Lektor Jan Kust vystudoval obor právo a právní věda na Právnické fakultě Západočeské univerzity (2005) a následně v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie. Je uznávaným expertem na dějiny USA a patří mezi přední české amerikanisty. V rámci své vědecké činnosti pro Ústav práva a právní vědy, o.p.s. a European Business School SE vydal v roce v roce 2013 odbornou publikaci Nejvyšší soud USA.
Ono slavné Velikonoční povstání má vlastní, ponurou, ale zajímavou historii, která však není primárním předmětem mého příspěvku. Rád bych se totiž věnoval textu, který nazýváme Proclamation of the Irish republic (Vyhlášení Irské republiky).
Tento text vlastně není čistě právním textem, nejedná se o ústavu a není to vlastně ani deklarace nezávislosti – neobrací se ke světu ani k utlačovatelům, ale přímo k lidu Irska. O proklamaci se také někdy hovoří coby o „národní básni“, aby také ne, když výrazný díl autorství má Pádraig (Patrick) Pearse – učitel, spisovatel, vlastenec ale také básník, který se stal prezidentem krátce žijící Irské republiky v roce 1916.
Velikonoční povstání v roce 1916 bylo v době svého průběhu veřejností vnímáno spíše negativně, poměrně tvrdá reakce vládnoucích Britů, tragický konec představitelů a rostoucí sebeuvědomování se Irů mu však ex post přiřklo auru hrdinství a zahalilo jej hávem magičnosti. Přestože se jím nebudeme zabývat do detailu, je třeba si říci, že během 6 dní bylo toto povstání rozmetáno a poměrně záhy se ukázalo, coby ne zcela vhodně provedené, přičemž některé jeho aspekty lze označit až za naivní a dětinské. Na příklad povstalci nedokázali ovládnout ani hlavní sídlo zástupce koruny a tradiční baštu velekrálů Irska – Dublinský hrad, a to přesto, že byl hlídán jen 6 ozbrojenci. Zároveň o jisté chaotičnosti svědčí i to, že mimo Dublin se k tomuto povstání vlastně nikdo ani nepřidal.
Většinu z těchto nedostatků si uvědomovali i samotní organizátoři – věděli o existenci rozdílných příkazů svých vedoucích osobností – Eoin MacNeill na příklad vyslal vzkaz, že se povstání odkládá, věděli i to, že plánovaná dodávka zbraní z Německa byla Brity odchycena a loď, která je převážela, byla svou posádkou i s nákladem potopena. Věděli, i že na severu ostrova v Ulsteru jsou tamní obyvatelé natolik nakloněni svazku s Británií a navíc velmi dobře ozbrojeni, že sjednocení samostatného Irska bylo zřejmě téměř vyloučeno. Přesto, nebo možná právě proto ze svého plánu neustoupili a své povstání dovedli až do hořkého konce. Zdá, že si byli všichni vědomi, že svobodu pro Irsko svým činem nezískají, ale považovali jej za první krok k osamostatnění Zeleného ostrova.
Pearse dokonce několikrát zopakoval, že až jeho/jejich smrt je to, co dodá celému jejich snažení ten pravý důraz. O zvláštnosti celého snažení také hovoří to, že když představitelka jednoho z hnutí, které se na akci podílelo – Cumann na mBan – feministického hnutí irských žen, Constance Georgine Markieviczová utíkala na barikády v Parku Sv. Štěpána (St.Stephen´s Green) ozbrojena svými pistolemi, kolemjdoucí se jí ptali, zda jsou to divadelní rekvizity. Stejně tak se při vylepování prvních výtisků proklamace lidé podivovali nad zvláštní „inzercí nové divadelní hry”.
Constance Georgine Markievicz
Vůdci povstání zřejmě přesně věděli, že svého cíle nedosáhnou a že povstání zřejmě bude znamenat jejich smrt, či dlouhé vězení. Asi i s tímto účelem si místo guerillové taktiky boje zvolili sice viditelnější, ale předem k neúspěchu odsouzenou taktiku, při které obsadili některé významné dublinské budovy, ve kterých se zabarikádovali a vlastně jediné co mohli dělat, bylo čekat na odvetu Britů. Cílem povstalců bylo vydržet – vydržet tak dlouho, až se veřejné mínění a názor světa natolik změní, že Britové ustoupí. Nakonec sice podobného úspěchu dosáhli o deset let později, ale to už bylo pro vůdce povstání pozdě – stali se z nich mučedníci.
Text proklamace z jejich pera, který nám zbyl dodnes, je však i v této době fascinující čtení. Text, který dlužno podotknout za vlažného zájmu okolních kolemstojících, přečetl Pearse 24 dubna v roce 1916 před budovou Hlavní pošty v Dublinu, podepsalo 7 mužů, o kterých si později řekneme více – kromě Pearse i Thomas J. Clarke, Seán Mac Diarmada, Thomas MacDonagh, Éamonn Ceannt, James Connolly a Joseph Plunkett.
Tisk
Originální text trpí několika formálními a technickými nesrovnalostmi. Není však divu, vždyť původních 1 000 kopií se připravovalo prakticky přes noc, ve stresu z odhalení, na zastaralém tiskařském vybavení, dokonce tak, že celý text byl složen ze dvou polovin, což má za následek lehké variace v délkách řádků. Proto není divu, že hlavní 3 tiskaři proklamace – Malloy, O’Brien a Brady měli co dělat, aby se svěřeným úkolem se ctí utkali.
Proč došlo ke shora zmíněnému zmatení s vyvěšováním reklamních letáků nové divadelní hry je zřejmější ve světle toho, že byl použit vzhledově obdobný typ papíru – levný, tenký a ne příliš kvalitní formátu Double Crown v rozměrech 51cm x 76cm zakoupený Jamesem Connollym z proslavené papírny Swift Brook Paper Mills.
