velmi nešťastné definice formulářové žaloby (dle vyhlášky se jedná o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech). Je tedy otázkou, na jak široký okruh žalob nakonec novela advokátního tarifu dopadne. Novela tak může dopadnout na procesní postup telefonního operátora či banku řešící tisíce žalob, ale také na internetového prodejce či řemeslníka řešícího jednotky, maximálně desítky žalob za neuhrazené faktury. Koho právní úprava obsažená v novele advokátního tarifu zasáhne citelněji, je zcela zřejmé. K výše uvedenému je totiž jedním dechem nutno dodat, že novela advokátního tarifu řeší mimosmluvní výši náhrady za právní úkon, nikoliv smluvní, jinými slovy: snížení se týká náhrady přiznané soudem, nikoliv reálně zaplacené věřitelem advokátovi. Úpravou, která de facto vylučuje jakoukoliv diskuzi o významu právní úpravy, je úprava odměny za vypracování exekučního návrhu. Za tento dostane advokát v případě vymáhání dluhu do 50.000,- Kč částku ve výši 400,- Kč (dva právní úkony každý po 100,- Kč a dvakrát náhradu režijního paušálu každý po 100,- Kč).

Řeč čísel, kterou k nám promlouvá novela advokátního tarifu je poměrně srozumitelná. Její přijetí bylo vedeno ušlechtilým cílem korigovat odměny advokátů při vymáhání pohledávek nižší výše dle pravidel naznačených Ústavním soudem a dále cílem narušit či eliminovat obchod s pohledávkami. Osobně bych proti těmto cílům nic neměl, kdyby…

Na první pohled zaujme skutečnost, že hraniční částkou je částka ve výši 50.000,- Kč. Do této doby byla kritizována náhrada nákladů při vymáhání pohledávek v tzv. bagatelní výši, která činila 10.000,- Kč. Pokud má do budoucna být brána jako bagatelní částka 50.000,- Kč, bylo by dobré konstatovat, že se jedná o částku rovnající se plus mínus dvěma pražským průměrným platům. Řekl bych, že většina pracujících mimo Prahu, ale i těch pražských se shodne, že se o částku bagatelní rozhodně nejedná.

Sama hranice 50.000,- Kč má ještě jeden negativní efekt, který si pravděpodobně tvůrci novely neuvědomili. Tímto negativním efektem je skutečnost, že rozdíl mezi náhradou nákladů za podání exekučního návrhu pro dluh ve výši 50.000,- Kč a pro dluh ve výši 50.100,- Kč je v řádech tisíců a leckterý dlužník bude pravděpodobně překvapen.

Pokud má novela advokátního tarifu sloužit jako brzda obchodu s pohledávkami, je nutné si přiznat, že obchod s pohledávkami je i dle aktuálního znění občanského zákoníku naprosto legálním byznysem. Pohnutky tohoto byznysu bych nechal stranou, byť je logické, že jako u jakékoliv obchodní činnosti je primárním cílem zisk. K tomuto nutno dodat, že byznysu s pohledávkami se věnuje absolutně minoritní část advokátů, pro zbytek je podávání exekučního návrhu součástí služeb klientovi, čemuž odpovídá i zpracování agendy, která neprobíhá pomocí softwaru, ale standardní cestou, což se projevuje na pracnosti vyhotovení žaloby či exekučního návrhu a tedy i ceny, resp. hodnoty takového úkonu.

Samotný zrod novely advokátního tarifu také stojí za povšimnutí. Dle slov zástupců advokátní komory, která nebyla ze strany Ministerstva spravedlnosti nijak popřena, jednání ohledně změny odměn advokátů probíhala bezmála rok, kdy se rodila nová a nová znění. I laikovi dojde, že dosažení kompromisu v této otázce za aktuálního politického klimatu nemohlo být lehkým úkolem. Zlom však nastal v druhé polovině června, kdy náměstek ministryně spravedlnosti, JUDr. Pelikán, zaslal předsedovi české advokátní komory dopis, jehož přílohu tvořilo navrhované znění novely advokátního tarifu, zcela rozdílné, než poslední pracovní a diskutovaná verze. I přes negativní reakci advokátní komory byl tento kontroverzní návrh přijat, byť s dvěma či třemi změnami na poslední chvíli, které se již opravdu vymykaly běžné právní kultuře (jednou z nich byla zamýšlená zpětná účinnost, která je v rozporu s ústavním pořádkem).

S ohledem na výše napsané mohu za sebe říci pouze to, že aktuální podoba advokátního tarifu rozhodně není výsledkem legislativního procesu, který je běžný v civilizovaných právních kulturách. Výsledkem není kompromis, který snad byl v průběhu hledán, možná i nalézán, ale finálně odhozen do prachu u cesty. Ze znění novely advokátního tarifu je zřejmé, že než směrem zralé úvahy a snahy o hledání rovnováhy bylo vykročeno cestou přihlédnutí k politickému klimatu tvořeného vlivem části poslanců a vlivem občanských sdružení „pracujících“ ve prospěch dlužníků (míru objektivity, s jakou tato občanská sdružení pracují a fungují, nechť si každý dosadí sám). V neposlední řadě se nabízí otázka, zda při tvoření hodnoty právních úkonů tzv. formulářových žalob a exekučních návrhů do 50.000,- Kč bylo přihlédnuto k finálnímu ekonomickému dopadu na sektory, v nichž se takové pohledávky rodí.

Závěrem malé zamyšlení srovnáním: týden po účinnosti novely advokátního tarifu jsem navštívil kadeřnictví, kde jsem za dvacetiminutovou práci sličné dívky s nůžkami a strojkem zanechal 170,- Kč bez DPH. Ovšem i bez nutnosti podepsání plné moci, předání podkladů k případu, nutnosti předcházející konzultace a případné následné konzultace. Na vzdělání kadeřnice jsem se neptal, nicméně předpokládám, že nutností pro výkon jejího povolání není získání vysokoškolského titulu jednou z podmínek, které je potřeba splnit pro možnost věnovat se řemeslu kadeřnickému.