O knihách, rybách Newtonovi a Ústavu práva a právní vědy

To výročí mne vždy nutí se zamyslet nad významem knih a tím, co do našeho života přinášejí. Musím se přiznat, že moc rád čtu a píšu. Mám velkou úctu před autory a vůbec před všemi, kteří se na přípravě knih podílí. Stále ještě platí slavný Werichův citát: „Ale to je taky to jediný, co dneska můžete svobodně říct na obou polokoulích této nemocné planety, aniž by vás tam anebo onde považovali za někoho, kdo přichází vodtamtaď. Můžete svobodně říct: Shakespeare byl obrovský básník !“

Mám nesmírně štěstí, že se pohybuji mezi lidmi, kteří stojí za Ústavem práva a právní vědy a že jsou to lidé, kteří jsou ochotní se věnovat publikaci knih. Stojí je to určitě spoustu práce a času a jedná se o ne vždy viditelnou a oceňovanou práci. Třeba Edmund Halley, kterého si většina z nás pamatuje především díky kometě nesoucí jeho jméno, ale který toho dokázal mnohem více, poskytoval podobný servis Newtonovi. Bez Halleyho bychom nikdy neměli Matematické základy přírodní filosofie, které se Newton sám zdráhal napsat i vydat.

Halley k tomuto dílu napsal jednu z nejpůsobivějších předmluv, které jsem kdy četl a doporučuji ji každému, kdo nevěří na „sílu knih“, mimo jiné zde píše: „Nebudou nás trápit chyby a pochybnosti, protože do samých do výšin nebes nás dovedl vzepjatý duch genia.“ Bez knihy by lidstvo na cestu do výšin nikdy nevstoupilo.

Rád bych Vám také přiblížil zamyšlení William Lyon Phelpse, které v trochu jiném znění pronesl již v roce 1933 a platí dodnes. Prastarý zvyk čtení knih je jedním z nejvýznamnějších zdrojů moudrosti celého lidstva a čtení knih, které sám člověk vlastní si užije mnohem víc, než čtení těch, které si půjčí. Půjčená kniha je jako host v domě, musí být pečlivě opečovávána, dokonce i s velkou mírou formálního zacházení. Musíte dohlédnout na to, aby neutrpěla žádné škody, dokud je pod vaší střechou, nesmí trpět. Nelze ji nechat někde povalovat, nemůžete si v ní dělat poznámky, nesmíte ohmatat její stránky a nelze se k ní chovat příliš důvěrně. A pak byste jí, byť se to děje jen zřídka, měli jednoho krásného dne vrátit původnímu majiteli.

Ale vaše vlastní knihy náleží jen vám, zacházíte s nimi s vřelou láskou, která boří hranice formálnosti. Knihy jsou k užívání, ne na dívání, neměli byste vlastnit žádnou knihu, do které nejste ochotní si dělat vpisky, kterou byste se báli odložit na stůl otevřenou a hřbetem nahoru. Dobrým důvodem pro vyznačování zajímavých úryvků v knihách, které vás zaujaly je fakt, že vám to umožní lépe si tyto myšlenky zapamatovat, rychleji si je vybavit a pak o mnoho let později je to jako byste procházeli lesem do předem vyšlapané cestičce. Můžete pak mít radost z pocitu, že procházíte starým známým místem a rozvzpomínáte se na obé – jak známou intelektuální scenérii, tak i na vaše minulé já.

