Deklarace nezávislosti USA

A protože právě proběhla data 2 a 4. července, kdy před 240 lety byla vyhlášena nezávislost USA a deklarace přijata, nemůže můj červnový příspěvek směřovat jinam, než právě k tomuto textu. Deklarace by si zasloužila jistě mnohem více prostoru a hlubší analýzu, na kterou není prostor a blog ani zcela vhodným nástrojem, ale pokusím se Vám ji přiblížit i skrze zajímavá fakta, která se k jejímu vzniku váží. Celý příspěvek se tak v zásadě rozpadá do dvou částí – obecného úvodu a chronologie a pak zvláštní části, která se věnuje několika zajímavostem.

eklarace nezávislosti v podstatě změnila do té doby planoucí rebelii 13 kolonií vůči králi v boj za nezávislost. Od 19. dubna 1775 do 1.července 1776 kolonisté válčili pro uznání svých rovných práv, které jim Britové, dle jejich názoru, uzurpovali v období 10 let před tím, v rámci impéria. 2.července 1776 se ale situace změnila – Druhý kontinentální kongres přijal rezoluci navrženou zástupcem státu Virginie Richardem H. Leem, kterou vyhlásil 13 kolonií za nezávislé a zbavené všech forem poddanství vůči Británii (tzv. Leeova rezoluce – její text je z části i znovu obsažen v deklaraci). Druhý prezident USA John Adams si v tu chvíli byl jist, že USA budou na věky slavit 2. července, coby svůj den nezávislosti. Situace se ale vyvinula jinak a USA svůj den nezávislosti slaví o dva dny později – 4. července, tedy v den, kdy byla přijata právě deklarace.

Vlastně má 4. červenec pro USA podobný význam, jaký třeba mají „kalendářní roky končící číslicí 8“ pro Českou republiku – 4. července 1803 oznámil prezident Jefferson finalizaci koupě Louisianského teritoria od Francie (čímž se přes noc zdvojnásobila rozloha USA), 4. července 1863 a 1864 se prezident Lincoln dozvěděl o významných vítězstvích Unie ve válce Severu proti Jihu u Vicksburgu a Gettysburgu a 4. července 1826 v rozmezí několika hodin po sobě zemřeli druhý a třetí prezident USA, souputníci, političtí rivalové i přátelé John Adams a Thomas Jefferson.

Historie deklarace samozřejmě nezačíná  2.července a nekončí 4. července, proto si na shrňme pár informací a zřejmě nelze jinak, než začít s datací jednotlivých událostí.

11. června 1776

Thomas Jefferson, John Adams, Benjamin Franklin, Roger Sherman a Robert R. Livingston byli kongresem pověřeni úkolem sepsat Deklaraci nezávislosti – toto těleso je také známé pod názvem Výbor pěti – Commitee of five.

27. června 1776

Jefferson, který na žádost svých kolegů připravil první verzi deklarace, tuto verzi předložil svým kolegům, kteří ji upravili.

28.června 1776

Začíná proces úprav deklarace v kongresu.

2.července 1776

Kongres vyhlašuje tzv. Leeovu resoluci, kterou vyhlašuje nezávislost na koruně.

4.července 1776

Kongres přijímá Deklaraci nezávislosti USA, kterou na místě potvrzuje předseda Druhého kontinentálního kongresu John Hanckock a jeho tajemník Charles Thompson. Z jeho pověření je pak text předán do tiskárny Johna Dunlopa, který tiskne původních 200 výtisků.

5.července 1776

John Hancock vypravuje první hotové tisky deklarace zákonným sborům New Jersey a Delawaru.

6.července 1776

Pennsylvania Evening Post otiskuje první verzi deklarace ve svém vydání.

8.července 1776

První veřejné čtení deklarace ve Filadelfii.

9. července 1776

Generál Washington přikazuje veřejné čtení deklarace před armádou v New Yorku

19. července 1776

Kongres přikazuje členům podepsat ověřený, definitivní text deklarace.

2.srpna 1776

Delegáti začínají podepisovat Deklaraci nezávislosti USA, přičemž současně do New Yorku připlouvají posily Britů.

4.listopadu 1776

Matthew Thornton  – zástupce státu New Hampshire je posledním z delegátů, kteří deklaraci podepsali.

