Lektor Jan Kust vystudoval obor právo a právní věda na Právnické fakultě Západočeské univerzity (2005) a následně v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie. Je uznávaným expertem na dějiny USA a patří mezi přední české amerikanisty. V rámci své vědecké činnosti pro Ústav práva a právní vědy, o.p.s. a European Business School SE vydal v roce v roce 2013 odbornou publikaci Nejvyšší soud USA.
I tento blog bude, jak jinak – „z druhé kapsy“, ale možná ještě více, než obvykle, až sám nevím, jestli se vůbec pro blog Ústavu hodí. Právo, je dle mého soudu, disciplína pevně spoutána s její realizovatelností, obsahuje v sobě tedy jistou dávku přízemnosti (bez negativní konotace). Právo musí být „při zemi“, neboť upravuje společenské vztahy, ale to nám právníkům nesmí bránit v tom podívat se čas od času směrem ke hvězdám.
Východ Země (Earthrise)
Ostatně právo a astronomie toho mají společného mnohem více, než by se mohlo zdát. Platí totiž, že obě tyto disciplíny jsou všude okolo nás, dokonce i v nás samotných. Dovolte, abych to ilustroval na jednom, možná méně známém faktu – do slova a do písmene totiž platí, že pocházíme z hvězd. Když vesmír počínal, byl v něm vlastně jen vodík, trocha helia a pouze nepatrné části ostatních prvků. Naše těla nejsou tvořena z helia. Z vodíku sice částečně ano, ale nikoliv převážně – kde se tedy vzaly ostatní prvky, stavební kameny našich těl – uhlík, dusík, kyslík, železo, síra?
Velká část z těchto prvků pochází z umírajících hvězd – hvězd, které zakončily svůj životní cyklus ve formě supernovy. Hvězdy jsou vlastně jaderné pohony – nasají palivo a vypouštějí jiné produkty. Přetváří vodík do helia a helium do dalších prvků, které pak svým výbuchem rozmetají po celém vesmíru. V nás samotných jsou zbytky takových hvězd z dávné minulosti, i těch relativně mladých. Hvězdný prach, starý jako sám vesmír – Vaše levá ruka má docela pravděpodobně původ v jiné hvězdě než Vaše pravá ruka, není to fascinující?
Dívat ke hvězdám bychom se tedy ostatně měli čas od času všichni a málokdy je k tomu větší příležitost, než údobí na přelomu roku, kdy se bilancuje, analyzuje, dávají se další cíle a kritéria.
V roce 1977 NASA vypustila do vesmíru sondu Voyager 1, která byla spolu se svým dvojčetem, sondou Voyager 2 určena ke zkoumání sluneční soustavy, vnější heliosféry a k letu do mezihvězdného prostoru. Tato sonda dodnes pokračuje ve své pouti vesmírem a v roce 2013 opustila sluneční soustavu. Mimo to, že obě sondy nesou slavné Zlaté desky třeba s pozdravy v 55 jazycích, se 116 obrázky, zvuky přírody, výběrem hudby, ale i jinými vzkazy pro případné adresáty, byl Voyageru 1 zadán na žádost Carla Sagana (1943 – 1996) – americký astronom a popularizátor astronomie) příkaz k otočení fotoaparátů směrem k Zemi v únoru roku 1990 a pořízení několika fotografií země.
Pale Blue Dot
Tyto fotografie byly pořízeny ze vzdálenosti zhruba 6 miliard kilometrů (40,5 astronomických jednotek) a ta nejslavnější z nich se jmenuje Bleděmodrá tečka („Pale blue dot“). Byť od té doby vzniklo pár dalších podobných fotografií – například ze sondy Cassini, která obíhá Saturn, je Bledě modrá tečka označována za jednu z nejdůležitějších fotografií celé historie lidstva. Ptáte se proč?
Proč zrovna fotografie, na které bychom bez návodu Zemi poznali jen stěží? Inu zřejmě právě proto. Bledě modrá tečka se možná měla stát protipólem jiné, starší fotografie, neméně slavné, která se jmenuje Východ Země („Earthrise“). Na té astronaut Apolla 8 William Anders na Štědrý den roku 1968 z oběžné dráhy kolem Měsíce vyfotil, jak se naše modrá planetu pomalu vynořuje ze stínu Měsíce, podobně jako na Zemi můžeme sledovat východ Slunce.
