Jak se volí prezident USA?

A máme to tu zase! Každé čtyři roky hýbe celým světem „oslava demokracie a nejmasovější projev vůle lidu“ – volby prezidenta USA. Kolotoč vyhlašování kandidatur a přípravy stranických primárek se už roztočil, pokud se tedy někdy vůbec točit přestává, a nabírá na rychlosti. 8. 11. 2016 proběhnou 58. volby prezidenta USA, do té doby se na nás ještě několikrát povalí mediální vlna zájmu o jednotlivé kandidáty, jejich vize, mise, cíle, ale i jejich prohry, přeřeky, ba dokonce skandály. To vše si jistě budeme moct aktuálně přečíst, vyslechnout, či prohlédnout prakticky v živém přenosu.

1. Na rozcvičku, „Proč nikdy nebude prezidentem USA Arnold Schwarzenegger?“

A odpověď? Populární Arnie má prostě a jednoduše docela smůlu, neboť post prezidenta USA nemůže, podle druhého článku Ústavy, vykonávat nikdo, kdo není rodilým Američanem (či nebyl občanem USA ke dni vstupu Ústavy USA v účinnost), což rodilý Rakušan nesplňuje. Dále ústava stanovuje, že minimální věk pro prezidenta USA je 35 let, minimální počet let pobytu přímo v USA pro toho, kdo může vykonávat funkci prezidenta, je 14 let. Obě tyto podmínky se vztahují ke dni inaugurace a dle 12. dodatku je musí splňovat i viceprezident. 22. dodatek pak upravuje počet volebních období, po která může prezident zastávat svůj mandát.

2. Proč už nás to má zajímat teď?

Proces výběru vhodného kandidáta dvou hlavních politických stran v USA začíná dlouho před samotným volebním bojem, většinou v návaznosti na vnitrostranické volby v Iowě a New Hampshire, které se konají téměř rok před vlastní volbou prezidenta. Toto volební klání se svádí i mimo hranice, které máme vštípeny, coby USA – na územích, která patří pod správu USA, ale nemají status státu (nejznámější takovou oblastí je bezesporu Puerto Rico či Guam).

Celkové výsledky pak budou oznámeny na celostranické konferenci, i když o výsledku zpravidla bývá rozhodnuto již mnohem dříve – Demokraté tento sjezd (47. Democratic National Convention) budou mít 25-28.července 2016, Republikáni pak svůj 41 Republican National Convention odbydou 18 – 21. Července 2016. U Demokratů se sjede téměř 4 500 hlasujících delegátů, Republikáni svůj sjezd pojímají komorněji a pořádají jej pro „pouhých„ téměř 2 500 delegátů.

3. Co je to Superúterý a proč je tak super?

Nejprve si trochu odběhneme do dávnější historie – volit v úterý má totiž v USA poměrně dlouhou tradici. Když se Kongres v roce 1845 potřeboval shodnout na volebním dni pro celou Unii, neměl v tehdejší společnosti vlastně moc na výběr. Většina z voličů musela k volbám dojíždět, přičemž jim cesta často trvala i celý den tam a samozřejmě den zpět. Aby tyto dna na cestování nepadly do dní odpočinku, tak jak je vyznávají různé církve – tedy pátek, sobota a neděle, zbývalo vlastně jen úterý a středa. Středa ovšem byla ve velkém počtu měst vyhrazena trhům – tudíž volba padla na úterý. V roce 1875 pak bylo volební úterý rozšířeno na volby do státních zastupitelských sborů a v roce 1914 i do federálního Senátu.

Jak již bylo řečeno, tradičně se kolo stranických primárek roztáčí v Iowě, New Hampshire, Jižní Karolíně a Nevadě. Zatímco výsledky v těchto volbách vítězům většinou zajistí velkou pozornost a mohou jejich volební predikce a tím i zájem potencionálních sponzorů významným způsobem navýšit, či naopak utlumit – ve své podstatě toho mnoho nerozhodují.

Pověstný chleba se láme v tzv. „Superúterý“ – to bývá první úterý v březnu a je vlastně jakousi generálkou na všelidové hlasování. V tento den se totiž naráz odehrávají primární volby ve vícero státech a k „mání“ je tak pro kandidáty nejvíce hlasů volitelů na celostranických sjezdech. V roce 2016 u Demokratů tak proběhnou volby v 11 státech u Republikánů dokonce ve 12, včetně „těžkých vah“ typu Texasu či Virginie.

