Ústava USA: Jak vznikl federalismus a co to vůbec je?

Jak uvádí mimo jiné Roman Joch: „původní decentralizovaná federace otců zakladatelů se nezachovala a za posledních více než dvě stě let americké republiky v ní nastal posun centralizačním směrem.“[1]

Je nutné na tomto místě připomenout, že proces „přelivu“ státní a federální moci se děje prakticky bez úprav ústavy – tedy je řízen z velké části sice na jejím základě, ale mimo její text. Trend vytváření silnější centrální moci však započal ještě před vznikem ústavy – respektive nejpozději při její tvorbě. Hlavní tvůrci ústavy USA považovali koncepci federalismu založenou na Článcích konfederace za nedostatečnou, a to právě proto, že na jejich základě nebylo možné vytvořit silnou federální vládu – na příklad Kongres USA na jejich základě neměl vlastní zdaňovací pravomoc a pokud chtěl daňovou soustavu změnit, či využívat finančních prostředků, mohl o ně pouze jednotlivé státy Unie požádat. Ústava pak již založila relativně silnou centrální, federální vládu, které byla na státech nezávislá, měla pravomoci přímo od občanů USA a vládla přímo jim.

Vznikl tak federalismus, systém dvou simultánních vlád přímo vládnoucích občanům. Pro něj je příznačná dělba moci – oddělení pravomocí, které mají instituce členských států federace, a pravomocí federálních. Pokud jde o pravomoci federální, všechny členské státy federace a jejich občané tvoří jednu politickou společnost, jeden politický národ. Pokud jde o pravomoci členských států federace, tyto státy jsou vůči sobě nezávislé. Jinými slovy, je-li federální pravomocí obrana a zahraniční politika, v této oblasti je federace jedním státem. Jsou-li sociální a vzdělávací otázky v pravomocích členských států, tyto státy jsou v těchto otázkách vůči sobě nezávislé a mohou mít rozdílné vzdělávací a sociální politiky.

Ústava zopakovala na federální úrovni to, co existovalo už na úrovni jednotlivých států: dělbu moci na tři složky – zákonodárnou, výkonnou a soudní. Toto „horizontální“ dělení moci bylo tvůrci ústavy doplněno ještě i o dělení „vertikální“: na pravomoci, jež připadají federální vládě (Kongresu, prezidentovi, soudům), a na ty, jež připadají vládám (parlamentům, guvernérům, soudům) jednotlivých států Unie. Obě úrovně moci jsou od sebe odděleny a vládnou přímo občanům.

Důležitým prvkem federalizmu jako takového a v prvotním provedení právě v USA je poučka, že centrální – tedy federální vláda získává moc a tudíž legitimitu přímo od občanů a nikoliv od státních vlád – nevládne tedy státům, ale jejich občanům. Hlavní tvůrci ústavy USA tento princip hájili již v kolektivním díle -  Listy federalistů a ústava tak jejich záměr reflektovala. Spor mezi zastánci silné federace a tzv. Antifederalistů, kteří se báli příliš silné ústřední vlády, se také, jak o tom bude řeč dále, stal centrálním bodem prvního amerického stranického systému: Federalistická strana požadující aktivnější centrální vládu a vůči ní opoziční Demokraticko-republikánská strana, prosazující striktní interpretaci ústavy, přisuzující centrální vládě jen pravomoci v ústavě explicitně zmíněné.

Již krátce po vzniku samostatného státu se systém federalizmu ocitl v ohrožení. V souvislosti se schválením tzv. Zákonů o cizincích a pobuřování, které byly značně nepopulární se mezi státy unie a Antifederalisty rozhořel boj o to, jak se těmto zákonům postavit a co s nimi vlastně státy mohou udělat – odehrála se tzv. První nulifikační krize. Šlo o to, zda mají státy možnost vyhlásit federální zákony za neplatné či neúčinné – část států se přiklonila k tzv. interpozici právu států pozastavit platnost federálních zákonů, do doby než se otázka jejich ústavnosti nevyřeší např. novým ústavodárným shromážděním) a část k tzv. nulifikaci, tedy možnosti parlamentu státu na svém území zrušit federální zákon, o němž je tento stát přesvědčen, že je protiústavní.

