Ústava USA: 230 let vzorem pro demokracii

Ústava USA je v zásadě nedlouhý text – v originále má okolo 4 500 slov, ale o to větší má tento dokument dopad do celého vývoje společnosti, pro kterou jsme přejali označení Západní civilizační okruh.

Osobně si myslím, že snad od dob antického Říma se nikdy v jedné generaci nesešlo tolik odborně zdatných právníků s takovým přesahem a rozsahem znalostí, kteří by byli schopni vytvořit ucelené dílo, které ještě déle 220 let po svém vstupu v platnost a účinnost, funguje jakožto základní právní norma největší světové supervelmoci. Jména tvůrců ústavy USA jsou dodnes známí po celém světě – počínaje předsedou ústavodárného shromáždění Jamesem Madisonem, přes další budoucí prezidenty USA Washingtona, Adamse, Jeffersona, ale i všestranného Benjamina Franklina a samozřejmě i mnohé další.

Tento dokument je historickým unikátem v dějinách ústavního práva jednotlivých národů, a že svým obsahem napomohl tvorbě nejedné moderní ústavy současných demokratických režimů na celém světě, nevyjímaje té naší. Nevím, zda si její tvůrci dovedli představit, že tvoří dokument, který přetrvá čtvrt milénia prakticky bez vnitřních obsahových změn. Pojem vnitřní obsahové změny užívám naprosto záměrně, neboť to neznamená, že by na ní neměla vliv stopa času, nebo že by dosud ve Spojených státech platilo zřízení z 18. století. Doba se na ústavě USA projevila prostřednictvím dílčích změn v podobě dodatků (ale ani těch není mnoho).

Soudce Nejvyššího soudu Kennedy ve slavném rozsudku Lawrence vs. Texas na toto téma poznamenal, že tvůrci ústavy věděli, že lidé jsou náchylní některé pravdy vnímat jako absolutní, zatímco jejich následující generace mohou zákony, které je mají vymáhat, chápat v naprosto odlišném světle, jakožto nástroje represe a nepřípustnou ingerenci moci vládní do jejich základních práv.

„They knew times can blind us to certain truths and later generations can see that laws once thought necessary and proper in fact serve only to oppress. As the Constitution endures, persons in every generation can invoke its principles in their own search for greater freedom.“[1]: „Byli si vědomi toho, že nás naše vnímání současnosti může zaslepit vůči některým pravdám, přičemž pozdější generace prozřou a uvidí zákony, jaké jsou – tedy nástroje k utlačování. Tak jak trvá ústava, mohou lidé v každé generaci užít jejích základních zásad v jejich vlastní cestě za větší svobodou.“

Bylo to zřejmě právě toto vědomí, které jim umožnilo napsat dílo, které tuto pravdu reflektuje, zapracovává a umožňuje vlastní vývoj společnosti a interpretaci textu, dle jejích potřeb. Málokterá veřejnoprávní norma plní svůj účel – tedy sloužit zájmům společnosti a regulovat vztahy uvnitř této společnosti tak, jak to činí právě ústava USA.

Co je na americké ústavě dalšího tak výjimečné, že stojí za podrobný rozbor? Určitě mnoho dalších zajímavostí, z nichž na spoustu nebude v rámci našeho blogu místo. Ústava USA je učebnicí státovědy, je praktickým převodem do té doby především teoretických koncepcí typu federalismu, vlády lidu – demokracie, volné soutěže politických stran, dělby veřejné moci, systému brzd a rovnovah, odluky církve a státu.

Pravda, dá se namítnout, že tvůrci ústavy USA teoreticky vycházeli z děl jiných autorů, ale mohli se opřít i o ukázky z praxe. Cožpak není vláda lidu – demokracie vynálezem starověkých Athén a jejich shromáždění na Pnyxu? Není snad pravda, že republika je uspořádání antického Říma? Není na příklad možné základy federalismu a místní samosprávy nalézt v uspořádání Themat v Byzantské říši? Neexistovaly třeba zákonodárné zastupitelské sbory mezi vikingskými národy již v devátém století, v Indii a Mezopotámii ještě dříve? Nebyla snad v Británii sepsána Magna Charta, nebo zde neexistovala již několik století oddělena moc výkonná od osoby panovníka? Odpověď na všechny tyto otázky je samozřejmě Ano. Nic z toho však neubírá ústavě USA na přelomovosti.

Ústava USA v žádném případě není dokumentem, zasahujícím bezprostředně do života pouze obyvatelům USA, a to i protože spadá mezi tzv. ústavy původní. Do této skupiny ústav spadají ty, ze kterých je dále „opisováno“, tedy slouží jako inspirace pro ústavy jiné. Této inspirace není využíváno jen při sestavování dokumentů nejvyšší právní síly, ale rovněž i při běžné zákonodárné činnosti. Příkladů i u nás může být nesčíslně – třeba Sněmovní tisk číslo 7 z roku 2010, kterým se měla měnit naše ústava, stejně tak i příspěvky v rámci semináře Komise senátu Parlamentu ČR pro Ústavu na téma „Postavení Senátu a úprava legislativního procesu v Ústavě ČR. Neméně zajímavým příkladem je i záznam z 21. Schůze Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR z roku 2003, kde poslanec Říman srovnává tehdy projednávanou Smlouvu o ústavě pro Evropu:

„Toto je česká ústava (ukazuje) a je vytištěna ani ne na dvaceti stranách. Návrh evropské ústavy má 54 253 slov, česká ústava má 5 470 slov, tedy desetkrát méně. Pokud by někdo chtěl namítnout, že Evropská unie je velký celek, nedá se srovnávat se strukturou malé a jednoduché České republiky, pak jestliže ústava USA, tedy srovnatelné velké země také s federalistickou ústavou, má včetně dodatků 5 954 slov, bez dodatků, tedy původní text, jen 3 533 slov, tedy patnáctkrát méně než nová evropská ústava. Jen tak mimochodem se podle této – zřejmě nedokonalé – ústavy úspěšně řídí přes dvě stě let. Za jak dlouho – mohli bychom si položit řečnickou otázku – se to podaří Evropské unii? Bude platit přímá, či nepřímá úměra vzhledem k její délce?“[2]

Ze všech těchto důvodů je Ústava USA v pravdě přelomovým dokumentem, k jehož studiu je právě letošní rok více než příhodný, neboť se „dožívá“ 230 let od svého vzniku. Proto jsem se v rámci blogu Ústavu práva a právní vědy rozhodli připravit pro Vás sérii příspěvků na toto téma.