Lektor Jan Kust vystudoval obor právo a právní věda na Právnické fakultě Západočeské univerzity (2005) a následně v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie. Je uznávaným expertem na dějiny USA a patří mezi přední české amerikanisty. V rámci své vědecké činnosti pro Ústav práva a právní vědy, o.p.s. a European Business School SE vydal v roce v roce 2013 odbornou publikaci Nejvyšší soud USA.
Jak čtenáři blogu ÚPPV dávno ví, napsat na jakékoliv téma „něco málo“ není v mých, přiznávám, že chabých možnostech – proto bych Vám rád představil sérii článků, které se tomuto tématu budou věnovat. První z nich, který právě začínáte číst, se bude věnovat myšlence impeachmentu a důvodech jeho zavedení. Další se bude věnovat procesním pravidlům impeachmentu a poslední z nich dvěma případům procesu odvolávání z funkce prezidenta USA, ke kterým v historii došlo.
Na federální úrovni bylo v USA Sněmovnou reprezentantů zahájeno řízení o impeachmentu od roku 1789 ve více než 60 případech, ovšem do dalších stádií, o kterých si povíme více příště, prošlo celkem 19 případů. Z těchto 19 osob, vůči kterým byl proces impeachmentu dokonán, bylo 15 soudců (jeden z nich byl přísedícím soudcem Nejvyššího soudu), 2 prezidenti, 1 člen vlády a jeden senátor – z těchto 19 případů skončilo celkem 8 odvoláním dotyčného z funkce.
Vše ale začalo mnohem dříve – na konci června roku 1787 při debatách o odpovědnosti nově tvořené funkce prezidenta USA a případného stíhání prezidenta procesem, který známe pod pojmem Impeachment, vystoupil Benjamin Franklin. Proslov, který při této příležitosti přednesl, se až nápadně podobá odpovědi, kterou směřoval před rokem prezident Zeman na otázku: Jaké možnosti mají voliči, aby se zbavili premiéra Bohuslava Sobotky, který nehájí jejich zájmy?
Franklin tehdy ve zkratce poznamenal, že vlastně jedinou možností, jak se zbavit státního soudce, bylo spáchání atentátu, které ho však nejenže zbavilo funkce, ale i možnosti očistit své jméno. Proto navrhnul, aby se do Ústavy USA dostal institut, který měl zajistit odpovědnost moci výkonné, tak i zakotvil možnost její obrany vůči veřejným nařčením a pomluvám. Impeachment se vlastně stal jakousi zjemněnou formou atentátu. Tvůrci Ústavy USA impeachment vnímali v prvé řadě jako nástroj odpovědnosti moci výkonné – především tedy prezidenta a viceprezidenta. Tento institut tedy zakotvili v článku II. oddílu 4.:
„Prezident, viceprezident a všichni úředníci Spojených států musí být zproštěni funkcí, budou-li obžalováni a usvědčeni z velezrady, úplatkářství nebo z jiných těžkých zločinů a trestných činů.“
Pojem „a všichni úředníci Spojených států“, který měl proces impeachmentu vztáhnout i na další úřady – třeba federální soudce, původně vůbec v textu Ústavy USA nebyl a dostal se do ní až ke konci ústavodárného konventu.
Ústava USA dává i důvody pro konání procesu odvolání z funkce – velezrada, úplatkářství a jiné těžké zločiny (Treason, Bribery, or other high Crimes and Misdemeanors). Gerald Ford, 38. prezident USA, který vykonával svou funkci (nejprve viceprezidenta) v období zuřícího boje o impeachment prezidenta Nixona, prohlásil o důvodech impeachmentu, že se jedná o cokoliv, na čem se shodne většina Sněmovny reprezentantů a 2/3 Senátorů.
Ústavodárné shromáždění nejprve uvažovalo pouze o tom, že důvodem pro odvolání z funkce by mohla být pouze velezrada či úplatkářství dotčených veřejných činitelů. Takto úzce vymezený okruh důvodů impeachmentu se některým z tvůrců ústavy zdál příliš omezující. Do čela zastánců rozšíření důvodů pro impeachment se postavil George Mason (virginský plantážník a politik, který se aktivně účastnil příprav Ústavy USA, ale nakonec ji nepodepsal) a navrhnul důvody rozšířit o pojem „špatné správy“ ( maladministration ). Tento velice neurčitý pojem se stal trnem v oku Jamesi Madisonovi, který jej právě pro jeho vágnost odmítal a jako kompromisní byl zvolen dodatek o jiných těžkých zločinech a trestných činech.
