Vystudoval PF UK v Praze. Je ředitelem Ústavu práva a právní vědy, o.p.s. Působí již 20 let jako lektor obchodního práva a rozhodčího řízení, je uznávaným advokátem, vykonává též právní praxi rozhodce. Je doktrinárně činný a je autorem více 150 oborných článků a několika monografií. Kromě Ústavu práva a právní vědy vykonává lektorskou činnost na European Business School SE. Je členem České advokátní komory, The Internatioabl Bar Assotiation a Stálé konference českého práva.
Chloubou a pýchou všech občanů však byl divadelní spolek. V jeho repertoáru za účasti hostujících ochotníků z okolních obcí se střídaly hry všech žánrů, od tragedií až po veselohry. Několika repríz se dočkala i právě posledně nastudovaná hra s názvem Tři mušketýři. Těšila se velkému zájmu i okolních vesniček, a tak v Bukvičkách, tak se totiž místo děje jmenovalo, měli stále na představení vyprodáno. Jedním z magnetů pro diváky, především dívky a dámy od 15 do 35 let, byli představitelé titulních rolí- mladí, pohlední mládenci, jinak zaměstnanci místního zemědělského podniku s nejrůznějšími profesemi – traktorista, opravář a zootechnik.
Svou divadelní praxi „tři mušketýři“ poněkud přehnali. Neomezili totiž hrdinské kousky pouze na prkna, která znamenají svět, ale začali je provozovat v každodenním životě. Jen s tím rozdílem, že místo osedlaného koně používali malý čtyřkolový vozík. S ním vždy navečer, když na vesničku a okolí padala tma, vyjížděli do nedalekého lesa. Úlohu řidičů převzali Pepík a Franta, zatímco třetí z „hrdinů“ – Honza - měl jinou úlohu, hlídal.
Tak také jedné noci, prozářené měsícem, trochu více než hoši potřebovali,se uskutečnila – nikdo neví již kolikátá – repríza. Nikoliv činohry, ale výstupu s poněkud dramatickým závěrem. Jako obvykle přijeli s vozíkem po lesní cestě k houštině.Pepík s Frantou hbitě zmizeli v lesním šeru a Honza si spokojeně sedl na okraj lesa a stále si pobroukával výstražné znamení, aby je nezapomněl. Zatím Pepík s Frantou docela svižně, rozhodně rychleji než si počínali na pracovišti, nakládali na vozík nařezané dříví. K jejich neprospěchu se nejednalo o vyřazené dřevo- tzv. „sušiny“- ale o čerstvě vonící polena smrků, které pracovníci lesního závodu připravili do úhledných tvarů k odvozu na pilu.
„Dneska nám to jde nějak dobře,“ volá Pepík z houstnoucí tmy. Nikdo ze zbývajících dvou kamarádů mu neodpověděl. Všichni totiž rukou společnou a nerozdílnou dotáhli lesní reprízu do harmonické spolupráce. Nač tedy dalších slov…
Byli již téměř hotovi, vozík byl skoro plný, když hlídač Honza, jinak zvaný Porthos, se zeptal : „ Už máte dost, pojedeme ?“ a začal připravovat plachtu na přikrytí „kořisti.“ Jen tak ze zvyku se otočil na cestu a najednou zbledl, zezelenal a chytil Pepíka za rameno, a třesoucí se rukou ukazoval na zšeřelou, jen svitem luny ozářenou cestu. Pepík se také obrátil, na chvíli jakoby strnul a pak, stále zíraje na cestu, sotva slyšitelně odpověděl Porthosovi : „ Jo, už pojedem, přistavili nám tam větší vůz, ten oranžovej s nápisem „Policie chrání a pomáhá“ a je to i s doprovodem…“ Za Honzou se totiž vynořily siluety neznámých mužů, v nichž později k svému zděšení všichni poznali starostu obecního úřadu a policisty z okresního města.
A to také byla poslední jízda třech mušketýrů do tmavého lesa. Později se sešli opět. U okresního soudu, který jim všechny jízdy do lesa u hlavního líčení podtrhl a sečetl a posoudil jejich dlouhodobé návštěvy lesa za krádež
Teď „tři mušketýři“ využívají, i když nechtěně, získaných zkušeností ze své trestní praxe.Celý rok přebírají, třídí a řežou různý materiál, ale s poněkud menším výdělkem, který stačí jen tak na úhradu pobytu ve vězeňském zařízení. Po návratu z výkonu trestu mohou v rolích mušketýrů pokračovat. Ovšem jen na divadelních prknech. Poznali, že divadlo s praktickým životem je přece jen na hony vzdálené…