Ústava USA: Proč vznikla a co jí předcházelo?

Británie zůstávala velice dlouho mimo boj o vliv velkých koloniálních mocností, které území Ameriky osídlily jako první – Portugalska a Španělska. Prvním zdařilým pokusem o trvalou kolonizaci ze strany Britů bylo založení Virginie – její prvotní ústavu představoval dekret Jakuba I. Stuarta[1].

Zatímco prvotním hybatelem pro kolonisty ve Virginii se stala vidina bohatství, po roce 1616, kdy již byl kolonizován Marryland a i Nová Anglie, vyvolalo především u anglických puritánů, kteří byli nuceni opouštět svou vlast, nové území spíše touhu usadit se zde na stálo.

Puritánští vůdci se stali tvůrci tzv Mayflowerských kompaktát[2], která bývají považována za začátek ústavy USA. Byla to vlastně smlouva, kterou všichni mužští cestující na puritánské lodi Mayflower museli podepsat před založením osady Plymouth. Smlouva obsahovala závazek podvolit se kolektivním rozhodnutím většiny signatářů i slib věrnosti králi a trvání závazků vůči společnosti. Dále dávala shromáždění moc zákonodárnou, výkonnou i soudní. Tato bývají považována za počátek amerického konstitucionalismu[3].

Tento vývoj, který se odehrával prakticky stejně ve všech 13 původních koloních, byl tedy jednoznačně postaven na ideálu politické samostatnosti kolonizátorů a jejich svobodě vyznání, či projevu.

Už v době kolonizace se tedy formovalo přesvědčení, že vláda musí vycházet z vůle většiny těch, kterým má vládnout a že veškerá její opatření musí být opatřena souhlasem ovládaných. Prozatím se tedy kolonisté spokojili s prosazováním vlastních zájmů na provinciálních sněmech. Už tím ale byla nastoupena cesta, na jejímž konci převezmou správu svých záležitostí výhradně do svých rukou.

Nejprve byly kolonie na Anglii existenciálně závislé a neexistovala vůle po zpřetrhání svazků s mateřskou zemí. Pro kolonie byly důležité odlišné lokální zájmy, a dokud je král nenarušoval v nadměrné míře, nebyl pro kolonisty důvod cokoliv měnit.

Bodem zlomu se měly stát války s ostatními zeměmi Evropy, ve kterých se Anglie angažovala. Tyto války sice koloniím přinesly nebývalou prosperitu, ale jejich náklady musela koruna nějak hradit a zdrojem příjmů se měly stát právě i osadníci v Severní Americe.

Američané viděli svou budoucnost v rozšiřování území, což jim však Jiří III znemožnil podpisem tzv. Proclamation Line.[4] Tímto prohlášením král reagoval na konec Sedmileté války s Francií, která vlastně definitivně znamenala úpadek francouzské koloniální síly v Severní Americe. Král si od územního „zakonzervování“ sliboval uklidnění situace a navázání lepší spolupráce s domorodými kmeny a celkovou konsolidaci situace.

Bylo to první z opatření, která měla ulevit napnutému anglickému rozpočtu – především, tím, že by nadále nebylo nutné ve zvýšené podobě hlídat západní hranici a kolonizátoři by se nedostávali tak často do svárů s Indiány ohledně nového území. Bylo to také první opatření, které postihlo všechny vrstvy koloniální společnosti.

Po Proclamation line, přišly tzv. Navigační zákony – jednalo se v podstatě o celní legislativu. Na jejich základě byl také narušen letitý systém porotcovského soudnictví v koloniích, neboť byl zřízen samostatný, zvláštní soud viceadmirality v Halifaxu. Byly také rozšířeny pravomoci úředníků při prohlídkách a byly na kolonie uvaleny nové daně.

O dva roky později přijatý Zákon o kolkovném dále hrotil situaci tím, že zaváděl novou povinnost úřední listiny opatřovat oficiálním kolkem, který se pochopitelně platil, a příjmy byly vyváděny zpět do Londýna.

Tyto zákony tvrdě narazily nejen na zásadu „žádné zdanění bez zastoupení“, ale zájem na jejich odvolání stmelil dosud rozdrobenou zem, neboť postihly všechny státy prakticky stejně.  Přestože se Kolkové zákony podařilo kolonistům zrušit – následný vývoj přinesly obdobné Townshendovy zákony, které zaváděly nová cla na některé druhy zboží, změnily organizaci celní správy a pozastavily účinnost právních aktů zákonodárného sněmu v New Yorku, jako trest za odmítnutí ubytovací povinnosti vůči královské armádě.

