OLYMPIJSKÁ INSPIRACE

Podle bývalých sportovců, kteří dnes působí v rolích úspěšných sportovních manažerů, pro to existuje řada důvodů. A přestože olympiáda již skončila, úspěchy jsou sečteny, medaile rozdány, vítězové oslaveni, stojí za to se podívat na ty nejčastěji zmiňované důvody použitelné i v byznysu nebo při řízení lidí.

Tak předně vítězství není všechno. Důležité je mít vůli a chuť zvítězit. Olympionici bojují s absolutním nasazením, ať to stojí, co to stojí. Prostě se rozhodli udělat pro vítězství vše, i když při racionální úvaze by jim mělo být zcela jasné, že v jejich disciplíně se v jednom místě a v jednom čase potkají ti nejlepší z celého světa, rozdíly v jejich výkonnostech jsou minimální a medaile pouze tři. Přesto jedou všichni do jednoho vyhrát. Proto jsou ochotni jít často do konfliktu nebo bojovat, doslova bojovat, všemi dostupnými a v rámci pravidel možnými způsoby. Pamatujete na letošní finále závodu žen v běhu na 400? V něm sprinterka z Baham do té doby běžící na třetím místě doslova skočila šipku do cíle. Nedoběhla, ale doskočila. Pro atlety běžce něco nevídaného. A proč to udělala? Soustředila se sama na sebe. Na svůj výkon. Tohle byl moment, kvůli kterému se na olympiádu jezdí, dala do toho všechno. I když ty odřeniny a spáleniny kůže musely hodně bolet. Je důležité na sobě pracovat a nezůstat stát na místě, i kdyby bylo na výsluní a nejlepší. Olympionici se musí také neustále učit. Celé hodiny tráví tréninkem, studiem svých soupeřů, sledováním videozáznamů svých i cizích výkonů ze soutěží a nekonečným rozebíráním taktiky. Pokud by zaměstnanci nebo manažeři přijali alespoň zlomek jejich pracovní morálky, výsledky by vypadaly úplně jinak. Být dobrý nestačí. Dobrý je ve školní klasifikaci za 3. Průměr. To je pro olympionika špatně a pro manažera by to mělo být úplně stejně špatně. Jistě, pro průměrného je to poklona, ale pro ty nejlepší je urážkou být pouze dobrý. Na rozdíl od mnohých manažerů se olympionici nechávají vést a nechají si poradit. Většina lidí snese pouze tolik koučování, kolik jim dovolí jejich ego. Ne, že by olympionici ego neměli, ale ti nejlepší jsou známí tím, že jsou přístupní radám svých trenérů. Vždyť i tito trenéři jsou nejčastěji bývalí vynikající sportovci a šampioni a vědí, že záleží na každém detailu. Dozajista si také vybavíte několik olympioniků, kteří se těsně před výkonem chovají až arogantně a nabubřele a po svém vítězství nebo prohře naopak mnohdy vypadají a chovají se, jakoby se jich to ani netýkalo. Naprosto neutrálně. Dokáží ovládat své emoce. Musí být schopni se v dané chvíli oprostit od veškerých rušivých vlivů, a to včetně těch pozitivních, a plně se soustředit na svůj úkol. Na cíl. Protože chtějí dosáhnout velkých věcí. Na rozdíl od většiny lidí, kterým stačí se „tak nějak protlouct životem“ a tím pádem své síly a schopnosti prodávat velmi lacino. Olympionik má velké cíle a nelituje námahy. A i když nakonec dosáhne nižších výsledků, než jaké byly cíle, pořád má lepší skóre než ten, který neměl cíle žádné. Celé je to totiž o zodpovědnosti. O zodpovědnosti v mnoha rovinách. V běžném životě je často problém, že lidé v sobě nenajdou dostatečnou zodpovědnost nebo k ní nemají dostatečnou podporu od svých manažerů, když by chtěli něco uskutečnit.

Stručně řečeno, psychologické strategie, které pomáhají k vítězstvím špičkovým sportovcům, se od těch, které pomáhají špičkovým manažerům nebo byznysmenům, příliš neliší. Proto se nepřestávejte učit, sledujte pozorně vývoj ve svém oboru, buďte otevření a nechte si poradit (své rádce si ale dobře vybírejte!) a věnujte pozornost každému detailu. Nesnažte se vyhýbat konfliktům, zůstávejte ve střehu a nenechte se na dlouho strhnout emocemi. Pokud si začnete myslet, že jste nejlepší a neporazitelní, pravděpodobně se mýlíte a pravděpodobně se velmi brzy objeví někdo, kdo vám to i dokáže.

A i když já sám jsem zarytý nesportovec, tak při racionální úvaze to vypadá, že učit se od olympioniků není zase tak špatný nápad!