18.ledna 1777

Kongres, který v tuto chvíli sídlí v Marylandu ve městě Baltimore přikazuje, aby byl nový tisk deklarace – tentokrát podepsaný, který vyhotovila Mary Katherine Goddardová, rozeslán státům Unie.

Autorství Deklarace nezávislosti USA bývá běžně přisuzováno Jeffersonovi, jednalo se však vskutku spíše o kolektivní dílo, při jehož tvorbě byl hnacím tandemem především Jefferson a Adams. Jak ostatně Adams později psal – z části byl Jefferson autorem, protože byl z Virginie, z části proto, že Lee (autor původní rezoluce) byl již nanominován v jiném pracovním výboru a z části i proto, že byl výřečným a uznávaným odborníkem.

Sám Adams, přestože byli později s Jeffersonem nesmiřitelní političtí protivníci, uznával tuto roli Jeffersona a nikdy jej nepřestal mít za přítele. Deklarace má skutečně i z pohledu psaného díla mimořádné kvality. Její text lze rozdělit do pěti oddílů – úvod, preambule, obžaloba krále Jiřího III., odsouzení Britů a závěr.

Úvod je vlastně jedna dlouhá věta a vytržená z kontextu může být použita coby úvodní ustanovení pro vlastně všechny texty obdobného charakteru.

„Když se v běhu lidských životů stane pro některý národ nezbytným rozvázat politické svazky, které jej poutaly k jinému národu, a zaujmout mezi mocnostmi světa oddělené a rovnocenné postavení, k jakému jej opravňují zákony přírody a boha přírody, pak prostá úcta k názorům lidstva vyžaduje, aby vyhlásil příčiny, které jej vedou k odtržení.“[2]

Účelem této pasáže bylo především čtenáře připravit na údernější část sdělení – tedy i za tím účelem, aby na nově vzniklý stát bylo nahlíženo jako na něco, co vyvěrá z „lidských životů“, něco co je dáno z vůle zákonů „přírody i božích“. Úvod se snaží upozornit na to, že v očích autorů se ve sporu mezi Británií a USA jedná o víc, než o pouhý malicherný politický souboj – že se jedná o střet myšlenek. Úvod nezmiňuje ani jednu ze zmíněných zemí, ale hovoří o zvláštním právu, či zvláštním morálním opodstatnění, které v sobě vyhlášení nezávislosti, které má následovat, obsahuje.

Již z tohoto úvodního ustanovení je jasné, že autoři měli na paměti, aby hned na počátku nevyvolali v čtenářích negativní emoce, a nesnaží se je přesvědčit o důvodech pro nezávislost. Spíše navozuje pocit, že deklarace skutečně pouze konstatuje fakta, aniž by jejich existenci zakládala. Z úvodu deklarace je také jasně patrná touha autorů vtisknout tomuto textu nejen právní, ale i filosofický rozměr. Jako tenká červená linie se textem vede záměr tvůrců vyvolat ve čtenářích pocit, že je nepřesvědčují o své pravdě a pohledu na věc, ale že mu předkládají nevyvratitelné důkazy.

Jedním z nejzásadnějších slov, užitých v úvodu k deklaraci je slovo „nezbytný“ – v řeči 18. století byly věci nezbytné skutečně zásadní, s přesahem do záležitostí osudových, které jsou až mimo lidskou kontrolu. Nezbytnost vyhlášení nezávislosti tak odůvodňovala i povstání proti králi – revoluce tak nebyla záležitostí volby, výhodnosti, spravedlnosti – byla mimo tyto pojmy, byla nezbytná. Revoluci se tedy nedalo zabránit lidskými prostředky – to je prosté, ale zásadní sdělení jediného slova v úvodu.

Slovo „nezbytně“ – „necessary“ má ostatně i v Británii dlouhou tradici a opírá se i o výklad, že nezbytnost není otázkou vůle panovníka, nebo jeho rozhodnutí. Zároveň byla nezbytnost jedním z předpokladů pro oprávněnost povstání proti vladaři – znamenala totiž, že byly vyčerpány všechny ostatní prostředky k nápravě.

