Vystudoval PF UK v Praze. Je ředitelem Ústavu práva a právní vědy, o.p.s. Působí již 20 let jako lektor obchodního práva a rozhodčího řízení, je uznávaným advokátem, vykonává též právní praxi rozhodce. Je doktrinárně činný a je autorem více 150 oborných článků a několika monografií. Kromě Ústavu práva a právní vědy vykonává lektorskou činnost na European Business School SE. Je členem České advokátní komory, The Internatioabl Bar Assotiation a Stálé konference českého práva.
Bohužel, po pár desetiletích se tito „revolucionáři srdce“ stali v mnoha zemích i v rámci evropských struktur namísto srdíčkových zachránců matky přírody jedním z nejvíce konzervativních lobbystických, politických a ekonomických proudů. Jak se to mohlo stát? Jak se opilý mladý revolucionář s bombou v ruce změní v reprezentanta evropského názorového mainstreamu, překryv jehož názorů s názory sociálních i křesťanských demokratů je skoro 100%-ní, že kdybychom pod jejich jmény neměli na televizní obrazovce napsánu stranickou příslušnost, že bychom je vzájemně nerozeznali?
Důvod není takový, že by zmoudřeli. Důvod je takový, že si svojí agresivní – extremistickou a v prvopočátcích teroristickou politikou – vydobyli postupně postavení příjemců značných státních a unijních dotací a posléze i politické funkce. Příkladem budiž jeden z nejznámějších evropských Zelených Daniel Cohn Bendit, který v roce 1968 házel Molotovy koktejly na pařížských barikádách proti kapitalismu, potom v 70. a 80. letech učinil množství provokativních prohlášení o sexu s dětmi (například ve své biografii Le Grand Bazar popsal své zkušenosti s dětskou sexualitou z doby, kdy pracoval jako učitel v „alternativní“ mateřské školce) a dnes je váženým poslancem Evropského parlamentu, podporující větší a větší integraci EU.
Jen a jen z tohoto důvodu jsou nyní v jejich řadách univerzitní profesoři jako Alexander Van der Bellen, protože nikdo nadaný větší dávkou osobní odpovědnosti než běžný unijní pobírač sociálních dávek se k jejich politice znát nemůže. Důkazem tohoto názoru je ostatně i samotný Alexander Van der Bellen – již před volbami vyjádřil své přesvědčení, že pokud by v rakouských parlamentních volbách vyhráli Svobodní, nepověří je jako vítěze voleb sestavením rakouské vlády. Kde to jsme?
Podobné vyjádření zaznělo z jeho úst i ve vztahu k uprchlické krizi – Van der Bellen veřejně propaguje „co nejotevřenější Rakousko vůči stávajícím i dalším uprchlíkům“. Je mu úplně jedno, že tuto otevřenou náruč zaplatí za svých kapes rakouští daňoví poplatníci, a to ponejvíce sedláci a lidi, kteří skutečně pracují a kteří volili kandidáta Svobodných Norberta Hofera. „Vídeňská kavárna“, tj. soubor lidí složený ze studentů vysokých škol (kteří nejvíce podléhají demagogii evropského mainstreamu a jsou nejvíce náchylní stavět nové lepší světy, v nichž se budeme mít všichni rádi), jejich vysokoškolští učitelé, z nichž drtivá většina nikdy v životě nepoznala obor, který desítky let vyučují, z praxe, novináři, z nichž většina píše vždy jen pro ty, s nimiž jsou aktuálně v „dobrých vztazích“, a pak stále početnější skupina neziskových organizací, která si bez jakéhokoliv politického mandátu osobuje právo sdělovat své „objektivní“ názory na obrazovkách národních veřejnoprávních televizí, které jim jako mediální střecha celého intelektuálního komplexu s názvem „kavárna“ dopřávají vrchovatého sluchu. Taková je zdrojová, filozofická a ideová základna voličů Van der Bellena.
