Interview s Tomášem Barčíkem na téma „Úspěch neměřitelný penězi“

Tomáši, co je podle Vás vlastně onen „úspěch neměřitelný penězi“?

Moderní doba nás naučila měřit úspěch podle výkonu. Nejlepším parametrem pro hodnocení výkonu jsou potom logicky peníze. Kdo má peníze, je na vrcholu „potravního řetězce“ a tedy úspěšný. V tomto ohledu může být ovšem úspěch velmi pomíjivý. Když se totiž podíváme na příběhy skutečně úspěšných lidí, ne vždy se primárně hovoří o výši jejich majetku, ale o principech, podle kterých žijí, o tom, jakým způsobem svého úspěchu dosáhli, o stěžejních hodnotách nebo o jiných lidech, bez nichž by se tak daleko nedostali. Navíc ne vždy můžeme všechny bohaté lidi považovat za úspěšné, protože ke svému materiálnímu bohatství přišli buď náhodou, nebo pomocí praktik, které nejsou etické či humánní. Můj pohled na úspěch neměřitelný penězi je jednoznačný, ale nedá se jednoduše popsat jednou větou. Jde o souhrn různých aspektů jako silná osobní vůle, odvaha, cílevědomost, zdravá sebereflexe, víra ve vlastní schopnosti, zásadovost, férovost v jednání, vnitřní motivace, transformační perspektiva, tedy akceptace toho, že se náš život neustále mění, a schopnost se takovým změnám rychle přizpůsobovat, radost z práce, průběžné doplňování vzdělání a snaha o osobní růst. A samozřejmě zdravý charakter. Z mého pohledu by pak peníze měly být vnímány jako plody naší práce a prostředek k vyšším cílům, nikoli jako cíl samotný nebo měřítko úspěchu.

Mluvíte o věcech jako transformační perspektiva a přijetí neustálých změn jako nezbytné součásti dosažení úspěchu. Vzdělávat se, osobně růst atd. Zmiňujete zdravý charakter. Jaký je podle Vás recept na to, aby člověk v dnešní hektické době všechny tyto úkoly zvládl, aby nepodlehl deziluzi, když se úspěch ani přes osobní snahu třeba hned nedostaví?

To je velmi dobrá otázka. S transformační perspektivou míváme obvykle zásadní problém. Neradi se měníme, protože to pro nás znamená jisté nepohodlí. Zvykneme si na nějaký stav, najdeme si v něm to pozitivní – někdo ani to ne, a jsme přesvědčeni o tom, že se to nezmění. Stejně tak vnímáme úspěch, nebo cestu k němu. Ta bývá mnohdy důležitější než cíl. Mnoho lidí právě díky tomu, že se úspěch nedostavuje, skončí. A nezáleží na tom, zda jsou na míle vzdáleni, nebo je cíl nadosah, ani zda mají vůbec šanci dosáhnout toho, co si předsevzali. Ten, kdo má pevnou vůli, zdravý rozum, víru v to, co dělá, ale také pud sebezáchovy, má také velkou šanci uspět. Třeba v tom, že vede plnohodnotný život. Deziluze, kterou zmiňujete, úzce souvisí s očekáváním. Každý z nás něco očekává. Neseme si to s sebou už od dětství. Čekáme, že nás někdo ocení za dobrý výkon. Když ocenění nepřijde, jsme zklamaní. A tak si občas řekneme „proč se vůbec snažím“. To není úplně správné. Mělo by jít v první řadě o naši vnitřní motivaci a integritu. Zejména při dosahování náročnějších cílů se nemůžeme spoléhat na vnější impulsy, ale o to víc si musíme vytvářet svůj vnitřní motor. Očekávat úspěch je nakažlivé a toxické. Obvykle chceme něco, o čemž toho příliš nevíme. Jen proto, že to má někdo jiný. Úspěch nevyjímaje. Jak popisuji v úvodu své knihy – úspěch není náhoda, stojí za ním tvrdá práce, vytrvalost, učení, studium a různé oběti – a nejen to. Vnímáme-li úspěch pouze jako pozlátko, pomíjíme jeho celou podstatu a vše, co je s ním spojené. Nejen to dobré, ale i mnoho špatného.

Vaše závěry budou pro mnoho lidí velice inspirující, na druhou stranu pro mnohé z nich hodně tvrdé a demotivační: mluvíte-li o tom, že s úspěchem může být spojeno i mnoho špatného či o tom, že úspěch není náhoda nebo o tom, že očekávat úspěch je nakažlivé a toxické, jdete výrazně proti proudu vícero publikací zabývajících se cestou k úspěchu, které čtenáře naopak někdy až „nábožensky“ vyzývají k tomu, aby si úspěch přímo „neuronově“ naprogramovali a živě sugerovali představu, že jsou již nyní úspěšní…

