Demokracie, Brexit, výsledek volby prezidenta USA

Bohužel, výsledek voleb prezidenta USA znamená pro podobné úvahy definitivní knock out.  Volby samotné a hlavně jejich výsledek se vymknul vžitým schématům. Elitě bylo jasné, že současným stylem nelze vládnou na věky. Že další generace voličů jednou přestanou akceptovat styl vládnutí zamaskovaný do hesel o demokracii. Ale že přijde tak brzo a najednou s tím nepočítali a nebyly nato připravení.  Přes masívní podporu sdělovacích prostředků a různé masírování voličů i ze strany nejvyšších představitelů země předpokládané jasné vítězství preferovaného kandidáta se změnilo v černou můru vládnoucí garnitury a porážku preferované kandidátky.  Bývalá ministryně zahraničních věcí USA v debatě se studenty Filosofické fakulty, přiznala, že „…nevíme, co se stalo, ale Hilary Clintonová byla na funkci prezidenta dobře připravená“. A tady jsme možná u kořene věcí. Elita se nerada vzdává moci a ta vládnoucí chtěla pokračovat v politice Obamovi administrativy, bez ohledu na vůli voličů a v domněnce, že zvládnou voliče přesvědčit, že jejich vize světa je správná. Uklidňovali je i předvolební preference, podle kterých a tak jako vždy v minulosti voliči měli potvrdit legitimitu stávající linie vládnutí. To přesvědčení bylo tak hluboké, že Hilary Clintonová dva týdny před volbami prohlásila, že o Trumpovi již nechce slyšet. Probuzení do povolebního rána bylo pochopitelně těžké.

Domnívat se, že protikandidát získal vítězství pouze svým charizmatem, by bylo naivní. Vládnutí odcházejícího prezidenta bylo nadmíru drahé. Když vezmeme v úvahu masívní propagandu s cílem podsouvat lidem domnělé, či skutečné nepřátele, vedení válečných konfliktů v různých částech světa, korumpování vládců v mnoha zemích s cílem prosadit vlastní vliv v regionu, podporu a etablování různých opozic, proti režimům, které se nechtějí podvolit a nakonec financování různých neziskovek ve sférách vlivu s cílem oslabit, tamní vlády, součet výdajů je obrovský, ale hlavně s minimálním efektem, protože vnímání této politiky je spíše negativní. Tyto nelze financovat pouze prodejem zbraní, je nutné se zadlužovat především emisí státních dluhopisů, což má za důsledek zvyšování státního dluhu. Zvyšující zadlužování země za současného působení sílící konkurenci v hospodářské soutěži má za důsledek snižování výkonnosti vlastní ekonomiky, růst cen, ztrátu pracovních míst a sociálních jistot obyvatel. Takto vzniká problém, který může při eskalaci hrozit krizovým vývojem a podkopávat základy ekonomiky, státu a společnosti. Oporou demokracie je střední třída a právě tato střední třída chudne a slábne a negativní změny se jí týkají nejvíc.  A nejenom ona a nejenom obyčejný občan.

Zisky a kapitál a tedy i nové možnosti expanze se koncentrují v rukách stále menšího počtů oligarchů propojených s vládnoucí elitou. Toto se nemůže líbit těm, kteří jsou zatím ještě bohatí, ale jsou mimo „mísu“ a cítí ohrožení vlastního byznysu. A nemusí se to líbit, ani části stávající administrativy. Čemuž by napovídala, skutečnost, že FBI vydala několik dnů před volbami zprávu o vyšetřování soukromých e-mailů. Pak je jenom krůček k tomu, aby všichni tito podpořili protikandidáta, který to umí se sociálními sítěmi a byznys má v krvi a je schopen udělat „perestrojku“. Toto určitě pomohlo k vítězství Donalda Trumpa, ale o výsledku rozhodla mlčící většina a to proto, že ji dosavadní vládnoucí elita ignorovala a nechtěla vidět a řešit její rostoucí problémy a místo řešení ji předhazovala těžce zaplacenou propagandu, která se pochopitelně míjí účinkem. Naopak vítězný kandidát uměl pojmenovat problémy, které trápí většinu, uměl o nich mluvit tak, aby to slyšela co nejširší veřejnost, i když možná nemá žádná řešení, ale pro ty co ztratili veškerou nadějí ve zvrat poměrů, svitla jiskérka, kterou využili, protože další možnost bude v lepším případě, až za čtyři roky.