U nás kdysi tento názorový proud reprezentoval Václav Havel, který se dokonce odvážil veřejně propagovat postupný zánik pluralitních politických stran (a tím pádem i pluralitní demokracie, na níž je každá demokratická společnost přirozeně založena) svým ideovým konceptem tzv. „nepolitické politiky“. Havel věděl dobře, že prostor této „nepolitické politice“ poskytnutý neobsadí lidé za sebe osobně odpovědní, ale že jej budou obsazovat političtí extremisté typu Zelených, kterým evropská i národní veřejnoprávní média postupně úspěšně prokopávají veřejný prostor k větším a větším dotacím a k větší a větší mediální moci. To Havel také chtěl. Politiku bez politiky, politiku zbavenou nutnosti voličského mandátu. Přesně to, co chce nyní EU a její lidé jako Juncker, Merkelová a další – neptat se voliče na jeho názor, protože by mohl být odlišný od jejich programu a představy.
Proti Van der Bellenovi stojící kandidát rakouských Svobodných Norbert Hofer svedl v těchto rakouských prezidentských volbách neuvěřitelně srdnatý souboj a může být spokojený minimálně s tím, že je dnes rakouským nejoblíbenějším politikem, což ukázalo jasně první kolo prezidentských voleb, ve kterém získal dvojnásobný počet hlasů než druhý kandidát, jímž byl právě Van der Bellen. Až spojení antinárodní a proimigrantská, dotační a zeleno-sociálně-černé fronty s vydatnou a neutuchající pomocí rakouské veřejnoprávní televize, demagogie, v níž nechyběla ani nařčení z nacismu, vedla k vítězství „vídeňské kavárny“. Norbert Hofer se během tohoto nactiutrhačného a demagogického štvaní zachoval jako státník a během celé prezidentské kampaně „nevypálil“ jediný výrok, za který by se musel stydět; věděl dobře, co by s takovým výrokem udělala „vídeňská kavárna“, jak by opakovaně běžel na obrazovkách veřejnoprávní televize ORF (http://www.orf.at) a že by jeho prezidentskou kampaň kandidaturu a její serióznost zbytečně devalvoval. Pozorujeme-li současnou situaci v Rakousku, kde jsou každý měsíc znásilňovány další a další ženy a kde kriminalita migrantů přerůstá na některých místech v rabování a lynč, je třeba takový postoj jen tiše obdivovat.
Veřejnoprávní média vymývají hlavu v Rakousku lidem stejně silně, jako je tomu v Německu, Velké Británii nebo ve Francii. Je to demagogie a propaganda tak silná, že jde úplně proti realitě. Lidé ale mají – tedy ti, co takové manipulaci podlehnou – z příslušnosti k takovému „mainstremu“, k takové mase s jedním legitimním názorem, jednu velikou výhodu: v pohodě „přežijí“, jsou součástí bezpečného přístavu party lidí se stejným názorem a nejsou svým sociálním okolím ostrakizováni. A to už za to mnohým – zřejmě – stojí.
Promarněná šance v rakouských prezidentských volbách mrzí o to více, že vítězstvím Hofera by se (bylo bývalo) vybojovalo hned několik důležitých zápasů najednou:
a) Hofer by vykonával prezidentský úřad důstojně, ve prospěch národních zájmů Rakušanů a rakouský lid by to viděl; v následných prezidentských volbách by tak již s daleko menší pravděpodobností, než nyní, sedla rakouská společnost na lep mediální štvanici rakouských veřejnoprávních médií napojených ideově na EU;
b) Hoferovo vítězství by podpořilo „jeho“ Svobodné, kteří by po vítězství v parlamentních volbách měli větší šanci sestavit novou rakouskou vládu: nyní „za Bellena“ se jim to sotva podaří, neboť tento „zelený demokrat“ předsedu Svobodných sestavením nové rakouské vlády nepověří, ani když vyhraje volby a ani přestože by tak podle rakouské Ústavy učinit měl, jak se ostatně již výslovně vyjádřil;
c) rakouská politika by se více posunula směrem k Visegrádu; nyní díky příznivé politické konstelaci v Polsku, na Slovensku a v Maďarsku jsme díky rozumné národní politice tamních politických reprezentací obklopeni státy, kteří vůči uprchlické krizi zaujímají racionální postoj: nabízí a dělají reálnou politiku, která nevěří utopii, že invaze miliónů lidí z Blízkého východu a z Afriky není řízená, která nevěří utopii, že k nám Muslimové přicházejí za účelem sociálního, pracovního a náboženského začlenění se do naší kultury, a která nevěří politice, že současnou situaci pomůže Evropě vyřešit Turecko jako toho času muslimský stát č. 1 –, jako stát s převažující vírou v islám a nijak neskrývající svoje mezinárodně geopolitické ambice a zájem na exportu islámu do EU a na Západ;
d) změnou rakouské politiky se mohl vzít vítr z plachet laciným argumentům pražské kavárny a unijním euroautokratům spočívající v permanentně opakované tezi, že „Visegrád je sám“ a že „postoj Visegrádu je ovlivněn pouze komunistickou minulostí těchto zemí“.