Výsledkem Prvního kontinentálního kongresu z roku 1774 byla teze o prosté personální unii kolonií a Velké Británie a petice adresovaná králi, žádající ho o ochranu a zprostředkování smíru s parlamentem. Druhý kontinentální kongres, konající se už po některých dalších ozbrojených konfliktech králi adresoval obdobnou výzvu – Petici olivové ratolesti a Prohlášení o důvodech a nutnosti chopit se zbraní inspirované dílem Johna Locka.

Žádná z iniciativ však k cíli nevedla, proto v dubnu 1776 Severní Karolina udělila jako první z kolonií svým zástupcům instrukce dovolující jednání o nezávislosti.  Velký podíl na tomto posunu politických cílů amerických kolonistů připadá pamfletu Zdravý rozum[5] z pera Thomase Paina. Tento v té době velice populární spisek preferoval založení samostatného státu s republikánskou formou vlády.

Dne 7. června přednesl delegát za Virginii, Richard Henry Lee, kontinentálnímu kongresu návrh na vyhlášení nezávislosti. Text Deklarace nezávislosti z pera T.Jeffersona byl nakonec schválen 4. července 1776 a podepsán delegáty kongresu. Vznikly Spojené státy americké.

Nový stát dostal do vínku nejen velké myšlenky Lockea a Montesquieua, ideály demokracie a republikánství, ale i konflikt ohrožující jeho samotnou existenci, konflikt, který vypukl ještě před jeho vznikem. Po vyhlášení nezávislosti kongres přijal, jako základní zákon pro fungování nového soustátí tzv. Články konfederace a trvalé unie mezi státy.

Články konfederace zakládaly skutečně konfederaci a na jejich základě silná centrální vláda nevznikala. Jedná se o smlouvu mezi třinácti svrchovanými suverénními státy, ve které se zavazují postoupit část své svrchovanosti v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky konfederaci.

Relativně rychle se ukázalo, že národ a stát, který nezávislostí vznikl, nebude schopen na jejich základě především ve chvílích nejvyššího ohrožení vlastní existence fungovat a nebyl by ani schopen následně splatit své válečné dluhy. Slabé postavení ústřední vlády, která nebyla schopná vynutit plnění vojenských kontribucí jednotlivými státy, se ukázalo jako největší problém. Kongres neměl pravomoc vybírat daně a byl odkázaný na příspěvky od států, které byly nevymahatelné, stejně tak neměl kongres ani pravomoc vynutit plnění vlastních rozhodnutí, když projednával spory mezi jednotlivými státy.

V roce 1787 bylo za účelem revize Článků konfederace a k přijetí takových opatření, která by učinila ústavu adekvátní k potřebám vlády a zachování Unie“ svoláno Filadelfské shromáždění. Na tomto shromáždění hned z kraje předložili zástupci státu Virginie tzv. Virginský plán, který však šel výrazně nad rámec původního zadání, neboť navrhoval vypracování úplně nového dokumentu – ústavy. Opačný plán pak představoval tzv. Newjerseyský plán, který počítal se zachováním Článků konfederace, pouze s podstatným rozšířením pravomocí kongresu.

Posléze bylo rozhodnuto, že shromáždění bude pokračovat v práci na Virginském plánu, spolu s jeho modifikací, kdy nový dvoukomorový Kongres měl mít ve Sněmovně reprezentantů zastoupení poměrné podle počtu obyvatelstva, a v Senátu mělo být zastoupení rovné. Řešením pro zajištění vynutitelnosti aktů Kongresu se ukázalo býti ustanovení Nejvyššího soudu a právo Kongresu vytvořit nižší federální soudy. Poslední otázkou, kterou bylo potřeba vyřešit, byla otázka moci výkonné. V průběhu diskuze bylo dosaženo konsenzu v tom smyslu, že exekutiva by měla být monokratický orgán na způsob stávajících státních guvernérů.  Po diskuzích o způsobu volby prezidenta pak byla zvolena varianta nepřímé volby, jak bude popsána v další kapitole, aby byla odstraněna přílišná závislost prezidenta na Kongresu a zároveň utlumena výhoda některých lidnatých států v přímých volbách.

17. Září 1787 pak byla ústava Spojených států amerických hotova.