Lektor Jan Kust vystudoval obor právo a právní věda na Právnické fakultě Západočeské univerzity (2005) a následně v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie. Je uznávaným expertem na dějiny USA a patří mezi přední české amerikanisty. V rámci své vědecké činnosti pro Ústav práva a právní vědy, o.p.s. a European Business School SE vydal v roce v roce 2013 odbornou publikaci Nejvyšší soud USA.
Letos v červnu si připomínáme výročí vzniku jednoho z nejzásadnějších právních textů všech dob – Magna charta libertatum, nebo také Velká listina práv a svobod (dále v textu i „Magna charta“ nebo „Velká listina“). Myslím si, že čtenářům blogu UPPV není třeba připomínat obsah Velké listiny – ten lze vyhledat jinde, ale chtěl bych v rámci dnešního blogu poukázat na některé zjevné paradoxy, které v sobě Magna Charta skrývá.
Představte si ve své mysli viktoriánský Londýn – v té době byly oslavy Magny charty protkány celým životem královské metropole. V roce 1851 se tak původní originál Velké listiny dostal na veřejnou výstavu v rámci Světové výstavy 1851. (Magna charta byla navíc umístěna přímo v Křišťálovém paláci (Crystal palace).) Ve stejné době se figurální výjevy zpodobňující osoby a události na Runnymede dostaly až na fasády nových budov parlamentu. V šedesátých letech XIX. století (1868) se pak, dost příznačně vzhledem k roli, jakou hrál Londýn při tvorbě této listiny, Magna charta dočkala dokonce zvláštní okenní výzdoby v sídle londýnského starosty – Mansion house.
Přes všechnu tuto pozornost a oslavu, které se Velké listině v této době dostávalo, pronesl jeden z tehdejších myslitelů Edward Creasy v roce 1848 poznatek, který se dá po letech vlastně zopakovat: „Magnu chartu má v ústech každý druhý, ale v rukách nikdo“.[1] Jinými slovy Velkou listinu sice provází pověst jednoho z nejikoničtějších právních textů v celosvětové historii, ale v jejím celku jí přečte jen málokdo. Když k tomu všemu přičteme i fakt, že interpretace textu prošla výraznými změnami chápání v průběhu staletí, můžeme dojít k závěru, že se jedná o text, který v sobě doposud skrývá řadu tajemství.
Abychom některým z těchto paradoxů lépe porozuměli, rád bych úvodem načrtnul některé paralely, které je možné vypozorovat mezi Velkou listinou práv a svobod a jiným, neméně ikonickým právním textem, který sdílí podobný osud, často ne zcela čteného a ne zcela pochopeného díla – Ústavy USA.
Oba dva texty – verze Magny charty z roku 1215 a Ústava USA jsou v originále zhruba stejného rozsahu. Velkou listinu tvoří přibližně 4 000 slov, a pokud nepočítáme dodatky americké federální ústavy je ta obsažena ve 4 400 slovech. Oba dokumenty byly původně sepsány na pergamenu – vydělávané zvířecí (kozí či ovčí kůži). Magna charta ovšem byla psána středověkou latinou, nikoliv anglicky a velice jednoduchým inkoustem, který byl tvořen prachem, vodou a drceným dubem. Magna charta i Ústava USA jsou si podobné i v tom smyslu, že oba dokumenty mají svůj původ v ozbrojeném konfliktu a občanské válce.
V roce 1787 se Otci zakladatelé USA rozhodli vydat na cestu hledání nového a všeobecně přijatelného způsobu vládnutí, při vědomí toho, že je jejich původ neodbytně spjatý s osudy Britského impéria. I Magna charta byla vedlejším produktem násilností a občanské války. Král Jan zvaný Bezzemek, který zdědil trůn po svém bratru Richardovi Lví srdce v roce 1199, rozhodně nebyl, jak je někdy s nádechem romantizmu popisován, čistokrevným zloduchem, ale určitě patřil k vládcům agresivním, vrtošivým a hlavně nešťastným. Během jeho vlády došlo k dramatickým územním ztrátám koruny ve Francii, papež jej exkomunikoval, podniknul ne úplně úspěšný výpad do Walesu a čelil velké revoltě anglických baronů.
Dokument, který dnes známe pod názvem Magna charta, podepsaný v červnu roku 1215 na palouku Runnymede byl do značné míry spíše jakýmsi pokusem o mírovou dohodu mezi králem a vzbouřenými feudály, než záměrným soupisem abstraktních pravidel chování a zákonem jako takovým. Z pohledu mírové dohody byla Velká listina neúspěšná – ani král, ani vzbouřenci se vlastně ani moc nesnažili ji dodržovat, a pokud by Jan nezemřel koncem roku 1216, s velkou pravděpodobností by svůj podpis pod Magnou chartou odvolal, nebo by její rozsah výrazně zmenšil.
Osud tomu však chtěl jinak a Velká listina práv a svobod se stala textem, který prošel historií až dodnes. Podobně jako již zmíněná Ústava USA i v případě Velké listiny se povaha vnímání obou těchto textů a jejich interpretace v průběhu let sáhodlouze měnily.