Závěr mého článku nebude optimistický. Většina českých vlastenců, tedy těch, co jim ještě všechno není jedno, v této chvíli opakuje názor, že se rakouskému politickému mainstreamu vrátí tento politický přešlap v následujících parlamentních či potom i v dalších prezidentských volbách, že jim to prostě lidé „spočítají příště“. Obávám se vážně, že se jim nic nevrátí. Bude to totiž spíše nějak takto: situace v Rakousku bude pod vlivem Evropskou unií a rakouským státem řízené imigrace do země nadále eskalovat, v důsledku čehož se budou vůči vlastním občanům přijímat další drastická daňová či pro jejich pracovní trh negativní ekonomická opatření. Sníží se úroveň sociálního systému na úkor rakouských důchodců a legitimních příjemců sociálních dávek (ženy na mateřské). Svobodní vyhrají příští rakouské parlamentní volby již se silnou podporou obyvatelstva, ale nově zvolený prezident Van der Bellen je nepověří sestavením vlády; tu sestaví unijní spojenci a proimigrantští sociální a křesťanští demokraté. Strana Svobodných a její vliv bude pak postupně umenšován a bude mediálně ostrakizována podobně jako jsou již dnes v České televizi a dalších veřejnoprávních médiích členských zemí EU ostrakizováni a jako populisté či extremisté označováni polské národní zájmy hájící Právo a spravedlnost v Polsku nebo maďarské národní zájmy hájící FIDESZ v Maďarsku. V prezidentských volbách v roce 2022 již nebude kandidovat Norbert Hofer ani jiný rakouský národní kandidát, ale proti sobě budou stát Van der Bellen (dá-li mu Bůh zdravíčko, nyní je mu 72 let) nebo jiný eurokonformní kandidát, a kandidát z řad rakouské muslimské komunity.
A co týče podivného sčítání hlasů a podvodu při volbách? Sám poražený kandidát Norbert Hofer několikrát veřejně odmítl, že by sčítání hlasů mohlo být zmanipulováno ve prospěch jeho rivala Alexandera Van der Bellena, který zvítězil jen o několik desítek tisíc hlasů. „Měli bychom všichni táhnout za jeden provaz. Neexistují žádné známky toho, že by se při sčítání hlasů podvádělo,“ uvedl po volbách Norbert Hofer. Faktem zůstává, že o výsledku nakonec rozhodly korespondenční hlasy, které byly sečteny v pondělí. Než se tak stalo, vedl Hofer nad nezávislým kandidátem a bývalým šéfem Zelených Van der Bellenem o téměř čtyři procenta.
Prostě mohlo to být všechno úplně jinak: teď – v roce 2016 – to zastavit ještě šlo, za 6 let už budeme při spádovém tempu současné islamizace EU již někde úplně jinde. A stačily 3 desetiny procenta. Tomu říkám pech. Nyní je sice na přetřesu otázka regulérnosti korespondenčního hlasování, které vyneslo Van der Bellena do rakouského prezidentského úřadu doslova 5 minut po dvanácté, ale to už podle mého názoru již jen labutí píseň těchto prezidentských voleb, které přiblížily nejen Rakousku, ale nás všechny, finální islamizaci Evropy.