Americké internační tábory pro Američany japonského původu v letech 1942 – 1946, aneb když stát zavírá vlastní občany pro jejich původ

Tento stav se nevyhýbá nikomu a žádný stát či území se od takových historických křivd nemůže cítit úplně oproštěno. U nás v Česku se taková věc stala hned několikrát – vzpomeňme třeba na období Hilsneriády, či poválečného odsunu Němců.

Ale to, co se tu tak neohrabaně snažím popsat, nejsou události, které jsou spjaty s Evropou Středním či Blízkým východem, nevyhýbají se ani nejsilnější supervelmoci – tedy USA. Mám Spojené státy moc rád a je to země mému srdci blízká jako žádná jiná z cizích zemí. Jednou z pro mě nejzásadnějších vlastností, které definují USA je pro mne schopnost vidět vlastní nedostatky, schopnost vyvodit z vlastního selhání důsledky a touha po tom být lepší.

Američané žijí s několika historickými křivdami, kterých se dopustili jejich předkové a se kterými se snaží vlastně dodnes vypořádat. Ať již je to soužití bělochů a černochů – zde tedy pozůstatek otrokářství, nebo vztah Američanů k původnímu obyvatelstvu Severoamerického kontinentu. Trochu méně se však hovoří o událostech, které v USA proběhly v období II. světové války a jejichž výročí si v těchto dnech také připomínáme.

Jak známo 7. 12. 1941 zaútočila armáda Japonského císařství na přístav Pearl Harbor na Havaji, kterým Japonci chtěli z provozu vyřadit především Tichomořskou flotilu USA a zajistiti další rozmach územní expanse i na úkor Spojených států. Hned následující den formálně prezident USA F. D. Roosevelt vyhlásil Japonsku válku.

Na přelomu 19. a 20. Století do USA emigrovala velká spousta Japonců, kteří ve své domovině ztráceli naději na uplatnění, neboť ta se zmítala v recesi po otevření trhu. Odhadem se v této vlně emigrantů z Japonska do USA vydalo cca půl milionu lidí. Stejně jako předchozí migrační vlna z Číny vyvolala i tato z Japonska nevoli v některých společenských vrstvách. Tato první vlna emigrace bývá také nazývána Issei („první generace“) a skončila v roce 1924. V tomto roce totiž by vydán Imigrační zákon z roku 1924, kterým byla prakticky uzavřena legální migrace do USA z některých částí Asie – Japonska, Číny, Francouzské Indočíny apod.

V USA nadále platí, že kdo se narodí na jejich území, má nárok na jejich občanství. Po roce 1924 tedy počty Japonců nepřibývaly, ale jejich dětem se automaticky udělovalo občanství USA, říkalo se jim Nissei („druhá generace“). Zatímco Issei nemohli být ani naturalizováni a nepožívali tak všechna práva občanů USA (měli na příklad jen omezené možnosti nákupu nemovitostí, neměli volební právo), Nissei byli většinově anglicky hovořící a plnoprávní občané USA.

V době útoku na Pearl Harbor žilo na území USA několik stovek tisíc osob japonské původu – z geografického pohledu pochopitelně soustředěných především na Západním pobřeží USA (počty se liší, ale odhady se pohybují mezi 120 až 130 000) a na Havaji (zde jich bylo odhadem okolo 200 000). Celá tato populace byla vlastně již od počátku 30 let sledována některými složkami vládní moci v USA (FBI, Vojenskou rozvědkou apod.) I sám prezident Roosevelt si počátkem roku 1941 zadal vypracování podrobné zprávy, která měla určit, zda je tato populace nakloněna případné kolaboraci se svou domovinou v případě nějakého konfliktu. Měsíc před útokem na Pearl Harbor obdržel „FDR“ výsledky tzv. Munsonovy zprávy, která hovořila o tom, že je toto nebezpečí naprosto minimální, což potvrdila i druhá zpráva na začátku roku 1942.

Japonští emigranti i jejich rodiny byli trnem v oku některým organizovaným skupinám vlastně již od počátku, ale s ohledem na tragické události na Pearl Harboru a válečnému stavu se tento odpor stupňoval na přelomu let 1941 a 1942 ještě více. Na počátku roku 1942, konkrétně 19.2. prezident F. D. Roosevelt vydal Výkonný příkaz 9066, kterým umožňoval představitelům US Army na západním pobřeží USA zadržet a vykázat vybrané osoby z vymezených území – bez ohledu na jejich původ. Výkonný příkaz vlastně umožňoval ministrovi války vyčlenit jistá území, ze kterých měla mít armáda pravomoc vykázat kohokoliv – buď všechny osoby, nebo vybrané. (Na základě tohoto příkazu byl mimo jiné vyhlášen i zákaz večerního vycházení pro Američany japonského původu od 20:00 do 6:00, později přibyly i příkazy k internaci těchto osob a jejich převozu do společných ubytovacích prostor.)