Již na počátku občanské války v roce 1642 přijal parlament v Anglii obdobnou rezoluci, ve které se vyhranil proti Karlu I. s tím, že je nezbytné chopit se zbraní a obdobně své povstání odůvodňovali kolonie proti Británii v roce 1775. Po roce, kdy kolonisté již přestali věřit v možnost zrovnoprávnění uvnitř impéria, se tedy rozhodli užít stejných formulací i pro vyhlášení nezávislosti. Dokonce bylo slovo „nezbytnost“ natolik důležité, že je užíváno i v dalších částech textu deklarace i v jiných textech kongresu.

Neméně významným prvkem úvodu je též vymezení dvou národů – amerického a britského. Nejen že tedy byla nezávislost nezbytná, ale vyhlašovaly jí vůči sobě dva odlišné národy. Rozdíl mezi těmito národy pak nebyl pouze politický, ale mnohem hlubší – sociální, morální, kulturní. Navíc tento rozdíl i s ohledem na zákony přírody a boha přírody nebylo možné, dle autorů zhojit. Stejně tak tato vymezená existence dvou odlišných národů znamenala pro Američany podstatnou věc, tedy že se v konfliktu, který mezi nimi zuřil, nejedná o prostou občanskou válku.

Zástupci lidu USA dobře věděli, že Británii nebudou schopni vzdorovat bez zahraniční pomoci a k tomu, aby jí obdrželi, bylo třeba vysvětlit i navenek právě fakt, že se nejedná o vnitřní konflikt o občanskou válku, do které by jinak asi zvenčí nikdo nechtěl zasahovat. Jak zmiňoval i Samuel Adams, přenést válku mimo revoluční, občanský konflikt bylo důležité i proto, aby mohly být uzavřeny dohody s ostatními zeměmi světa, které by je bez vyhlášení nezávislosti s rebely uzavřít jinak nemohly. Stejně tak to bylo nutným předpokladem pro přijímání vyslanců kongresu na oficiálních dvorech evropských panovníků.

Stejně jako úvod i následující pasáž – tedy preambule pokračuje ve stejném, obecném tónu. Neobsahuje žádnou zmínku o Britsko-Americkém konfliktu, ale spíše přibližuje základní zásady a filosofie vlády nové země.

Tuto pasáž považuji za vrchol Jeffersonova umění jasného, stručného a výmluvného psaní. V originále má pouhých 202 slov uspořádaných v 5 větách. Thomas Jefferson byl svědomitým žákem slavných anglických básníků a věnoval rozboru jejich díla značnou pozornost, jak dokládají i jeho pozdější publikované i nepublikované texty, a tato jeho vášeň se nejvýrazněji odráží právě v preambuli a na konci deklarace.

Preambule vychází z pěti zásadních předpokladů

Nejen že je text preambule v originále provázán ve smyslu spojení významu a hrátkami se zvukomalbou, ale směřuje čtenáře i po stránce historického vývoje. Preambule začíná vlastně až myticky, když se odvolává na stvoření člověka a pak pokračuje, přes práva, která byla tomuto člověku dána do vínku až po skutečnost, že je oprávněn tato práva bránit i za cenu rozbití některé formy vlády.

Ačkoliv je preambule dnes zřejmě nejznámější a nejcitovanější pasáží deklarace, v době svého vzniku tolik pozornosti nepřitahovala. Jednalo se vlastně o souhrn formulací politických zásad, které samy o sobě byly bez zásadnější náplně. Jak ostatně Jefferson později sám uváděl – účelem deklarace nebylo přinést nové důkazy, principy o kterých doposud nikdo neslyšel, ale spíše dát obsah těm zásadám, které byly univerzálně přijímané tehdejší společností.

První dvě části deklarace tady tvoři jakýsi pomyslný celek, který má čtenáře připravit na zásadnější pasáže. Dotváří vlastně trojúhelník deklarace – první část vymezuje obecné právo lidu hájit se vůči despotismu, který jej utlačuje, druhá část deklarace vyjmenovává příklady tohoto despotismu, kterým Británie utlačuje národ Američanů, aby závěrem přišel nezvratný krok nového národa – jeho osamostatnění a povstání vůči utlačovatelům. Úvodní části jsou tedy spíše opakováním průřezově uznávaných faktů, a byť jsou skvěle sepsány, hlavní tíha textu spočívá v částech dalších, které zabírají více než 2/3 celého znění deklarace.

Obvinění Jiřího III. začíná první větou, které zmiňuje konflikt mezi Brity a Američany.

