Magna Charta Libertatum. Díl II.

Dnes je původní výtisk Ústavy USA vystaven v Národním archívu ve Washingtonu, kde jej prohlíží miliony návštěvníků z celého světa. Je však třeba poznamenat, že taková to podoba veřejné produkce se netraduje dlouho – začala vlastně před šedesáti lety, předtím byla uložena po různých sklepeních, či v uzavřené truhle ve Fort Knoxu. Protože je Magna charta o tolik starší, jsou osudy jejích původních textů ještě spletitější – nejdokonaleji zachovaný opis pochází až z verze z roku 1297, kdy byla Magna charta potvrzena ve své platnosti Eduardem I. Původní verze z roku 1215 již téměř neexistují – 2 jsou v Britské národní knihovně, přičemž jedna z těchto kopií byla údajně objevena ve dvacátých letech XVII. století v ševcovském krámku, kde měla být rozkrájena na útržky k dalšímu zpracování.

Magna charta se však neměnila jen jako přímý objekt zájmu - měnila se i její povaha právního textu a politického postavení. Aby se předešlo jejímu zapadnutí, stala se Magna charta po smrti krále Jana v roce 1216 dokumentem, na který přísahal jeho syn Jindřich III. při své korunovaci. V roce 1225 se tento dokument dočkal dalšího obživení a právě tato verze textu se stala standardním vzorem, který známe dodnes. V již zmíněném roce 1297 Eduard I. Velkou listinu znovu vydal, potvrdil její platnost a byla zanesena do královských zákoníků, přičemž byl vydán příkaz k jejímu veřejnému čtení 2x do roka v každé katedrále v Anglii.

Všeobecný dopad Magny charty však tak rychle poznat nebyl a datuje se až k počátkům XVII. století. Tento fakt nesouvisí jen s tím, že společnost té doby byla ve značné míře negramotná, ale i s tím, že text nebyl sepsán v angličtině. Zmíněný londýnský švec velice pravděpodobně číst uměl – neboť to bývalo u řemeslníků tohoto povolání pravidlem, ale pouze anglicky, nemohl tak rozpoznat, co vlastně drží v rukou.

Dotyčný švec nemusel dokonce ani znát pojem Magna charta, neboť na počátku XVII. století již sice Magna charta existovala v tištěné podobě v angličtině, ale tyto výtisky byly ceněny vysoce nad možnostmi běžného řemeslníka.

Co se tedy stalo, že se Magna charta stala později centrem takového zájmu, když se po prvních 400 let její existence jednalo o spíše širokou veřejností polozapomenutý text? Kromě rozmachu knihtisku, tomu že se jedná o relativně krátký, psaný text, snadno přenositelný a přeložitelný, vděčí Magna charta za svou popularitu i mnohovrstevnatosti svého textu – neboť si v ní každý politický názor může najít svůj výklad.

Fakt, že většina z ustanovení Magny charty jsou koncipována jakožto velice specifická a dočasná, nebo časově vázaná – více než polovina z textu se váže k rozpočtovým a daňovým opatřením počátku XIII. století – se ukázal paradoxně vlastně jako celkem pozitivní, neboť nenutil pozdější čitatele, komentátory a vykladače textu věnovat se celému dokumentu. Zvláštní pozornosti se tak dostalo části textu, kterému se dnes říká Zlatá pasáž – Golden passage – články 39 a 40.

Zlatá pasáž ve zkratce zaručuje institut Habeas corpus, princip zákonného trestu a posouzení trestu nezávislým soudem a zakazuje panovníkovi upřít právo a spravedlnost jeho poddaným. Právě tento úryvek se stal v XVII. a XVIII. století v Británii hojně citovaným a přispěl k celkovému růstu zájmu o Velkou listinu. V první polovině XVIII. století se citace z Magny charty objevily asi ve 30 článcích tehdejších novin, ve druhé polovině stejného století už to bylo přes 450 citací. Mezi léty 1800 až 1849 se citační index zvednul na více než 4 000 citací v britském tisku – v dalších 50 letech je možno nalézt až 13 500 článků, které se buď Velké listině přímo věnují, nebo z ní citují.

A nebylo to pouze díky novinářům, ale i díky rozšiřování pamfletů a knih se Magna charta dostávala k široké veřejnosti. Rozboru Velké listiny tak velkou část svých děl věnovaly velké kapacity právního života ve Velké Británii XVII. a XVIII století – na příklad William Blackstone nebo Edward Coke. Širší pozornosti se Velké listině dostávalo i v průběhu občanské války po roce 1640. V roce 1647 byl na příklad vydán velice populární pamflet Jádro a duše Magny charty (Marrow and Soul of the Magna Charta), jehož vydavatelem byl londýnský radikální aktivista John Lillburne, který mimo jiné podporoval vznik psané ústavy.

Stejně tak se Magna charta stala předmětem výuky na školách a postupně se dostávala i zámoří. Knihy se postupně dostávaly do celého světa – o to rychleji, že se z angličtiny stával celosvětový jazyk. Tomuto rozmachu ostatně vědomě pomáhal i rozvoj britského imperialismu. Mnozí úředníci a správci zámořských britských území si s sebou brali právě výtisky Velké listiny, když opouštěli Velkou Británii na cestu do kolonií.