Úprava pojistného na veřejné zdravotní pojištění u státních pojištěnců.

Postupně bych vám chtěl přinést prostřednictvím blogu Ústavu práva a právní vědy texty ke všem zmíněným oblastem, ale začněme první z nich – pojistným odváděným státem za státní pojištěnce a zodpovězme si několik základních otázek.

Jak je to nyní?

Stávající zákonná právní úprava vymezuje osoby, za které odvádí pojistné na zdravotní pojištění stát – namátkově sem patří nezaopatřené děti, důchodci, rodiče na rodičovské i mateřské dovolené, nezaměstnaní, nemohoucí, osoby pobírající dávku pomoci v hmotné nouzi, ale i další skupiny, jako jsou třeba žadatelé o mezinárodní ochranu. Vzhledem k tomu, že za tyto osoby platí pojistné stát, říká se jim také státní pojištěnci, a výše odvodů, které za ně stát odvádí, je právě předmětem tohoto článku. Za státní pojištěnce je částka vyměřovacího základu na pojistné stanovena zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění na 6 259 Kč. Ovšem celá věc má háček – tato částka totiž může být vždy do 30. června roku předcházejícího kalendářnímu roku prostřednictvím nařízení vlády na další rok měněna. V zákoně je tedy jedna částka, ale ta se rozchází s opravdu vyplácenou sumou – na rok 2016 je tak tento vyměřovací základ stanoven na 6 444 Kč, což znamená, že platba za osobu a kalendářní měsíc činí 870 Kč. Stávající úprava je tedy minimálně nepřehledná, pokud pomineme fakt, že nařízením vlády vlastně svým způsobem mění zákonnou úpravu a nedává vlastně žádnou jistotu vývoje a predikce.

Proč je dobré věci změnit?

Kromě zmíněné nepřehlednosti má současný systém, kdy je vlastně vývoj odvodů za státní pojištěnce v rukou vlády (tak to bylo i zákonodárci zamýšleno, že ta by měla mít možnost pružně a třeba i každoročně reagovat, k čemuž zákony určeny nejsou), i tu nevýhodu, že je zcela mimo kontrolu jiných subjektů. Třeba Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR marně několikrát vybízela předcházející vlády k navýšení pojistného za státní pojištěnce, a to i prostřednictvím usnesení celého pléna, ale vždy marně (samozřejmě s dovětkem, že zákonodárci mají vždy možnost změnit výši platby státu tím, ze změní text zákona).
Jak ostatně píše ve svých návrzích i současná vláda „spíše než objektivní kritéria rozhoduje o změnách ve výši vyměřovacího základu aktuální politická situace a ochota uvolnit prostředky do oblasti zdravotnictví.“.
Problémem stejně palčivým je však i to, že státní pojištěnci jsou skupinou, za níž je v současnosti do systému veřejného zdravotního pojištění odváděno zdaleka nejnižší pojistné na veřejné zdravotní pojištění, a tento rozdíl se vlastně donedávna spíše zvyšoval, než snižoval. Pojistné za státní pojištěnce činí již zmíněných 870 Kč za osobu a měsíc, osoby bez jakýchkoli zdanitelných příjmů, které nespadají do kategorie státních pojištěnců, však platí pojistné ve výši 1 337 Kč měsíčně, které odpovídá 13,5 % z minimální mzdy.
V roce 2013 tak z dat VZP ČR vyplývá, že, pokud zjednodušíme celou situaci na tři kategorie, tedy OSVČ, zaměstnance a státní pojištěnce vyjde nám nelichotivá bilance, kdy v roce 2013 pouze zaměstnanci byli „čistí plátci“ systému, kdy spotřebovali pouze 40% uhrazeného pojistného při nákladech 35 mld. Kč a pojistném ve výši 86 mld. Kč.
Státní pojištěnci byli naopak skupinou, která z pochopitelných důvodů měla poměr přesně obrácený – v roce 2013 jich bylo necelé 4 miliony s celkovým pojistným skoro 50 mld. Kč a s náklady 110 mld. Kč. Situace se výrazně nezměnila ani v roce 2014, kdy zaměstnanci zaplatili u této zdravotní pojišťovny pojistné ve výši cca 61 mld. Kč a náklady na jim poskytnutou zdravotní péči činily cca 18,3 mld. Kč, za státní pojištěnce bylo u VZP ČR zaplaceno pojistné ve výši cca 26 mld. Kč a náklady na jim poskytnutou péči činily cca 94 mld. Kč. Model je to zjednodušený, ale vypovídající.
Samozřejmě je celý náš systém založen na solidaritě, nicméně ani ta neznamená, že je třeba přijatelné, když mezi lety 2010 až 2013 nedošlo ke změně platby za státní pojištěnce, ačkoli se dříve standardně zvyšovala, čímž došlo dokonce vlivem inflace ke snížení výše reálné platby státu za státní pojištěnce. Rozdíl v těchto platbách činil jen za roky 2011, 2012 a 2013 cca 18 miliard Kč.

Jak to bylo dříve?