Každý by si měl v mládí začít budovat svou vlastní knihovničku, kultivuje to v nás instinkt soukromého vlastnictví, který je nám jako lidským bytostem vrozený, to vše způsobem, který nemá žádné nedostatky, naopak přináší pouze radost. Každý by měl mít své vlastní regály knih, které by neměly mít skleněné vitríny, zámky nebo dveře – měli by být volně přístupné, otevřené na dosah pro oko i ruce. Nejlepší nástěnnou ozdobou jsou knihy – jejich barevná škála a rozličnost v tvarech nemá rovného v sebelepších tapetách, jejich vzhled je mnohem atraktivnější a jejich nejdůležitější předností je to, že každá z nich má svou individuální osobnost, takže když sedíte v potemnělém pokoji za záře a praskání krbu, jste obklopen blízkými přáteli. Právě fakt, že jsou s vámi ve své plné nahotě, je jak stimulující, tak osvěžující. Nemusíte je přečíst všechny. Většina z mého života, kterou trávím uvnitř domu, se odehrává v pokoji, kde mám šest tisíc svazků knih. Mám již obehranou odpověď na nevyhnutelnou otázku, kterou návštěvníci pokládají. „Přečetl jste všechny tyhle knihy?“ „Některé z nich dvakrát.“ Je má šokující a pravdivá odpověď.

Neexistuje samozřejmě náhrada za živé, dýchající přátele – muže či ženy, má čtenářská vášeň však ze mě osamělého poustevníka nedělá. Jak by mohla? Knihy jsou od lidí, o lidech a pro lidi. Literatura je nehynoucí součástí historie, je to nejlepší a nejtrvalejší otisk našich osobností. Ale knihy-přátelé mají oproti žijícím přátelům i některé výhody, můžete si kdykoliv užít tu nejvznešenější společnost na světě, a to dle vašeho přání. Mrtví velikáni jsou mimo náš fyzický dosah, ti živí jsou nedostupní skoro stejně, pokud jde o naše osobní přátele a známosti, také nemusí mít vždy čas. Třeba zrovna právě spí, nebo jsou mimo na cestách. Ale v soukromé knihovničce si kdykoliv můžete užít konverzace třeba se Sokratem, Shakespearem, Carlylem, Dumasem, Dickensem, Shawem, Barriem nebo Galsworthym. A nemůže být žádných pochyb o tom, že v jejich knihách vidíte tyto muže na jejich vrcholu. Psali pro vás. Vystavili vám své myšlenky v plné kráse, snažili se vás v maximální možné míře zaujmout a pobavit vás a zanechat ve vás dobrý dojem. Potřebovali vás stejnou měrou, jakou herec potřebuje své publikum, ovšem na rozdíl od herců je nevidíte v maskách a převlecích, ale díváte se jim přímo do jejich duší a srdcí.

Jsem UPaPVu vděčný za tu šanci být autorem, moct si číst zajímavé knihy, které by bez jeho podpory nikdy nespatřily světlo světa. Myslím, že je to zvlášť v dnešní době ukázka nesmírné odvahy a píle vzít si pod svá křídla myšlenku a pomoci ji přetransformovat se do knihy – do onoho intimního přítele, o kterém jsem za použití slov profesora Phelpse hovořil výše.

A ještě jednu věc Vám dlužím, aby se kruh uzavřel – Edmund Halley, který připravoval výtisk Newtonových Principů pro královskou společnost přírodních věd, musel celý proces financovat na vlastní náklady, neboť Královská společnost „utopila“ své prostředky v publikaci jiné knihy – O historii ryb (De Historia Piscium). Nakonec tedy chudák Halley celé Newtonovo dílo připravil pro publikaci, zajistil jeho vydání jménem Královské společnosti, která mu jeho odměnu vyplatila formou zbylých výtisků neprodejné knihy o rybách Francise Willughbyho.

A co závěrem? Přeji ÚPaPVu a všem lidem okolo něj i nadále spoustu odvahy a energie se kterou se do přípravy knih vrhají a ať se jim vyhýbají publikace o rybách. A ještě jeden modifikovaný citát na závěr: „Daleko víc lidí umí teďka psát než před několika málo sty lety. Ono před několika málo sty lety málo lidí umělo psát. Ale ti co uměli psát, ty uměli psát – to se dá číst i teď, to byste nevěřil.“