Už 2.3 1942 generál John L. DeWitt vydal na základě zmocnění prezidenta veřejný příkaz, kterým utvořil tzv. Zónu 1 – prakticky podél celého západního pobřeží USA až do vzdálenosti 160 km, ze které měly být vykázány všechny osoby japonského původu – respektive měl být v tomto prostoru jejich pohyb monitorován a armádou regulován.

A 3. 5. 1942 byly veřejným příkazem č. 34 generálem DeWittem vytvořeny Srocovací a Internační tábory pro osoby japonského původu (občanů i neobčanů). Všechny osoby v Zóně 1, které měly ve svém těle alespoň 1/16 japonské krve se musely do těchto táborů dostavit a tito lidé v nich pak byli internováni, či byli převezeni do internačních táborů. (pro zajímavost se totéž týkalo i Korejců a Tchajwanců, neboť tato území byla součástí císařství)

Samozřejmě se v zemi jako jsou USA, kde, jak psal již de Tocqueville o sto let dříve, taková událost musela nutně stát předmětem soudního přezkumu, a to hned na několika úrovních.

Prvním ze žalobců byl Gordon Kivoshi Hirabayashi – student Washingtonské univerzity japonské původu, který byl obviněn z porušování zákazu vycházení a z porušování veřejného příkazu. Podle doprovodných zákonných norem byly tyto činy klasifikovány jako přestupky, čehož si byl Hirabayashi vědom. Vzhledem k tomu, že obě strany sporu – tedy jak vláda USA, která pochopitelně snažila podpořit své pravomoci i přezkumem nezávislých soudů, tak i občanští aktivisté a spolky, vyhledávaly aktivně vhodné kandidáty na soudní spory, není divu, že byl vybrán právě ani ne pětadvacetiletý student Gordon Hirabayashi. Hirabayashi tedy svůj přestupek – neuposlechnutí večerky a záměr nepodrobit se případnému nucenému přesunu přišel osobně oznámit na místní pobočku FBI v Seattlu 16. 5. roku 1942.

Až do 20. 10. 1942, kdy byl jeho spor rozhodován u soudu, pak byl ve vazbě ve vězení King County. Soud po prvním jednání rozhodnul, že je Gordon Kivoshi Hirabayashi vinný ze dvou přestupků – proti zákazu nočního vycházení i dalším veřejným příkazům. Hirabayashi byl nakonec soudem I. instance odsouzen k 90 dním trestu odnětí svobody.

Tento spor se nakonec dostal až před Nejvyšší soud USA, kde byl posuzován společně s typově podobným sporem Yasui v. United States, 320 U.S. 115 (1943), jehož protagonistou byl za obdobný prohřešek odsouzený Minoru Yasui. Nejvyšší soud si v případě rozhodování těchto sporů zásadním způsobem zjednodušil situaci, a byť byl Gordon Hirabayashi uznán vinným hned z několika přestupků, věnoval se soud vlastně pouze ústavní konformitě vyhlášení povinné večerky a zákazu nočního vycházení.

Soudci Nejvyššího soudu se shodli, že samotný proces vypsání večerního zákazu vycházení je ústavně konformní součástí práva vést válku. Že tedy za válečného stavu mohou být vojenští velitelé pověřeni zákonnou mocí i k takovým aktům jako je vyhlášení večerky a jejímu vynucování.

Minoru Yasui byl posléze propuštěn do internačního tábora Minidoka a Hirabayashi po skončení svého trestu žil mimo Zónuč.1 (posléze opět skončil ve vazbě pro neuposlechnutí příkazu k nástupu do vojenské služby). Koncem osmdesátých let byly odsouzení a tresty oběma obviněným revokovány a v roce 2012 byla Gordonu Hirabayashimu posmrtně udělena prezidentská medaile – nejvyšší civilní vyznamenání USA (Minoru Yasui obdržel stejné vyznamenání v roce 2015).

Oba zmíněné spory byly o rok později téměř dokonale zastíněny mnohem slavnějším rozhodnutím ve věci Korematsu v. United States. I toto rozhodnutí se týkalo příkazu 9066.

Fred Korematsu narozený v USA, ale s japonským původem se rozhodl příkazu neuposlechnout a chtěl zůstat ve svém domově v San Leandru v Kalifornii. Korematsu byl obviněn a jeho odvolání se v roce 1944 dostalo až před Nejvyšší soud USA.