Toto sousloví, v rozporu s poněkud ironizujícím názorem vyjádřeným o téměř dvě stě let později Geraldem Fordem, má základ v právních textech, nikoliv v politické vůli zákonodárců, neboť bylo přejato z existujících norem anglického práva (s tím rozdílem, že s pohledu Britů je Koruna vlastně v tomto smyslu neodvolatelná – nejednalo se tedy o proces zahrnující nejvyšší představitele státní moci, ale o proces, kterým mohla královské úředníky „žalovat“ a „soudit“ na návrh Dolní Sněmovny Sněmovna Lordů).
Gerald Ford
I protože se jednalo o institut částečně převedený z Británie, stal se předmětem poměrně široké debaty, která probíhala na dělící čáře mezi Antifederalisty, kteří poukazovali na výjimečnou povahu funkce prezidenta a jeho široce pojaté pravomoci a Federalisty, jako byl například Hamilton, kteří právě impeachment využívali jako protiargument. Hamilton tenkrát prohlásil, že zatímco postava krále je svatá a nedotknutelná a neexistuje shromáždění, vůči kterému by byl odpovědný, ani ústavní proces, kterým by bylo lze monarchu pohnat k zodpovědnosti (minimálně bez zjitření vztahů ve společnosti a vyvolání občanských nepokojů), proces impeachmentu měl právě takové možnosti zakotvit.
Gerald Ford svým výrokem prakticky prohlásil impeachment za nástroj politický (v což se možná v moderním pojetí vyvinul), ale pro tvůrce americké ústavy se jednoznačně jednalo o nástroj právní. V souvislosti s uvedeným, starším výrokem Benjamina Franklina, se impeachment měl stát vlastně jakýmsi politickým atentátem.
Benjamin Franklin
Benjamin Franklin neměl ve zvyku hovořit do větru. Svou úvahu o politické smrti v důsledku impeachmentu myslel vážně. Franklin a další tvůrci Ústavy USA se inspirovali v dobách, dávných – například ve starověku, ale i v dobách novějších. Franklin tak odkazoval k, podle jeho názoru, oprávněné reakci římských patriotů, kteří potrestali tyrana Caesara tím, že na něj spáchali atentát, stejně tak, jako se Angličané v první polovině 17. století vzbouřili proti Karlu I. Stuartovi.
Smrt obou zmíněných historických postav znamenala buď počátek nebo vrchol občanských střetů – právě jim se chtěl Franklin a ostatní tvůrci ústavy při odnímání funkcí státních úředníků a politiků vyhnout. Možná Vám odkaz na starověký Řím přijde až zbytečně odtržený od reality a jako součást nějakého historického mýtu – nenechte se ale zmást. Stačí si připomenout, pod jakými jmény Otci zakladatelé USA podepisovali své veřejné příspěvky -
Například Brutus, Cato, Agrippa na straně Antifederalistů a třeba Marcus Antonius nebo nejznámější Publius na straně druhé.
Ideál republikánství a boje za republiku, jaký vedli Římané proti tyranům – jmenovitě Caesarovi – prostě v hlavách Franklina a jeho kolegů byl, a to je věc neoddiskutovatelná. Franklin čerpal z Plutacha, ale i z pozdějších, řeklo by se méně historických pramenů – Josepha Addisona nebo i Williama Shakespeara.
Franklin a jeho souputníci, nepřekvapivě zastávali názor, že Caesar zapříčinil konec republiky v Římě. Franklin sám ve svém díle poznamenal, že Caesar zničil svou zemi a postavil ho do protikladu vůči mýtickému králi Athén Kodrovi, který podle pověsti obětoval za svůj stát život. Franklin se svou nákloností ke Catovi, Brutovi a Cassiovi netajil, přičemž tedy vycházel z toho, že jejich motiv k zavraždění Caesara byl oprávněný.
Z pohledu Franklina byl tedy Caesar vinen a jeho trest byl výkonem spravedlnosti – byl vinen zahájením občanské války a destrukcí republikánských institucí, a to bez ohledu na historickou fakticitu, která těmto závěrům příliš nesvědčí.
Franklin chtěl mít prostřednictvím impechmentu legální nástroj k tomu, jak se zbavit tyranů v čele USA.
Konec 1. dílu.