Je absolventem VŠE a FF UK. Je statutárním ředitelem European Business School SE a lektorem Ústavu práva a právní vědy, o.p.s. Působí dlouhodobě jako univerzitní profesor a v manažerské praxi národních i nadnárodních firem jako konzultant pro otázky managementu, řízení lidských zdrojů a ekonomie. Působil a působí též jako poradce v několika mezinárodních firmách. Je autorem řady úspěšných manažerských monografií.
To není výtah ze zákonů profesora Parkinsona popisujících fungování veřejného sektoru, ale stručný přehled českých ekonomických zpráv z jednoho týdne.
Příkladů, jak „skvěle“ v ČR státní podniky fungují, by bylo možné najít podstatně více. Kouzlo těch předchozích však spočívá v tom, že téměř dokonale reprezentují typické a trvalé neduhy státního či polostátního podnikání: nevýkonnost, zneužívání dominantní pozice na trhu a využívání firemních prostředků pro osobní prospěch.
Více než čtyřicet let poválečného vývoje se na českém prostředí podepsalo nejen ztrátou schopnosti řídit tržní ekonomiku, ale i oslabením základních „ekonomických reflexů“; kdyby k tomu nedošlo, mohli jsme se velmi pravděpodobně vyvarovat kupónových experimentů i rozpočtových deficitů v dobách vysokého růstu. Vyspělé země získaly navíc v poválečných letech i některé nové a cenné zkušenosti, jejich osvojení nás zřejmě teprve čeká.
Konec jedné iluze
Krátce po druhé světové válce přešla v západoevropských, ale i dalších vyspělých zemích řada podniků do rukou státu, další veřejné firmy zde byly založeny na zelené louce. Šlo často o podniky, které se měly starat nejen o „rozumnou“ návratnost investovaného kapitálu, ale sloužit i širším zájmům veřejnosti.
Zkušenosti s těmito firmami však po několika desetiletích vedly k vystřízlivění. Nejčastějším problémem státních firem byla jejich ztrátovost, která v některých případech, například ve Francii, přivedla státy až na okraj bankrotu nebo si vynutila měnovou devalvaci. Nízká výkonnost však nebyla jejich jediným problémem. Mnohé z nich selhaly i při podpoře „veřejných zájmů“, k jejichž prosazování byly vytvořeny. Jejich přínos byl v tomto směru často slabší než soukromých firem.
V některých případech se chování těchto podniků dokonce dostalo do rozporu se zájmy státu či veřejnosti. Státní ropné společnosti volně spekulovaly proti národní měně a v dobách, kdy na domácím trhu vládl nedostatek pohonných hmot, odmítaly omezit své dodávky do zahraničí. Další státní podniky používaly vůči svým domácím konkurentům politiku cenového dumpingu. V USA se některé veřejné společnosti zařadily mezi nejhlasitější odpůrce zavádění ekologických regulací a státní jaderné reaktory se zde při kontrolách ukázaly být ty nejméně bezpečné apod. Časté bylo i nedodržování pravidel výběrových řízení, manipulování s údaji vztahujícími se k čerpání dotací apod.
Analýzy provedené v řadě zemí ukázaly, že hlavním důvodem nízké výkonnosti veřejných firem i toho, že selhaly při sledování veřejných zájmů bylo, že vlády nad manažery těchto korporací postupně ztratily kontrolu. V některých případech ji dokonce neměly již od samého začátku. Hodnocení výkonu veřejných firem i úspěšnosti jejich vedení bylo velmi omezené a totéž se týkalo i uplatnění skutečně výkonového odměňování.
Francouzská vládní zpráva o fungování veřejných podniků tak již v roce 1967 konstatovala, že stát nemá možnost jasně stanovit ziskový potenciál jednotlivých ekonomických činností, které státní firmy vykonávají, a nemá ani možnost jednoznačně určit náklady, které jsou spojeny se sledováním jejich sociálních cílů. Pro veřejné podniky nebyly navíc k dispozici žádné standardy či kritéria jejich „dobrého řízení“, tyto podniky neměly žádné pohnuty ke zlepšení svého řízení a nedopadaly na ně ani žádné sankce v případě špatných manažerských rozhodnutí.
Zjištění, že veřejné podniky, jejichž oficiálním cílem bylo sledovat určité veřejně prospěšné či sociální cíle, přinášely v tomto směru velmi často horší výsledky než soukromé firmy, jejichž vedení žádnými sociálními cíli či veřejnými zájmy motivováno nebylo, vedl ve vyspělých zemích k jedné z největších deziluzí dvacátého století.
Toto zjištění přitom není příliš překvapivé. Skutečnost, že veřejné podniky mají za cíl sledovat určité obchodní i veřejné cíle, neznamená, že si jejich manažeři tyto cíle nepřizpůsobí svým potřebám. Prosazování veřejného zájmu je tak u soukromých, ziskově orientovaných firem paradoxně jednodušší. Tyto organizace totiž na finanční pohnutky, které má stát k dispozici, silně reagují.
Jednoduché řešení
Vláda, která chce, aby soukromé podniky sledovaly určité veřejně prospěšné cíle, má k tomu všechny nástroje. Regulace chování těchto firem je tak podstatně snadnější než snaha změnit chování firem veřejných.
Chceme-li například, aby soukromé firmy snížily objem znečištění, stačí, když za toto znečištění budou platit. Přinutit však ke stejnému chování manažery veřejných firem, pro které zisk není tím hlavním hodnotícím kritériem, je často obtížnější. Svou roli hraje i to, že regulace provedená ve veřejném zájmu, která náklady veřejných firem zvyšuje, může být pro stát rozpočtově nepříjemná. Může vést i k omezení zaměstnanosti, kterou se vláda před volbami snaží podpořit apod. Státní manažeři propojení s politickými kruhy mají navíc často možnost tuto regulaci ovlivnit, a to způsobem odpovídajícím jejich, nikoli veřejnému zájmu.
Podaří-li se naopak vládě zavést a využívat adekvátní ekonomické motivační nástroje, na které soukromé podniky předvídatelným způsobem reagují, může s nimi snadno manipulovat. U státních firem napojených na politické zájmy, které si navíc své motivační nástroje často vytvářejí samy, funguje tato „manipulace“ mnohdy spíše obráceně. Některé zkušenosti, ekonomické nevyjímaje, jsou však zřejmé nesdělitelné, ale lidé i vlády je proto velmi pravděpodobně musí získat sami. Lze jen doufat, že to nebude trvat příliš dlouho.