Soud rozhodl poměrem 6–3 v neprospěch Freda Korematsu, s tím, že zásahy do základních práv jakékoliv minoritní skupiny musí být pečlivě posouzeny z hlediska své ústavnosti, ale ne každý takový zásah musí nutně být protiústavní, neboť vážný veřejný zájem může někdy takové omezení svobod ospravedlnit. Autor rozhodnutí, soudce Hugo Black, zároveň poznamenal, že se vlastně jedná o typově shodný spor s nutně stejným výsledkem, jako byly o rok starší rozhodnutí sporů Hirabayashi a Yasui, pouze posunutý o stupeň výše (dva předchozí spory se týkaly večerky, tento přímo neuposlechnutí příkazu k přestěhování do internačního tábora).

Ve sporu Korematsu Nejvyšší soud akceptoval výklad, že nebylo z logistického hlediska možné oddělit loajální a neloajální obyvatele USA japonského původu, a proto byla jejich kolektivní internace jediným možným řešením ve veřejném zájmu jim zabránit v protiamerické činnosti, kterou by někteří z nich mohli vyvíjet. Soud rozhodl, že zachování národní bezpečnosti v tomto případě převážilo práva jednotlivé části obyvatelstva.

Soudce Robert Jackson s rozhodnutím nesouhlasil a poznamenal, že Korematsu nebyl odsouzen za něco, co by se dalo nazvat zločinem – prostě byl ve státě, jehož je občanem, blízko místa, kde se narodil a kde celý svůj život žil. A prohlásil, že státní zájmy, byť v dobách válečných, nejsou dostatečným důvodem pro to narušovat pokojný výkon základních práv celé minoritní skupiny obyvatel USA. Toto disentní stanovisko také ve dvou místech užívalo pojmu „rasismus“, což je první zaznamenané užití tohoto slova v rozhodnutích Nejvyššího soudu USA.

Soudce Owen Roberts zase ve svém disentním stanovisku uvedl, že internační tábor bylo eufemistické označení pro vězení, do kterého byl Fred Korematsu zavřen, aniž by se čehokoliv dopustil.  Doslova řekl, že toto není spor vedený o možnost vykázat někoho z vojenského areálu pro jeho vlastní bezpečí, či o zákazu nočního vycházení, ale o internaci, uvěznění celé skupiny osob na základě jejich původu, a to bez důkazů o jejich provinění.

Rozhodnutí Korematsu bylo sice již ve své době kritizováno, ale nikdy nebylo přehlasováno – Kongres v roce 1983 prohlásil, že toto rozhodnutí „bylo přehlasováno historií“ a Zákon o občanských svobodách z roku 1988 – Civil Liberties Act of 1988 obsahoval omluvu za tyto akty. V roce 1998 byla i F. Korematsuovi udělena stejná medaile jako v případě Gordona Hirabayashiho.

Ex post se navíc také ukázalo, že vláda USA nebyla k soudcům zcela upřímná, když jim zatajila existenci dvou zpráv o stavu obyvatelstva japonského původu na území USA? Které shodně tvrdily, že radikalizace této skupiny obyvatel nehrozí a které jsem zmiňoval již v úvodu. Ostatně ke stejnému závěru došli i třeba na Havaji (kde Američané japonského původu tvořili v té době až třetinu obyvatelstva a kde by vzhledem k Pearl Harboru bylo možné očekávat ještě větší vlnu odporu). Na Havaji bylo z tamní populace čítající více než 150 000 Američanů s japonskou krví v internačních táborech umístěno necelé 2 000 lidí.

10. 8. 1988 podepsal prezident Reagan Zákon o občanských právech (Civil Liberties Act of 1988), kterým se nejen jménem USA omluvil obětem internací (nejen vůči  těm „japonským”, ale i z řad kmene Aleutů), ale bylo jim přiřknuto i jednorázové odškodné ve výši 20 000 dolarů.

Ano, kdo je jiný (ještě lépe – u koho je na první pohled či poslech jasné, že je jiný) je snadným terčem. Proto se v našich poměrech mohlo stát něco tak na první pohled očima 21 století nepochopitelného, jako byl poválečný odsun Němců. Vždyť podobného prohřešku s trochu jiným režimem se pak dopustila i generace následující – ryze československá, ale tu už nikdo nikam odsunout nemohl – nebylo možné odlišit koho a vlastně ani nebylo kam. Zaplať bůh, protože kdyby to tak nebylo, bylo tady u nás v srdci Evropy spousta volného místa.