Vizuálně celý originální tisk trpí všemi zmíněnými vadami – nedostisknutým podtržením nadpisu počínaje a na poslední chvíli opravovanými překlepy ve jménech signatářů konče. Původní tisk lze tedy na první pohled poznat. Pokud byste chtěli podrobit vystavené výtisky vlastnímu pozorování – hned v nadpisu je kromě nedotisknutého podtržení nápisu v irštině je možné vystopovat nedobře přetisknuté písmeno “R” v obou slovech “IRISH REPUBLIC” a písmeno “C” v tomto názvu je vlastně “O”, kterému byla část odmazána.
Tiskaři se také museli potýkat s nedostatkem jednotlivých písmen při tisku v jednotných fontech – dobře je to vidět především u malého “o”. V pátém řádku textu je pak jasně zřetelné “F” v nápise „TO THE PEOPLE OF IRELAND”, které bylo předěláno na “E”. Takových nedostatků, respektive vynucených úprav textu – včetně užití písmen jiných fontů je v proklamaci několik. Pro zajímavost – jako potvrzení pravosti originálních tisků byla aukčními domy považována verifikace 23 změn fontů u písmene “e”.
Kromě zmíněných míst, kde se tiskaři museli kreativně vypořádat s praktickými problémy rychlého tisku, obsahuje proklamace i několik písařských chyb – obrácené “e”, chyby v mezerách mezi slovy, či několik míst s přetisky a přepisy. Jsou to však právě tyhle nedostatky, které v textu odráží turbulentní proces jeho vzniku, stres časový, pocit ohrožení ale i vynalézavost tiskařů – ne náhodou se dva další výrazné dotisky snažily původní verzi zachovat, a to včetně jejích nedostatků.
Autorství
Není přesně známo autorství jednotlivých částí Proklamace, sjednocujícím tématem a průřezovým prvkem bývá označována víra a pýcha na irský národ, touha po svobodě a společenské rovnosti všech složek obyvatelstva, touha oprostit se od cizích vlivů a dobyvačných choutek mocných národů, včetně odkazu na vlastní – irskou, krvavou minulost.
Všeobecně je za hlavního autora považován Pearse, s tím, že v některých částech věnujících se především sociálním otázkám, nebo třeba vlastnickým právům k přírodnímu bohatství a nerostným surovinám Irska jsou zřetelné zásahy Connollyho a zřejmě MacDonagha.
Pádraig (Patrik) Pearse
Joseph O´Connor ve své knize „The 1916 Proclamation” zpovídal vdovu po Thomasi Clarkovi, Kathleen, která potvrdila, že Pearse byl pověřen sestavením základní kostry textu, kterou měl a posléze také představil tzv. Vojenské radě. Poté, co Pearse své dílo uvedl týden před povstáním, bylo na radě projednáno a byly přijaty některé změny. Na stejném jednání byl odsouhlasen finální text a byl uložen u Thomase MacDonagha do doby vypuknutí povstání.
Vzhledem k tomu, že již na den sv. Patrika v roce 1915 dvě největší vlastenecké organizace – Irské republikánské bratrstvo a Irish Volunteers uspořádaly pochody svých ozbrojených stoupenců centrem Dublinu – jakési cvičení na povstání, kterého se účastnili 4 000 mužů a žen, není s podivem, že oficiální britské úřady zintenzivnily svou činnost a snažily se síť povstalců rozkrýt ještě před zahájením povstání.
Proto byly přípravy textu a posléze i tisku drženy v co největší tajnosti a pracovalo se v enormním časovém tlaku. Příprava na tisk se spustila až na Velký pátek – kdy si tiskaři začali teprve shánět potřebný materiál – aby svou aktivitou zbytečně nevarovali úřady. Většina z těch, kteří přípravu organizovali, nevěděli přesně za jakým účelem tak činí a po pátečních „nákupech” se rozešli opět domů, s tím, že třem tiskařům Connolly řekl, aby se vrátili v neděli v 9 ráno do Liberty Hall.
V neděli již všichni věděli o aktivitě Eoina Mac Neilla – jednoho z vůdců Irských dobrovolníků, který příkazy ke shromáždění a k výkonu povstání odvolal svým článkem v Sunday Independent. Vojenská rada, která byla jeho jednáním překvapena, však nerozhodla o ukončení aktivit, ale o jejich posunutí na pondělí.
Connolly, později jmenovaný vojenským vůdcem povstání při té příležitosti několikrát zopakoval, že úplné odvolání nepřichází do úvahy a řekl, že pokud udrží Dublin alespoň 48 hodin v rukách povstalců, ostatní rychle pochopí a přidají se. V neděli ráno ještě proklamace nebyla opatřena podpisy signatářů, k tomu došlo až v průběhu dne. Z výpovědí tiskařů také vyplývá, že původní rukopis zřejmě nepocházel z pera Connollyho ani MacDonagha, ale spíše přímo Pearse nebo Ceannta.
Práce na tisku započaly v neděli a pokračovaly vlastně až do pondělí – Connolly na poslední chvíli spatřil i chybně připravený tisk jména jednoho ze signatářů – Eamonna Caennta ve kterém chybělo jedno “n” a tisk na poslední chvíli zadržel.
Význam
Již při podpisu Proklamace její signatáři s největší pravděpodobností věděli, že si vlastně podpisují rozsudek smrti. Jejich strategie spočívala v tom, že se zabarikádují v některých budovách a tak byla jen otázka času a výdrže Britů za cenu jakých ztrát je donutí stanoviště opustit.
Nejsem si vědom kompletního a doslovného překladu Proklamace, proto mi dovolte, se o takový překlad pokusit vlastním silami.
Konec první části. Pokračování příště.