Tento systém má samozřejmě své výhody a nevýhody. Výhodou koncentrace do jednoho volebního dne na příklad je, že se volby navzájem neovlivňují – tedy že voliči nejsou ovlivněni výsledky „odjinud“. Nevýhodou zůstává, že tak náročný volební boj nutí kandidáty být na mnoha místech s minimálním časovým odstupem – což je náročné, pro ně, jejich zázemí, finančně, ale jde i na úkor hlubších debat a tradičních návštěv voličů „přímo u nich doma“.

4. Je pravda, že Američané nevolí svého prezidenta přímo?

Ano, specifikem prezidentských voleb v USA je to, že se jedná o volby nepřímé. V první fázi se všelidovým hlasováním – jak jinak než první úterý po prvním pondělí v listopadu, volí tzv. sbor volitelů (Electoral College), který ve fázi druhé volí jak prezidenta, tak viceprezidenta USA. Sbor volitelů byl do Ústavy USA zakotven coby kompromisní řešení mezi přímou volbou voliči a volbou Kongresem – volitelé za každý stát volí v příslušných hlavních městech.

Volitelů je celkově 538, což je dáno součtem členů obou komor Kongresu USA a tří zástupců Washingtonu D. C. (435 členů Sněmovny reprezentantů, 100 senátorů a 3 volitelé za D. C.). Počet volitelů je tedy pro každý stát různý – podle lidnatosti, nejvíce volitelů tak má Kalifornie, která má přes 50 volitelů, nejméně zalidněným státem je Wyoming, jenž má volitele tři.

5. Jak a kdy tedy vlastně volí volitelé?

Volitelé zvolení za příslušný stát se scházejí vždy v pondělí po druhé středě v prosinci volebního roku v hlavním městě státu, za který byli zvoleni, aby hlasovali. Původně měl každý volitel dva rovnocenné hlasy, přičemž kandidát, který dostal nejvyšší počet hlasů, pokud to byla nadpoloviční většina, byl zvolen prezidentem, kandidát s druhým nejvyšším počtem hlasů viceprezidentem. Trhliny dostal tento systém poměrně záhy, když v roce 1800 obdrželi stejný počet hlasů T. Jefferson i A. Burr, a v roce 1824, kdy byla sice většina hlasů volitelů odevzdána A. Jacksonovi, ale nejednalo se o nadpoloviční většinu. Zatímco v prvém případě se radoval Jefferson, ve druhém byl již na základě nových pravidel a za jistých kontroverzí „dovolen“ prezidentem John Q. Adams.

Vzhledem k těmto zkušenostem byl v mezidobí přijat 12. dodatek Ústavy, který hovoří o tom, že volitelé musí odevzdat zvlášť svůj hlas pro prezidentského a viceprezidentského kandidáta a alespoň jeden z nich nesmí být ze státu, kde se volba koná (tedy: v případě, že by kandidát na prezidenta i viceprezidenta za stejnou stranu byli z jednoho státu, nemělo by být možné je v tomto státě zvolit oba; k jisté kontroverzi to vedlo při spárování G. W. Bushe a D. Cheneyho, kteří byli těsně před volbami rezidenti Texasu, D. Cheney se proto „vrátil“ do svého domovského Wyomingu).

Dlužno ještě dodat, že 48 států USA a Washington D. C. Požívají při volbě volitelů systém „vítěz bere vše“, Maine a Nebraska kombinaci systému většinového a proporčního – hlasy se částečně dělí podle vítězů v jednotlivých volebních okrscích a částečně dle celostátního součtu.

6. Může se stát, že bude zvolen někdo, kdo dostal nižší počet hlasů od voličů?

Jak jsme již zmínili výše – volby prezidenta USA nejsou přímé a tak vlastně může dojít v otázce zmíněnému stavu hned ve dvou variantách. V té první sice kandidát získá většinu voličů, ale v důsledku většinového volebního systému nedosáhne na většinu volitelů a tudíž nebude zvolen. Druhá varianta pak představuje verzi, kdy kandidát vyhraje, ale volitelé si jaksi řeknou, že svůj hlas odevzdají někomu, koho jejich strana nepodporuje. Druhá varianta doposud nikdy nenastala, tak ji pomiňme, ale přesto se jedná o realizovatelný scénář. (Ukázalo se to v roce 1836, kdy volitelé za Demokratickou stranu ze státu Virginie odmítli podpořit svého nominanta na post viceprezidenta, proto ho poté musel „dovolit“ Senát.)