Co z toho plyne pro nás. Názorová a ideová jednota odcházející americké administrativy se špičkami EU i jednotlivých západních zemí, zejména Německa je neoddiskutovatelná. V globální mocenské hře EU potřebuje USA. Vládnoucí špičky EU také vědí, že jenom hesla pro udržení moci nestačí. Vědí také na příkladu Německa, že klidné vládnutí zaručí pouze sociální smír, který si Německo vzhledem ke svému bohatství mohlo po válce dovolit. Vysoký životní standard zaručený voličům v Německu, štědrým sociálním systémem, udělal z Německa pro ostatní lidí hlavně z východní Evropy zejména s bývalé Jugoslávie, Polska a později i z Turecka zemí zaslíbenou. Německo akceptovalo „gastarbeitry“, protože jako levná, přesto dobře zaplacená pracovní sila tomuto vysokému standardu napomáhali.

Pádem „železné opony“ se tato situace mění, protože mohou využívat nejenom pracovní silu, ale i veškeré kapacity bývalých „socialistických“ zemí, které mnohdy disponovali srovnatelně vyspělými technologiemi a schopnou pracovní silou, která navíc nebyla napojená na čerpání benefitů z Německého sociálního systému. Každá výhoda je zaplacená nevýhodou. Přesto, že Německo je technologický vyspělou zemí, demografický vývoj i návyky mladé generace navyklé na konzumní životní styl, zdaleka nekorespondují s potřebami Německého průmyslu, které nemůže vyřešit ani propojení kapacit v rámci EU. Vzhledem k tomu, že zdroje vysychají a štědrý systém musí pamatovat i na naturalizované cizince, kteří tvořili hodnoty v minulém století, je sociální smír ohrožen a kupování voličských preferencí nebude v budoucnu možné. Je potřebné vytvořit nového „evropského“ občana, čemuž mají napomoct migranti, kteří by se naturalizovali a například i pomoci míšených svazků vplynuli do společností. Takový volič bude lépe ovladatelný, protože dosáhl na životni standard o kterém se mu v zemi původu, ani nezdálo. Proč by tedy projevoval nespokojenost. Navíc vhodné lidí lze selektovat a využit redistribuční mechanismus mezi zeměmi EU, či závazné kvóty, což lze využít i ke zbavení se nepohodlných jedinců. Samozřejmě, že to bude drahé, ale Německo to musí zvládnout a zvládne.

Ale jaký to má dopad na ostatní zejména země? Tam tato politika a výdaje státu s ní spojené, vede ke zvyšování chudoby domácích obyvatel. Podle studie, kterou vypracovala organizace Bertelsmann-Stiftung, která stanovuje tzv. „Social Justice Index 2016″, chudoba lidí roste. Podle tohoto indexu přes plné zapojení do pracovního procesu na plný úvazek podíl chudých lidi této kategorie v roce 2016 dosahuje v rámci EU 7,8 %, což je nárůst o 0,6 % oproti předchozímu roku. A rozevírání nůžek mezi bohatými, kterých je stále méně a chudými, kterých je stále více je čím dál větší. Ale to zdaleka není jediný problém. Lidé jsou čím dál více znejistění a bojí se o vlastní existenci, protože stát není schopen garantovat, ani nejelementárnější jistoty.

Co si má volič myslet o systému, který není schopen dlouhá léta i při rostoucích nákladech na justici vypořádat se s rozkrádáním majetku a politickou korupci. Jak má chápat skutečnost, že přes snižující se zdroje v sociálním systému a riziku snižování penzí a zvyšování věku odchodu do penze jsou vynakládány obrovské zdroje na podporu různých propagandistických, emancipačních, genderových a uprchlických aktivit, často podporované neefektivní bující administrativou a cílenou propagandou z veřejných médií. Volič se ptá, o co tady jde, čemu to slouží? Slouží to zvýšení životního standardů voliče a blahu společností? Z jeho pohledu tyto aktivity mají za důsledek změnu struktury a sociálních vazeb v rámci společností, ve které člověk žije, ztrácí nejenom jistoty, ale i orientaci. K tomu často přispívají i média, které v propagandistické snaze po senzacích úmyslně snižují autoritu ústavních činitelů a destabilizují hodnotový systém, což má za následek rezignaci na občanský postoj k zemi, ve které žiju.

Co zůstává  občanovi/voliči? Dostává se do neřešitelného konfliktu a má pocit, že o něj vůbec nejde.  Občan ztratil důvěru i jistoty a proto po Brexitu a volbách v USA nemají jistotu, ani politici i když ještě zintenzívní propagandu.