Lektor Jan Kust vystudoval obor právo a právní věda na Právnické fakultě Západočeské univerzity (2005) a následně v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie. Je uznávaným expertem na dějiny USA a patří mezi přední české amerikanisty. V rámci své vědecké činnosti pro Ústav práva a právní vědy, o.p.s. a European Business School SE vydal v roce v roce 2013 odbornou publikaci Nejvyšší soud USA.
Common law, impérium ale i dosah Velké listiny rostly ruku v ruce. Kult Magny charty rostl s vědomím a za pomoci státu. Příkladem takového „vývozu“ Magny charty byla i Světová výstava v New Yorku v USA v roce 1939. Ve chvíli, kdy byla na spadnutí válka v Evropě, a s vědomím toho, že je potřeba utužit transatlantické vztahy, poskytly státní úřady původní tisky Magny charty k veřejné produkci v rámci expozice Velké Británie v tzv. Sálu demokracie britského pantheonu (Hall of democracy). Magna charta se tak stala důkazem propojení obou národů i „vývozním artiklem“ impéria – na této výstavě ji shlédlo přes 14 000 000 lidí, přičemž britské úřady poskytly v téže době každé škole v USA výtisk moderního překladu Velké listiny.
Při veškerém „opečovávatelském“ vztahu, který k Velké listině v periodických cyklech projevovaly oficiální vládní místa, stal se její text zároveň i talismanem a předmětem interpretací diametrálně odlišných, neřkuli podvratných. Za svou popularitu vděčí Magna charta právě i svému původu, jakožto do značné míry rozpolceného textu – k jeho znění, či významu se totiž bez problémů mohou přihlásit různé strany všech možných sporů a vyznání.
Této „elasticitě“ a i jisté zneužitelnosti přispívá i, jak už bylo řečeno, samotné vyznění textu Magny charty. Když tvůrci Velké listiny v roce 1215 na příklad v latině odkazují na „svobodný lid“ – neměli tím na mysli žádnou demokratizaci společnosti. Pojem „svobodný lid“ vyčleňoval adresáty práv pocházející z Magny charty od nesvobodného, poddaného lidu. Až v průběhu následujících století se jaksi rozšířil okruh adresátů na skutečně všechny svobodné.
Stejně tak bylo možno interpretací Velké listiny dojít k podobným závěrům, které prezentuje pamflet Magna charta a ženy (Magna charta and women) vydaný Helenou Normanton v roce 1915 při kulatém výročí sepsání Velké listiny. Helena Normanton byla poměrně radikální sufražetka a zastánkyně nezávislosti Indie. Za užití některých pasáží Velké listiny, které se věnovaly zaopatřování vdov po zemřelých baronech, dokázala Normanton interpretovat Velkou listinu, samozřejmě bez zásadního záměru původních tvůrců, jakožto výrazně profeministický text. K tomuto účelu využila i částečné nekonzistentnosti textu Velké listiny, který, jak se může zdát, využívá latinský pojem „homo“ – muž v některých pasážích i k úpravě práv mužů i žen. Díky tomuto výkladu pak Normanton došla k závěru, že Zlatá pasáž, která zakazuje vynětí určitých práv pro adresáty Velké listiny, či jejich omezení, garantuje volební právo pro ženy – neboť ty by jinak byly v rozporu s tímto zákonem omezeny ve svých právech na účast na politickém životě.
Helena Normanton tedy reinterpretovala Velkou listinu podle svých záměrů, ovšem nebyla ani zdaleka jediná. Povaha textu Magny charty, která je relativně krátkým dokumentem, který neobsahuje vše a nechává spoustu prostoru k odlišným výkladům, k tomu ostatně sama vybízí. Tak se stalo, že většina z Angličanů v XVII., XVIII. a XIX. století vnímala Velkou listinu jako součást svého protestantského dědictví, byť byla psána z velké části s ohledem na zájmy katolických církevních hodnostářů. Magna charta tak byla stavěna jako jakási politická a profánní obdoba Bible krále Jakuba (King James Bible).
V roce 1915 se tak o Velké listině psalo jako o „Bibli Britského konstitucionalismu“ nebo o „Nejstarší reformaci“. Stejně tak se však Velké listiny a faktu, že její tvůrci a všichni adresáti z roku 1215 byli katolíci, dovolávali ti, kteří toužili po emancipaci katolíků – tím argumentovali především patrioti z tradičně katolických částí Británie – Irska a Skotska.
Stejně nejednoznačná je i „národnost“ Velké listiny – většina z jejích adresátů přece byli původem z Francie a minimálně část z nich ani nemluvila anglicky. Magna charta je tak vnímána jakožto počátek svébytnosti Anglie ze strany nacionalistů, ale i jakožto univerzální text, který vznikl jako produkt mezinárodního vývoje. Jak poukazuje i Edmund Burke – stejně tak rychle byla Magna charta přetransformována na podmínky Irska, stojí tedy i na počátku národní svébytnosti a svobod Irska. Stejný nárok pak mají i Američané, Australané, Jihoafričani a další národy sdružené v impériu. Magna charta se tedy stává globálním pojmem.
Tento fakt a síla Velké listiny se dají názorně ilustrovat i na textu, který je běžně označován coby Maorská Magna charta – oficiálně Smlouva z Waitangi z roku 1840, která zaručovala práva a svobody maorskému obyvatelstvu na Novém Zélandu. Stejně tak se na Filipínách používá pojem Magna charta žen pro soubor zákonů zajišťujících rovnoprávnost žen.
Stejně tak se předmětem různých výkladů a sporů stala Magna charta v politickém životě – především v období sporů mezi republikány a zastánci koruny v XVII. století, ale i v jiných údobích. V roce 1760 se tak radikální plátek Middlesex journal of liberty pyšnil na svých prvních stránkách záhlavím zobrazujícím Velkou listinu. Ve stejném období však král Jiří III., který byl častým terčem narážek zmíněných novin, nechal sám sebe vyobrazit jakožto ochránce Velké listiny (což před ním i po něm činila velká spousta feudálních pánů, kteří Velkou listinu brali jakožto „svůj“ produkt).