Sám jsem přečetl řadu publikací, o kterých se zmiňujete. Nemohu s jistotou říci, že by byly všechny skvělé, nebo všechny špatné. Vybírám si vždy to, co se mi líbí, o čem si myslím, že by mně osobně mohlo pomoci, zcela konkrétní věci a jednotlivosti. Nebo je beru jako důležitou inspiraci, abych o některých věcech začal přemýšlet jinak, nebo o nich začal vůbec přemýšlet. Když mluvím o dobrých a zároveň špatných tématech, nesnažím se lidi šokovat, ale přistupovat k životu pragmaticky. Nic není zadarmo. Vše se vším souvisí. Když někde přidám, musím logicky někde ubrat. Pokud obětuji svůj život businessu, nemohu naivně očekávat, že se mi podaří vést kvalitní osobní život, protože to, že čas, který nemohu věnovat sobě, přátelům, rodině atd., se musí logicky někde projevit. Takových pravidel a příkladů jsou desítky, možná stovky. Mnoho knih o úspěchu mluví pouze o tom, jak je skvělé se namotivovat, dát do toho všechno, zapomenout sám na sebe, málo ale o tom, co znamená krize při realizaci životní změny a jak ji překonat, jak postupovat v případě, kdy nám dochází dech, ačkoli vnitřně chceme čím dál víc, co se saturací jiných než businessových potřeb, když na ně právě díky businessu nemáme čas apod. Programování mozku může být dobrou technikou, ale připomíná mi to trochu přísloví s ohněm, dobrým sluhou a špatným pánem. Samozřejmě že i já sám pracuji s představivostí, vizualizací, zhmotňováním svých představ, abych je uvedl v život, představuji si, že jsem již v cíli a snažím se myslet na to, jaké to tam bude, na svoje emoce, ale nikdy nezapomínám zapnout selský rozum. Lhaním sami sobě úspěchu nedosáhneme, pouze se dopustíme nevratných chyb a silných osobních zklamání. Ono to nakonec vždy vyplave na hladinu. Většinou všichni zjistíme, že k tomu, abychom se stali úspěšnými, musíme pracovat, nadprůměrně a někdy i dost tvrdě. Ale to je právě to, co dělí úspěšné lidi od těch, kteří se spokojí s málem a preferují vlastní pohodlí. Ale ani ty nemůžeme s určitostí považovat za neúspěšné, protože každý má míru svého úspěchu nastavenou někde jinde. A jsme zpět u neměřitelnosti úspěchu penězi.

Z Vašich slov i textu knížky mi vyplývá, že v džungli českého „bezpodmínečného sukces-světa“ jdete podobnou cestou, jakou zvolil v 70. a 80. let v Německu legendární Erich Fromm v oblasti psychoanalýzy a filozofie života. Neodmítal kapitalismus, ale říkal: pozor, zejména musíme umět vnitřně „být“, a nikoliv pouze vnějškově „mít“. Myslíte si, že je tato teze udržitelná i v dnešním světě, kde tlak vnějšího světa, ať jej již nazveme kapitalismem nebo jakkoliv jinak, na individuální úspěch přerostl až do určité uniformní názorové stádovitosti a imperativu?

Děkuji za tuto otázku. S tezemi Ericha Fromma se více než ztotožňuji a sám se snažím aplikovat princip bytí pro život samotný a nadřazovat ho nad materiální nedostatek. Shromažďováním majetku saturujeme pouze konzumní potřebu, kterou nám sugeruje současný stav většinové společnosti a často vede k vnitřně prázdnému žití a frustraci. Poměřujeme se navzájem podle toho, co a v jaké míře máme, namísto toho jací jsme a jaký život žijeme, tedy v duchu Frommovy premisy „vlastním-li něco, tedy jsem, nevlastním-li, jsem nikdo“. Zcela jistě vnímám určitou uniformitu a stádovost v tom, jak se prostřednictvím konzumu snažíme suplovat pojmy jako „štěstí“, „úspěch“, „hodnota“, „osobnost“ atd., přičemž právě skutečné osobnosti, skutečně úspěšní a hodnotní lidé bývají na míle vzdáleni tomuto pokřivenému obrazu většinově vnímané reality. A nejsou to žádní poustevníci. Pouze velmi dobře vědí, na jaké hodnoty mají zaměřit svou pozornost a jak a proč na nich systematicky pracovat. Na druhou stranu bych nebyl až tak kritický či skeptický vůči – jak říkáte – českému sukces-světu. Čím víc se s lidmi ve svém okolí bavím o literatuře, která se věnuje tématu úspěchu, motivace a osobního růstu, tím víc se ujišťuji v tom, že jsou již překrmeni univerzálními návody na šťastný a úspěšný život a stále častěji vyhledávají unikátní zdroje informací, které přinášejí nový, třeba i kritický pohled na danou problematiku. Co se týče udržitelnosti teze spíše být než mít, vnímám to naprosto stejně. Lidé pomalu přicházejí na chuť skutečným hodnotám, možná díky jistému pudu sebezáchovy, možná proto, že jsou již konzumem a materializací svých životů příliš unaveni a rádi by vystoupili z kruhu. Rozhodně fandím všem těm, kterým se povede odpoutat se od vlastnických tužeb a namísto toho se zaměří na hluboké a vědomé prožívání každodennosti v neustále se měnícím světě.

Děkuji Vám za nevšední rozhovor a přeji hodně štěstí a spokojenosti a Vaší knize vysokou prodejnost.

Já děkuji za Váš čas a přeji Ústavu práva a právní vědy mnoho spokojených studentů.