Východ Země zachytil krásu a jedinečnost naší modré planety, inspiroval několik hnutí na celosvětovou ochranu Země a stal se ilustrací našeho sebeuvědomění se, coby lidské rasy. Bledě modrá tečka symbolizuje pravý opak – nepatrnost Země, její místo, coby smítko mezihvězdného prachu ztraceného v prázdnotě. Ukazuje nám naši nedůležitost a potvrzuje okřídlené rčení, že vesmír tu není pro nás, neví o nás a nevšimne si, když zmizíme.
Asi nejvýstižněji to zformuloval sám Carl Sagan a jeho slova, publikovaná poprvé v roce 1994 v jeho knize Pale Blue Dot: A Vision of the Human Future in Space (Belděmodrá tečka: Vize budoucnosti lidstva ve vesmíru) bych Vám tímto rád zprostředkoval.
„Bleděmodrá tečka. Z tohoto úhlu pohledu to nevypadá, že by Země byla něčím zvlášť zajímavá. Ale pro nás je tomu jinak. Přemýšlejte o té tečce znovu. Je to domov. Jsme to my. Na ní, každý koho milujete, každý koho znáte, každý, o kom jste kdy slyšeli, každá lidská bytost, která kdy byla; všichni prožili své životy zde. Souhrn naší radosti a utrpení, tisíce sebevědomých náboženství, ideologií a ekonomických doktrín, Každý lovec a pronásledovaný, každý hrdina a zbabělec, každý tvůrce a ničitel civilizací, každý král a nuzák, každý zamilovaný pár, každá matka a otec, nadějné dítě, vynálezce a průzkumník, každý mravokárce, každý prohnilý politik, každá superstar, každý nejvyšší vůdce, každý svatý a hříšník v celé historii naší rasy žili zde – na smítku prachu zavěšeném na slunečním paprsku.
Země je malým jevištěm v ohromné vesmírné manéži. Myslete na ty potoky krve, prolité všemi těmi generály a císaři, aby se ve slávě a vítězství, mohli stát dočasnými pány zlomku tečky. Pomyslete na nekonečná zvěrstva, jich se dopouštějí někteří obyvatelé růžku tohoto bodu na jiných stěží odlišných obyvatelích růžku jiného. Jak častá jsou jejich neporozumění, jak jsou posedlí touhou zabíjet se navzájem, jak vroucí je jejich nenávist.
Naše afektované pózování, naše sebevědomá nadutost, naše falešná představa vlastního privilegovaného postavení jsou vyzvány tímto bodem blednoucího světla. Naše planeta je osamělý flíček ve velké a zahalující temnotě vesmíru. V naší temnotě, ve vší té prázdnotě není žádný náznak, že by mohla přijít zvenčí pomoc, která nás ochrání před námi samými.
Země je doposud jediným světem, který nese život. Není jiné místo, alespoň v dohledné budoucnosti, kam bychom jako civilizace mohli přesídlit. Navštívit, ano. Usídlit se, zatím ne. Ať se vám to líbí, nebo ne – Země je místem, kde se musíme postavit. Bývá řečeno, že astronomie je pokořujícím zážitkem, který utužuje vlastní charakter. Asi neexistuje lepší ukázka bláhovosti lidské domýšlivosti, než toto vzdálené vyobrazení našeho malého světa. Pro mne ještě více podtrhuje naši odpovědnost za to, abychom spolu vycházeli lépe a zachovávali a opatrovali tuto bleděmodrou tečku, jediný domov, který jsme kdy poznali.”
Východ Země (Earthrise)
Pokud bychom chtěli hledat nějaký další oslí můstek mezi právem a astronomií – nabízím příklad jednoho z nejznámějších astronomů – Edwina Hubbla, který byl vzděláním právník. Hubble pozorováním potvrdil rozpínání vesmíru a na základě výsledků i jeho práce se dnes s nevídanou přesností určuje i stáří vesmíru. Právo a kosmologie k sobě nemají zase až tak daleko, jak by se mohlo zdát a se špetkou soli se dá říct, že díky právníkovi dnes víme, jak se vesmír rozpíná, jak je velký i kolik váží.
Bleděmodrá tečka je krásná fotografie a vyznání, které na jejím podkladě zformuloval Carl Sagan, je stejně tak poutavé, jako procítěné. Myslím, že neškodí si tuto fotografii čas od času připomenout, už jen proto, abychom na sebe mohli nechat působit fascinující vlastní nicotnost. Byť je naše realita protkána nezpochybnitelnou nutností prožít své životy uvnitř gravitačního pole naší Zeměkoule a musíme se bezpodmínečně věnovat i otázkám typu, čí je tento stát a kdo zde je, či není vítán, pořád ještě zbývá druhá strana mince – ono nepatrné smítko mezihvězdného prachu ztracené v prázdnotě kosmu.