Zákaz prodeje o státní svátky

Název mého letošního prvního blogu má evokovat slavný výrok prezidenta Ronalda Reagana o hlavních pilířích státní moci, potažmo pravidel vládnutí (někteří autoři jej připisují Margaret Thatcherové, autorství je ale vcelku nepodstatné). Přesto však se můj příspěvek netýká ani tak zdaňování, jako spíše trendu, jakým se chceme dále ubírat – jako stát i jako společnost.

První a základní pravidlo zákonodárství zní, že zákony musí odrážet zájem společnosti – tedy musí regulovat oblast, kterou společnost právem regulovanou sama mít chce. Právní teorie tak hovoří o „právem chráněném zájmu“.

Jak to tak u takto krátkých a výstižných definic bývá, jsou všechna ta slovíčka podstatná. Zákon jeUP_Kust_statni_svatky právní norma – je součástí jednoho z vícera normativních systémů, zákon dále chrání a co chrání, je zájem společnosti.

Jak jsem již psal dříve – než se začne psát jakýkoliv zákon, je třeba si odpovědět přesně podle zmíněné definice.

Je třeba právní úprava?

Víme, jaký je zájem, který chráníme?

Víme, jak jej dobře ochránit?

Teprve pakliže si odpovíme na všechny tyto otázky, je možné v legislativním procesu postupovat dále. Velice zajímavou diskuzi v tomto smyslu už dlouhodobě vyvolává problematika úpravy prodejní doby v obchodech. Myslím, že „právo jít si koupit rohlíky i v den svátku“ je v podstatě maličkost, která však bývá právem středem pozornosti nás všech, jako málokterá jiná. Opravdu si myslím, že právem, protože od ní a od našeho názoru na jí podobné záležitosti všedního života se odvíjí celý náš názor na svět.

Nyní se podobná diskuze opět rozvíří, či spíše už rozvířila, a to v souvislosti s novým návrhem na úpravu prodejní doby z pera některých senátorů (Senátní návrh zákona o prodejní době v maloobchodě a velkoobchodě – dále též „návrh“). Senátoři v tomto návrhu „nejdou po krku“ neděli, jakožto dni svátečnímu – tak vysoký cíl si zatím nekladou (co není, může být). Prozatím se spokojili pouze s tím, že nový předpis bude regulovat prodejní dobu ve vybraných dnech pracovního klidu.

Sama o sobě mi státní regulace v oblastech, kde má smysl, nevadí – to je proklamace, vůči níž se asi nelze vymezit. Problematickou se stává, až její naplňování – tedy výběr oblastí „kde má smysl“. Byť chápu, že se ve vztahu zaměstnanec – zaměstnavatel nejedná vždy o dvě vyrovnané smluvní strany a je třeba jisté státní ingerence, prodejní doba se mi z této kategorie jaksi vymyká. Návrh senátorů pak ještě navíc trpí i jinými vadami, jak si ukážeme dále.

Senátoři si za základ svého návrhu vzali zákon č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích, o významných dnech a o dnech pracovního klidu. Ten vymezuje celkem tři kategorie zvláštních dní – státní svátky, ostatní svátky a významné dny. První dvě z těchto kategorií se považují za dny pracovního klidu, ta třetí je naopak posuzována coby pracovní dny.

Co obecně platí v režimu dní pracovního klidu, nám říká zákoník práce – ten ve svém § 91 říká, že zaměstnavatel může nařídit práci v den pracovního klidu pouze ve výjimečných případech a pouze se souhlasem zaměstnance, tedy na základě vzájemné dohody.

Tvůrci návrhu nového celkem „bez ladu a skladu“ (každopádně bez řádného zdůvodnění) vybrali napříč kategoriemi zákona č. 245/2000 Sb. 7 dní, ve kterých upravují prodejní dobu v prodejnách větších 200 m2 formou absolutního zákazu a na Štědrý den zavádí pro stejnou kategorii omezení prodejní doby do 12:00.