„Dějiny současného krále Velké Británie je historií opakovaných bezpráví a uchvacování, která mají všechny za přímý cíl ustavení absolutní nadvlády tyrana nad těmito státy. Na důkaz toho nechť jsou upřímnému světu předloženy skutečnosti“

Na rozdíl od úvodu a preambule, obvinění krále vyžadovalo důkazy a deklarace jich uvádí hned 28. Proto úvodní věta této pasáže hovoří o důkazech provinění krále. A komu jsou tyto důkazy směřovány? Upřímnému světu – tedy všem nezaujatým má být nad pochybnost prokázáno, že Jiří III. je despotickým tyranem, jehož činy opravňují vzpouru národa a svržení krále.

Jefferson byl právník, a proto právě tato úvodní věta zní tak, jak zní – tedy budou předloženy důkazy a skutečnosti, nikoliv domněnky, nebo náznaky, ale nezpochybnitelné důkazy. V tomto smyslu se deklarace jeví skutečně spíše právním textem – obžalobou.

To že se má jednat o skutečnosti, které nebyly nikterak upraveny, je zároveň zásadní proto, aby text deklarace mohl směřovat ke svému závěru – tedy k vyhlášení nezávislosti a zbavení krále Jiřího III. jeho vlády v USA.

Provinění krále jsou uspořádány do 4 skupiny. Obvinění 1-12 se váží k aktům výkonné moci krále, kterými na příklad rozpouštěl zákonodárné sbory, narušoval a pozastavoval platnost zákonů kolonií. Další skupina 13- 22 se zaměřuje na provinění, kterých se král dopustil ve spolupráci s dalšími (parlamentem). Tato provinění jsou na příklad ve formě nespravedlivého systému zdanění, či znemožnění volného obchodu. Třetí kategorie provinění 23-27 pojednává o králových proviněních, kterých se dopustil na životech a majetcích Američanů v průběhu bojů o nezávislost (povstání).

To co Samuel Adams označil za trestní spis Jiřího III., vrcholí konstatováním – 28 proviněním, že se žádné oprávněné stížnosti vůči předešlým, vyjmenovaným zločinům král nevěnoval a pouze jí opětoval dalšími přečiny.

Každá z šestnácti vět, této pasáže deklarace začíná v originále slovy He has … (On …), obvinění jsou tedy přesně adresovány králi a vymezují jej jakožto hlavního odpůrce Američanů a osobu krále jakožto důvod jejich povstání.

Zároveň jsou v některých částech v originále užity pojmy, které odkazují na Starý zákon, což mělo umožnit i nábožensky založeným občanům budoucích USA se snadněji ztotožnit se zněním deklarace.

Za nejslabší článek obžaloby krále Jiřího III. bývá označována pasáž týkající se válečných zločinů, neboť se obdobných přečinů v průběhu války dopouštěly jistě obě strany. I proto je text těchto obvinění zřejmě záměrně psán emocionálněji, aby vyvolané pocity ve čtenáři přehlušili případné pochyby.

Jak také Adams i Jefferson opakovali, účelem tohoto emočně zabarveného textu bylo také připravit nový národ na utrpení, které teprve mělo přijít. Adams i Paine shodně opakovali, že ještě v květnu roku 1776 vlastně byly některé ze 13 kolonií, které přímo válku neokusily, neboť se vedla jinde a bylo třeba jim zprostředkovat nějakým způsobem ztráty, které zasáhly jiné státy nově se tvořící unie.

Všechna obvinění Jiřího mají společnou jistou dávku obecnosti – ačkoliv sice cílí přímo za konkrétními akty koruny, kterými se přečinů král dopustil, nejmenují tyto události, ani je nedatují. To mělo zdůraznit pocit, že se nejednalo o izolované jednotlivosti, ale celou řadu všech možných provinění, kterých se král dopustil vůči všem koloniím, byť třeba byly cíleny na jedinou z nich.

Samozřejmě že záměrná obecnost obvinění znamenala i to, že se daly jen těžko vyvracet. John Lind, který sepsal obhajobu krále v reakci na deklaraci, vydal 120 stránkové dílo, kterým tato obvinění popíral. V tomto smyslu proti sobě tedy stál text, který v 16 větách nebylo možné popřít a jakékoliv obsáhlejší dílo prostě propagandisticky laděné deklaraci nemohlo řádně konkurovat.