V minulosti byla výše vyměřovacího základu pro platbu za státní pojištěnce určována různými způsoby. Na příklad mezi lety 1993 až 1998 byla výše této platby určována přímo zákonem ve vazbě na procentuální výměru z minimální mzdy, poté byla do roku 2003 tato výše určena zákonem bez možnosti změny. Až do doby zmíněného zásahu předcházejících vlád a vlastně zmražení výše odvodů byla jejich výše vázána na vývoj tzv. průměrné mzdy stanovené prostřednictvím nařízení vlády, kterým se stanovil všeobecný vyměřovací základ pro účely důchodového pojištění.
Poslední zmíněná možnost a návrat k „předkrizové“ úpravě se zdá být současným představitelům ČSSD, ale i KSČM nejlepší, a proto jejich návrhy jdou touto cestou. Zákon č. 592/1992 56 pojem průměrné mzdy zná – zakotvuje ji již v existujícím § 3a odst.2. V tomto ustanovení je průměrná mzda definována coby částka, která se vypočte „jako součin všeobecného vyměřovacího základu pro účely důchodového pojištění za kalendářní rok, který o dva roky předchází kalendářnímu roku, pro který se průměrná mzda zjišťuje, a přepočítacího koeficientu pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu s tím, že vypočtená částka se zaokrouhluje na celé koruny nahoru”.

Co je to anticyklický mechanismus?

Abychom tuto otázku mohli odpovědět, je třeba si nejprve sjednotit to, co si pod pojmem anticyklický mechanismus představujeme a co jeho prostřednictvím chceme docílit.
Anticyklický mechanismus, jak mu rozumí Ministerstvo financí a jak jej chápu i já, má vlastně působit v přesném opaku vůči vývoji ekonomiky. Tato koncepce vychází z pravdivého předpokladu, že když se daří ekonomice, rostou i příjmy systému zdravotního pojištění – neboť rostou mzdy zaměstnanců, výdělky OSVČ a je i méně nezaměstnaných. Proto není od věci myšlenka, že když k tomuto jevu dochází, měly by úhrady státu klesnout nebo stagnovat a naopak, když se ekonomice dařit nebude – měl by příspěvek státu růst, aby vykompenzoval výpadky z plateb ostatních plátců.
Tento záměr vede k nevyhnutelné vnitřní rozpolcenosti vládních stran – pokud převáží názor ČSSD navázat příspěvek státu na průměrnou mzdu – která v době „blahobytu“ pochopitelně roste, bude třeba tento princip vyvážit, dle vcelku rozumných požadavků ANO, aby se nalezl nástroj, který tento proces zvrátí – tedy umožní platbu státu posílit v době recese.
Anticyklický mechanizmus, byť nám všem asi zní logicky, má v sobě schován zároveň jakýsi filosofický podtext, se kterým nemusí nutně všichni souhlasit, který vlastně říká, že zdravotnictví je natolik výlučná oblast, že ve chvíli, kdy se všem ostatním odvětvím nebude dařit dobře, lidé budou trpět vysokou nezaměstnaností a i stát bude šetřit, kde to půjde, bude do oblasti naopak nucen zvýšit zdroje, které posílá zdravotnictví.

Existuje i jiné východisko?

Samozřejmě, jako téměř vždy, existuje, jde o to, zda je správné a průchozí. Zásadní spor v této oblasti totiž zůstává i v tom, jak se vlastně stát vůči systému veřejného zdravotního pojištění chová a jak do něj vstupuje. Z jedné strany se naše právní úprava tváří, jakože je stát vlastně sui generis plátcem zástupné platby pojistného za ekonomicky nevýdělečné obyvatele – z druhé strany je tato množina již tak hypertrofovaná, že stát rázem stal plátcem největším a jeho vklad do systému se spíše může jevit jako dotace, než jako platba pojistného.
Cestou ven, nebo alespoň základním kamenem takové cesty by měla být podle mého především důkladná revize celé skupiny státních pojištěnců a odvodů za ně. Nepropadejme totiž pocitu, že se jedná o homogenní množinu – pokrývá všechny věkové kategorie i všechny sociální vrstvy.
Celá kategorie státních pojištěnců v právním rámci českého zdravotnictví je vlastně jakousi anomálií, a to i v rámci Evropské unie. Tato naznačená nehomogenní skupina má jednu výši odvodů, neodvislou od výše jejich příjmů, neměnnou. Na první pohled až příliš radikálním krokem se tak může jevit návrh na celkové zrušení celé této skupiny plátců pojistného a její nahrazení jiným nástrojem. Nabízí se třeba ve formě tzv. zástupné platby – jedná se vlastně o stav, kdy je ekonomicky nevýdělečný, závislý člen rodiny zdravotně pojištěn z titulu pojištění živitele. Pojistné na dítě tak nehradí stát, ale jeho rodiče, kterým pak tento zvýšený výdaj může být kompenzován třeba zvýšením daňových úlev, nebo sociálních dávek.
Stejně tak není zcela nutné, aby pojistné za nezaměstnané či důchodce hradil stát – výše jejich odvodů může být odvozena od výše jejich příjmů, které mohou být obdobně kompenzovány ze strany státu jako u výše uvedené kategorie, prostě protože stát ušetří na odvodech za státní pojištěnce.
Ano, není to tak jednoduché uvést v praxi, bylo by třeba zajistit, aby nikdo výrazně netratil, ani neušetřil, ale proveditelné to rozhodně je. Je jen otázka, zda to jako společnost chceme, či nikoliv a jakou roli státu v systém zdravotního pojištění a péče celkově přisuzujeme, ale o tom si povíme příště.