Lektor Jan Kust vystudoval obor právo a právní věda na Právnické fakultě Západočeské univerzity (2005) a následně v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie. Je uznávaným expertem na dějiny USA a patří mezi přední české amerikanisty. V rámci své vědecké činnosti pro Ústav práva a právní vědy, o.p.s. a European Business School SE vydal v roce v roce 2013 odbornou publikaci Nejvyšší soud USA.
Nově získaná nezávislost Američanům umožnila se zbavit monarchie, která mladou zemi v danou chvíli přespříliš svazovala a ztěžovala její vývoj. Nejenže „Amerika“ poskytovala širší pole svobod a náboženské tolerance než Evropa, její obyvatelé chtěli maximálně spravedlivé uspořádání společnosti. Společnost, ve které má určitá skupina obyvatel (aristokracie), veškeré výsady a většina lidu je vázána jejími přáními a rozmary, rozhodně neodpovídala demokratickému uspořádání, tak jak jej obyvatelé Britských kolonií a posléze USA chtěli, a tak jej i díky nim známe v soudobém významu.
Nezávislost však minimálně na počátku byla spíše prostředkem, než konečným cílem- tím bylo podle mého vytvoření takového politického systému, který by zajišťoval občanům zmíněné základní svobody, lidská práva a podíl ve vládě tak, aby jim nemohl žádný diktátor vnutit svou vůli, nýbrž aby sami rozhodovali o zákonech, jimiž se budou řídit.
Pravidla vzájemného soužití států vymezená v Článcích konfederace, tedy jakési „protoústavě“ se ukázala pro potřebu USA jako nedostatečná, právě protože na jejím základě nebyla vytvořená centrální síla, která by byla s to zaručit ochranu práv a svobod svých obyvatel a byla schopna být silným mezinárodním subjektem. Proto se elita národa sešla, aby vytvořila jeden z nejpozoruhodnějších dokumentů v dějinách lidstva. Za pouhé 4 měsíce delegáti ústavodárného sněmu vytvořili dokument, který trvá již přes 200 let.
Důvod lze hledat v tom, že se soustřeďuje na procedury, na způsoby, jak řešit konflikty a také v tom, že tato ústava byla „praktická“. USA té doby možná nedisponovaly množstvím velkých právních teoretiků srovnatelným třeba s Velkou Británií nebo Francií, ale dokázaly aplikovat tehdejší teorie, propojit britské common law s osvícenstvím i puritanismem prošlým sekularizací.
Přebírání odpovědnosti za vlastní osud, na rozdíl od tradic patrných v našich zeměpisných šířkách, je hluboce zakořeněno v americkém lidu. Ani sami tvůrci Ústavu nepovažovali za bezchybnou a neomylnou a netrvali na její neměnnosti. Tok času prokázal nutnost jejího doplnění, ne vždy však šlo o změnu formou přímého dodatku, mnohá, dnes již se samozřejmostí přijímaná práva, musela být vybojována a obhájena před Nejvyšším soudem, který jejich existenci uznal za ústavní, ačkoli třeba v ústavě explicitně vyjádřená nejsou.
USA nejsou dokonalé, nejsou ani vystavěny na bezchybném základě, ale domnívám se, že jejich základ tj. ústava, je dokument, který může být dáván za vzor nově vznikajícím i stávajícím demokraciím. Již od počátku vzniku republiky, věřili zakladatelé USA, že tato země má výjimečné poslání. G. Washington se o tomto zmínil ve své řeči 30. dubna 1789, poté co nastoupil do prezidentského křesla. „Uchování posvátného ohně svobody a osud republikánského modelu vlády jsou spravedlivě svěřeny experimentu, který je dán do rukou amerického lidu.“ Američané doufali, že tento pokus urychlí šíření svobody po světě. V průběhu celého jednoho století následujícím po vyhlášení Deklarace nezávislosti se Americkou revolucí nechaly inspirovat Francie, Belgie, Polsko, Norsko, Švýcarsko, Venezuela, Mexiko a Argentina. Změny vlád v 19. století byly rovněž provázeny přijímáním psaných ústav. V roce 1917 byl na světě přibližně tucet demokracií.
I když se texty těchto ústav mnohdy velmi výrazně liší od té Americké, její vytrvalost a stabilita jsou dodnes zdrojem síly a inspirace pro mnoho národů po celém světě.