K první zmíněné variantě došlo v prezidentských volbách v USA již několikrát – přesněji 4x. V roce 1824 sice Andrew Jackson získal většinu hlasů, ale nezískal většinu volitelského sboru – proto nastoupila pravomoc Sněmovny reprezentantů dovolit prezidenta z celkem 3 kandidátů s nejvyšším počtem získaných hlasů. Celé volební klání tak paradoxně rozhodl až ten čtvrtý v pořadí – Henry Clay, který se rozhodl podpořit Johna Quincyho Adamse, který pak i díky tomu za jistých, již zmíněných, kontroverzí zvítězil.

Snad ještě „zašmodrchnější“ byl výsledek voleb v roce 1876 – kdy proti sobě stál R.B. Hayes za Republikány a S.J. Tilden za Demokraty. Tilden získal přes 50% hlasů ve všelidovém hlasování, a přesto úřad prezidenta USA neobsadil. Po prvním sečtení hlasů bylo 184 hlasů volitelů přiřknuto Tildenovi a 165 Hayesovi – s tím, že 20 hlasů nebylo určeno – ve třech státech pro nesrovnalosti v počtu odevzdaných hlasů (na Floridě, v Louisianě a Jižní Karolíně), v Oregonu pak kvůli střetu zájmů jednoho z volitelů. Rozřešení celé patové situace pak přinesl tzv. Kompromis z roku 1877 – tím bylo 20 zbývajících hlasů za jisté ústupky přičteno Hayesovi.

V roce 1888 se do obdobné pozice dostali B. Harrison za Republikány a G.Cleveland za Demokraty. Grover Cleveland do volebního klání vstupoval coby úřadující prezident a po součtu všech hlasů bylo jasné, že byť jich získal 5,534,488 – tedy 48,6%, nebude to stačit. Jeho vyzyvatel totiž v jednom z nejtěsnějších soubojů historie prezidentských voleb nakonec vyhrál 233 hlasů volitelských ve 20 státech a tak ho nemuselo mrzet, že získal o necelých 100 000 hlasů mezi voliči méně. Manželka prezidenta Clevelanda tenkrát údajně při odchodu z Bílého domu prorocky zapřísahala zdejší služebnictvo, aby se jim o něj dobře starali, protože se za 4 roky vrátí.

Nejaktuálnější m příkladem zmíněného stavu je výsledek volebního boje v roce 2000. Po 8 letech strávených ve funkci viceprezidenta se o přízeň voličů ucházel A. Gore a proti němu stál G.Bush ml. Vyústění voleb bylo na Floridě, kde se hrálo o 25 tamních hlasů ve sboru volitelů. Výsledky na Floridě byly natolik těsné, že se počalo s přepočtem hlasů, který však Nejvyšší soud USA zastavil s tím, že byl zahájen protiústavně. Al Gore se rozhodl další kroky nepodniknout, a byť získal 0 0,5% bodu více hlasů ve všelidovém hlasování, prezidentem se nestal. Navíc ještě v těchto volbách ztratil Gore 1 z volitelských hlasů, neboť volitelka za Washington D. C. Barbara Lett-Simmons odmítla odevzdat svůj volební hlas na jeho podporu – s odkazem na svůj protest proti tomu, že Washington D. C. tehdy neměl žádného zástupce v Kongresu.

7. Co se stane, když to bude remíza?

12. dodatek ústavy USA určuje, že zvolený prezident musí dosáhnout nadpoloviční většiny. Pokud jí nedosáhne, může být ze tří kandidátů s nejvyšším počtem obdržených hlasů volen Sněmovnou reprezentantů. Sněmovna reprezentantů pro tyto účely používá systém „jeden stát jeden hlas“. Výsledkem opět musí být nadpoloviční většina. Pokud tímto procesem k volbě nedojde do 4. března následujícího roku, ujímá se prezidentských pravomocí zvolený viceprezident.

U viceprezidentských voleb je situace obdobná, pouze s tím rozdílem, že „dovolení“ kandidáta provádí Senát, nikoliv Sněmovna reprezentantů, a volit musí mezi dvěma kandidáty s nejvyšším počtem obdržených hlasů (v případě rovnosti hlasů mohou být do voleb zahrnuti všichni takoví kandidáti). 12. dodatek konečně zakotvuje také to, že viceprezidentem USA nemůže být zvolen nikdo, kdo není způsobilý být zvolen prezidentem USA.

8. Dopomáhá mi k tomu bůh – přísahá se/ potvrzuje se na bibli, ústavu, nebo je to jedno?

Inaugurační den je prvním dnem výkonu funkce nového prezidenta a jedinou ústavní povinností prezidenta USA spojenou s inaugurací je složení slibu – ostatní tradice se vyvinuly až posléze (ústavou například není předepsané ani znění slibu, který v rámci téhož ceremoniálu skládá viceprezident).