Deklarace se ve své čtvrté části obrací i k pomyslnému národu Britů, který, dle slov autorů, přes jejich varování, nespravedlivostem také nezabránil. Jedná se o jednu z nejpůsobivějších pasáží, zakončenou slavnou větou o nepřátelích ve válce a přátelích v míru.

Britové jsou zde označeni za bratry Američanů a na rozdíl od předchozí části jsou zde věty uvozovány souslovím We have… (My jsme …). To má ve čtenářích vyvolat dojem proaktivního přístupu Američanů, kteří se svým konáním pokoušeli předejít neodvratnému konfliktu. Zároveň tento úvod kontrastuje s předchozím obviněním Jiřího – kde se hovoří o tom, že on něco udělal. Tedy jednotlivec vůči celku, chtělo by se napsat.

V tomto odstavci je také výrazně patrná struktura textu, kterou se autoři sice s podobným záměrem snažili užít i jinde, ale která je zde nejvíce patrná, neboť to metaforický jazyk nejsnáze umožňoval. Jedná se o spojení značného počtu v originále jedno až dvouslabičných slov s nepoměrně menším počtem slov víceslabičných. V mluvené řeči toto spojení takto nevyniká, ale v psaném textu shluky krátkých slov okolo slov delších čtenářům vyvolává pocit harmonie, ale zároveň výřečnosti, naléhavosti a rychlého spádu řeči.

Poslední část deklarace obsahuje samotný vrchol textu – tedy to, k čemu chtěli autoři dospět, vyhlášení nezávislosti. Předchozím textem byla stanovena premisa, položeny důkazy a posledním odstavcem bylo dokonáno nevyhnutelné. Carl Decker označil poslední větu deklarace: „A na podporu tohoto prohlášení, pevně spoléhajíce na ochranu božské prozřetelnosti, si navzájem zaručujeme své životy, naše štěstí a svou nedotknutelnou čest.“ za dokonalou.

Podobně jako jedna z úvodních a nejslavnější vět deklarace o právu na život, svobodu a osobní štěstí, ani tato poslední věta není úplně Jeffersonova. Obdobných slovních obratů užívali i jiní autoři, ale Jefferson dokázal mistrovsky využít jejich synergii, aby docílil ještě většího efektu na čtenáře.

V tomto případě čtenáře zanechává s pocitem, že kdyby kolonisté jednali jinak, než vyhlášením nezávislosti, přišli by o svou čest, což samozřejmě nesmělo být dopuštěno. Ostatně, jak psala spousta soudobých autorů – Lepší desetisíckrát zemřít, než žít beze cti.

Za muže cti se v tomto smyslu považovali nejen členové Kongresu, ale i všichni Američané, kteří jejich prostřednictvím nezávislost vyhlašovali.

Deklarace tedy začíná odosobněnými tvrzeními a konstatováními, jen aby skončila u natolik osobní záležitosti, jakou je osobní čest. Vlastně její text obsahuje všechny ingredience dobrého dramatu – zločince, oběti, touhu po nápravě i akceptaci nevyhnutelného osudu, kterému hrdinové kráčejí vstříc. Tahle transformace začíná s tím, jak na scénu vstupuje padouch – zločinec Jiří III., čímž se z deklarace stává text mnohem osobnějšího a intimního textu.

Tato intimita textu se odráží v již zmíněném užívání odlišných zájmen – my, on, náš, oni apod., což z konfliktu mezi Británií a jejími koloniemi má udělat skutečný střet dvou národů. Má také čtenáři umožnit se touto takřka vyprávěcí formou lépe vcítit do textu a nálad jeho autorů. Čtenář nutně musí vnímat příkoří, která nám zlý král způsobil, zločiny, kterých se on dopustil, ale i naši snahu o nápravu a zklamání, když se nepodařilo, neboť prosby padly na jejich uzavřené uši.

Deklarace je působivý a krásný text a pro ty čtenáře, kteří se do mého blogu začetli s nadějí, že jim třeba objasní více o tajném nápisu na zadní straně deklarace, nebo o neviditelné mapě, která vede k pokladu Templářů a Svobodných zednářů mám dobrou a špatnou zprávu.

Dobrá zpráva je, že skutečně něco na zadní straně Deklarace nezávislosti napsáno je, špatná je, že ten nápis říká: „Původní Deklarace nezávislosti, datováno 4.července 1776“.