Obě tyto varianty podkopávají samu podstatu federalizmu[2] – nulifikaci pak tento systém ve svém důsledku dokonce ničí. Situace tehdy neskončila definitivním rozuzlením, ale politicky, volební výhrou Antifederalistů v roce 1800. Po volební prohře Federalistů se zdálo, že zastáncům větší samostatnosti států nebude stát nic v cestě ve snahách o navýšení pravomocí států – resp. při budování centrální vlády v co nejvíce omezené míře. V té chvíli však zafungovala dělba moci, která přes ústup Federalistů z výkonné a zákonodárné moci zachovala jejich vliv na nejvyšší složku soudní – Nejvyšší soud USA. Ten pod předsednictvím dlouholetého spolupracovníka hlavního představitele strany Federalistů Johna Adamse – Johna Marshalla vynesl rozhodnutí ve sporu Marbury versus Madison.

Tímto rozhodnutím si Nejvyšší soud potvrdil pravomoc prozkoumat ústavnost zákonů pro sebe, ale i ostatní federální soudy. Soudce Marshall tvrdil, že on jako představitel soudní moci USA má povinnost řídit se ústavou, a tedy pokud zákon (federální či státní) koliduje s ústavou, musí dát přednost ústavě před zákonem.  Jinými slovy, ústava mu ukládá pravomoc posoudit, zda jí jednotlivé zákony neodporují, a pokud ano, prohlásit je za neplatné. Implikací rozhodnutí federalisty Marshalla bylo, že arbitrem ústavnosti, tedy i hranice mezi státními a federálními pravomocemi, je federální soudnictví, konkrétně Nejvyšší soud. Později pak Nejvyšší soud přišel s názorem, že nejenže posuzuje ústavnost, ale je i jejím nejvyšším a finálním arbitrem – tedy, že všichni musí jeho rozhodnutí, ať už je jakékoli, akceptovat jako správný a pro všechny závazný výklad ústavy.

Nejen že se hlavní záměr Antifederalistů nenaplnil a k potlačení převahy moci federální nedošlo, nejvýznamnější spor v historii USA týkající se interpretace ústavy a pravomocí států vůči federaci – vlastně nerozhodl ani Nejvyšší soud, ani prezident a ani Kongres, ale síla zbraní. Válce Severu proti Jihu předcházela tzv. Druhá nulifikační krize – viceprezident Calhoun v jejím rámci navázal na Nulifikační krizi z roku 1800 a tvrdil, že nejenže mají státy právo nulifikovat na svém území federální zákony, s nimiž nesouhlasí, ale že dokonce mohou z Unie na základě svého rozhodnutí kdykoliv vystoupit (podle teze, že Unie nevytvořila státy, nýbrž státy vytvořily Unii a jsou a zůstávají suverénní).

Tato Nulifikační krize skončila v podstatě ještě remízou, kdy nárok na nulifikaci federálního zákona byl prohlášen za protiústavní, ovšem federální vláda vyšla nespokojeným státům vstříc a revokovala zákon o tarifech, který spor vyvolal. Řešení problému však nebylo definitivní a Jižní Karolína, coby vůdčí stát odporu proti federální moci nadále tvrdila, že právo na nulifikaci má i do budoucna, a to včetně práva na jednostranné vystoupení z Unie.

Toto právo na vystoupení z Unie na základě jednostranného rozhodnutí státu pak v roce 1860 využilo nejprve 7 (později 11) otrokářských států Jihu.[3] Odvolávaly se přitom právě na právo nulifikace a koncept tvorby Unie z vůle jednotlivých států. Tuto tezi severní státy odmítnuly a prohlásily „secesi“ za protiústavní, což po válce stvrdil i Nejvyšší soud USA. Úspěch Severu v občanské válce znamenal posun rovnováhy ve prospěch federace a na úkor států, který ještě více zdůraznil svým „Novým údělem“ prezident Franklin D. Roosevelt ve 20. století. V tomto období F. D. Roosevelt zavedl mnohé federální programy a zákony, které v oblasti ekonomické a sociální značně prohloubily vliv federální vlády právě na úkor států. Zprvu se sice Nejvyšší soud stavěl proti těmto tendencím, ale i v důsledku personálních obměn přijal argument exekutivy, že tzv. obchodní klauzule (Commerce Clause) ústavy USA, dává federální vládě rozsáhlou pravomoc regulovat obchod se zahraničím i mezi členskými státy Unie, která tyto výrazné zásahy ospravedlňuje.

Tím vším se postupně stalo, že se federální moc, původně vážně ohrožovaná mocí států stala nejzásadnější hybnou silou USA. Její tři složky vychýlily původně federalistický americký ústavní systém ve prospěch centralizace a opačný trend v brzké době zřejmě nemá naději na úspěch.[4]