Zvolený viceprezident a prezident skládají svůj slib (v tomto pořadí) tradičně do rukou předsedy Nejvyššího soudu USA, a pokud je to možné, měl by slib zaznít v pravé poledne. Prezidentský slib je zakotven ve druhém článku Ústavy USA a zní: „Slavnostně přísahám (nebo potvrzuji – pozn. aut.), že budu čestně vykonávat funkci prezidenta Spojených států a podle svých sil budu zachovávat, střežit a bránit Ústavu Spojených států.„

Užití odlišných slov – swear (přísahat) a affirm (potvrdit) v textu slibu má své opodstatnění, neboť někteří hluboce věřící Kvakeři – Náboženská společnost přátel stojící i u zrodu USA odmítali výslovné přísahání slibů a věrnosti – vycházejíce z doslovného textu bible. Prozatím jediným zvoleným prezidentem USA, který svůj inaugurační slib potvrzoval, byl Franklin Pierce.

„K tomu mi dopomáhej bůh – So help me god“ je další z částí prezidentského slibu o které se mluví. Když si podruhé pozorně přečtete úryvek z ústavy USA, zjistíte, že tam toto sousloví není. Skutečně totiž ústavou vyžadováno není. Jako mnohé tradice se i této dostalo provázání na první prezidenta USA –George Washingtona, který ji měl nad rámec ústavy dodat při své přísaze. (je třeba ještě podotknout, že tehdy přísahající neopakovali celý text slibu, ale pouze odpovídali frází – Tak slibuji (Washington místo této nepsané formulky měl dodat „K tomu mi dopomáhej bůh“). Vzhledem k tomu že inaugurační proces George Washingtona byl pečlivě zaznamenán a o této větě se nikde nic nepíše, je pravděpodobné, že tomu tak nebylo.

První zdokumentované užití fráze „K tomu mi dopomáhej bůh“ tak pochází až z roku 1881, kdy jej použil Chester A. Arthur. Od té doby se stalo toto slovní spojení neodmyslitelnou součástí slibu a neužil jej pouze Theodor Roosevelt, který skládal svůj slib po zavražděném prezidentu McKinleym, kdy údajně řekl pouze “a tak slibuji – and thus I swear”.

Ostatně ani kniha, jak již bylo naznačeno výše, na kterou prezident svůj slib skládá, není jasně definována, i když ve většině případů je to bible (například B. Obama užil pro svůj prezidentský slib symbolicky bibli, na kterou přísahal již A. Lincoln) Někteří prezidenti skládali slib s rukou položenou na sbírce zákonů, Johnson v bojových podmínkách Airforce 1 skládal svůj slib třeba na misál, někdy se dokonce používají bible dvě. Z počátku se slib stvrzoval polibkem bible, posléze modlitbou, v dnešní době se spíše rovnou přechází k proslovům a slibu viceprezidenta.

9. Takže prezident a ne král – ale na jak dlouho?

Historka a časem ještě více „přifouknutý“ příběh o tom, kterak prvnímu prezidentovi USA – Washingtonovi byl nabídnut post krále Spojených států, je všeobecně dobře známá, ale také nepravdivá. Až do roku 1947 neobsahovala Ústava USA žádné ustanovení, které by regulovalo počet volebních období, po které by mohl prezident USA vykonávat svůj mandát. Změnil to až 22. dodatek, který Kongres schválil v roce 1947 (ratifikován byl v roce 1951). Hovoří o tom, že nikdo nemůže být zvolen prezidentem více než dvakrát (nehovoří o po sobě následujících volebních obdobích, což znemožňuje postup, který známe například z Ruska). Pokud některá osoba vykonávala pravomoci prezidenta více než polovinu volebního období (nejčastěji viceprezident), smí být zvolena jen jednou.

Z historického hlediska je za „tvůrce“ omezení počtu volebních období pro prezidenta USA považován již zmiňovaný George Washington, který se rozhodl potřetí již nekandidovat (byť s odkazem na svůj zdravotní stav). Washingtonův přímý nástupce John Adams tento problém řešit nemusel, neboť podruhé zvolen nebyl. Adamsovi následovníci, Jefferson, Madison a Monroe, však limit respektovali, a položili tak základ pozdější úpravě. V průběhu let se sice někteří politici pokusili získat nominaci své strany pro třetí období – na příklad Ulysses S. Grant či Grover Cleveland. Každopádně až do roku 1940 a dob Franklina D. Roosevelta žádný Američan v Bílém domě více než 8 let nevládl. A nezmění-li se Ústava USA, ani nebude.

10. A slíbená dodatková otázka? – ta zní: „Kdo to bude?“ Ale odpověď na ní dostaneme až rok.