Adresát normy tedy stojí před několika zásadními otázkami – první se dere na povrch sama – proč je 1. května možné nakupovat bez omezení a 8. května vůbec? Nebo, proč v den oslavy narození Ježíše Krista si pro rohlíky smím jít kamkoliv do pravého poledne a v den výročí jeho zmrtvýchvstání vůbec? Má to spojitost s křesťanskou liturgií a významem vánoc a velikonoc? A co takhle Den rodin – nebylo by pěkné, aby byla 15. května rodina pohromadě a to nejlépe doma? Odpovědi nemáme.

Druhá série otázek se týká místa – tedy toho, kam vlastně zákon dopadá – prodejny menší než 200 m2 prodejní plochy, mimo benzinky, lékárny, prodejny na letištích, nádražích apod. a dalších – tam jsou zřejmě zaměstnanci, kterých se sladění pracovního a rodinného života netýká.

Rovnost dní, zaměstnanců a prodejců se tedy nekoná. Co dál? Ano, ano – máme tu samozřejmě ještě i sankce, jak se na správnou právní normu sluší – Česká obchodní inspekce může zahájit s tím, kdo porušil ustanovení návrhu správní řízení. Ba co víc, může mu uložit pokutu až do výše 1.000.000,- Kč při „jednorázovém porušení a až do výše 5.000.000,- Kč při opakovaném porušení. Předpokládám, že opravdu velkým prodejnám – supermarketům, hypermarketům a všem jim podobným se to stále ještě vyplatí. Jak k té výši sankcí navrhovatelé došli a zda jsou skutečně funkční, se nikde nedozvíme.

Autoři návrhu spoléhají na to, že tyto nedostatky překryje nátěr, kterému pracovně říkám „Trend EU“. Ano, skutečně Evropská unie kolem sebe neúnavně šíří myšlenku sladění pracovního a rodinného života, jenže zrovna co se týče omezování prodeje a pracovní doby, je EU docela zdrženlivá. Evropský soudní dvůr dokonce již v roce 1989 ve sporu Torfaen Borough Council v. B & Q plc., (sp.zn. C-145/88) dovodil, že pakliže podobná úprava nezasahuje stejnou měrou domácí i zahraniční prodejce (v tomto případě se jednalo o nedělní zákaz prodeje), nejedná se o diskriminaci, či porušení zákazu množstevních omezení dovozu a vývozu, či opatření s rovnocenným účinkem, jak o nich hovoří nynější Smlouva o fungování Evropské unie.

Evropská unie tedy do omezení pracovní doby v zásadě členským státům nezasahuje – společná dohoda na obdobné omezení prodejní doby v neděli také u ESD tvrdě narazila. Přesto ani v této dimenzi není návrh bezproblémový – reálně zde totiž hrozí riziko, že vzhledem k tomu, že by se obdobná úprava dotkla výlučně velkých prodejen, které jsou vesměs vlastněny nadnárodními řetězci, mohli by jejich majitelé namítat nepřímou diskriminaci. Tuto argumentaci ostatně otvírají sami předkladatelé, když, chtělo by se říci „bezelstně“ konstatují, že „se větší část tržeb přesune do menších prodejen“.

Za mě tedy nezbývá než říci – úprava státem regulované prodejní doby se mi příčí, způsob, jakým je návrh koncipován, není dobrý a norma by projít neměla už proto, že naprosto selhává v testu potřebnosti, jehož koncept jsem naznačil v úvodu. Je třeba další úprava, když už takhle mají zaměstnanci právo nepřijmout dohodu o výkonu práce ve státní svátek? Máme zájem na úpravě a regulaci prodejní doby v obchodech a ještě navíc na tak děravé? Čeho tedy navrhovatelé chtěli dosáhnout? Zřejmě toho, abychom o úpravě mluvili, nesouhlasili s ní a rozčilovali se, ale to je skutečně asi tak to cimrmanovské „všechno, co s tím můžeme dělat“.