Lektor Jan Kust vystudoval obor právo a právní věda na Právnické fakultě Západočeské univerzity (2005) a následně v roce 2006 úspěšně absolvoval studia na Sydney Australian Pacific College (AUS) v oboru ekonomie. Je uznávaným expertem na dějiny USA a patří mezi přední české amerikanisty. V rámci své vědecké činnosti pro Ústav práva a právní vědy, o.p.s. a European Business School SE vydal v roce v roce 2013 odbornou publikaci Nejvyšší soud USA.
Vážná diskuze, nebo přímo uplatnění procesních kroků v rámci impeachmentu prezidenta USA bylo vlastně uskutečněno jen ve 4 případech:
- Andrew Johnson si procesem impeachmentu prošel až do posledního povinného stadia – tedy hlasování v Senátu, kde o jeden hlas vyhrál a svou funkci si udržel. Podrobněji o tomto případu, stejně jako o impeachmentu s prezidentem Clintonem, či dalších, si řekneme v poslední části série těchto blogových příspěvků.
- Sněmovna reprezentantů hlasovala v roce 1842 poprvé o návrhu na zahájení impeachmentu s prezidentem Johnem Tylerem, ale návrh neprošel a do dalších stadií se tak proces nedostal.
- Rezignací na funkci prezidenta USA byl ukončen proces projednávání impeachmentu s prezidentem Nixonem po slavné aféře Watergate.
- Posledním prezidentem, který impeachmentu čelil, byl v roce 1998 Bill Clinton, a to z důvodů bránění spravedlnosti a křivého svědectví při projednávání jeho aféry se stážistkou Monikou Lewinskou – Senát však zbavení funkce neodhlasoval.
Proces impeachmentu se v USA odehrává v obou komorách Kongresu a při nejdetailnějším zkoumání se rozpadá vlastně do 4 částí, na které může navázat ještě pátá – hlasování, kterým Senát může dotyčné osobě zakázat ucházet se o další veřejné funkce.
Impeachmentem stricto sensu nazýváme pouze první dvě části procesu (ve výborech a na plénu Sněmovny reprezentantů), který může skončit odnětím funkce prezidenta, viceprezidenta, či dalších federálních úředníků. Další stadia jsou vlastně analogií soudního procesu, probíhají v horní komoře Kongresu – v Senátu (ve zvláštním výboru a opět na plenárním zasedání). I procesně tedy impeachment sensu lato odpovídá tomu, že byl koncipován jako součást systému brzd a protivah, kterým může moc zákonodárná vyvažovat moc výkonnou a soudní. (již v roce 1797 v případě senátora Williama Blounta, který byl Sněmovnou reprezentantů obžalován před Senátem, došel Senát k závěru, že pro zbavení funkce člena zákonodárného sboru není proces impeachmentu způsobilý)
Impeachment ve své ryzí podobě v USA představuje vlastně formu obvinění, či řekněme přesněji obžaloby dotyčného veřejného činitele, kterou vznáší dolní komora Kongresu – Sněmovna reprezentantů. Proces, kterým se tato obžaloba projednává a rozhodnutí o vině či nevině a následném odnětí funkce probíhá v horní komoře Kongresu – Senátu pod předsednictvím nejvyššího soudce USA (v případech, kdy je žalovaným prezident USA). Andrew Johnson a Bill Clinton prošli obě dvě stadia procesu – Richard Nixon se vzdal úřadu ještě dříve, než mohlo plénum Sněmovny rozhodnout o jeho obvinění, v případě prezidenta Tylera se Sněmovna rozhodla proti obvinění a Senát tak vůbec v procesu dále nepokračoval. Nejvyšší soud USA pak v rozhodnutí Nixon v. United States[1] dospěl k závěru, že žádné z uvedených rozhodnutí v procesu impeachmentu, či rozhodování o zbavení funkce nelze soudně přezkoumávat.
Sněmovna reprezentantů
Celý impeachment může začít z podnětu jednotlivých členů Sněmovny, ale i mimo její zdi – například z podnětu orgánu soudcovské samosprávy, ze státní úrovně, od zvláštních vyšetřovatelů, od prezidenta, z podnětů velkých porot či z petic.
Pokud podnět k zahájení impeachmentu přichází od jednotlivého zákonodárce, je směřován Výboru pro spravedlnost (House Committee on the Judiciary). V ostatních případech proces začíná u Organizačního výboru (House Committee on Rules), který věc dále postupuje Výboru pro spravedlnost. Výbor pro spravedlnost se prostou většinou usnáší o otázce, zda shledává impeachment za dostatečně odůvodněný. Pakliže odůvodněnost shledá, sestaví tento výbor seznam obvinění a provinění – formou usnesení, či článků. Toto rozhodnutí, včetně doporučení výboru je pak jeho předsedou postoupeno k rozhodnutí celému plénu Sněmovny reprezentantů.
Sněmovna může posoudit postoupený materiál jako celek, ale může se vyjádřit i k jednotlivým obviněním zvlášť. K odsouhlasení návrhu postačí prostá většina všech hlasujících. Pokud se Sněmovna rozhodne, že závěry výboru podpoří, zvolí i své zástupce, kteří jej budou reprezentovat v řízení před senátory. Tito zástupci pak vlastně plní roli státních zástupců v analogii trestního soudního řízení, které pak probíhá v Senátu.
Součástí celého procesu je i formální oznámení závěrů Sněmovny, včetně jmen jejích zástupců, které směřuje Senátu a formální akceptace ze strany horní komory. V první fázi jsou usnesení Sněmovny ústně představeny Senátu a začíná samotný proces o odvolání z funkce – impeachment stricto sensu končí.
Senát
Proces v Senátu je vlastně analogií soudní pře – zástupci Sněmovny fungují na jedné straně coby žalobce, úředník, o jehož odvolání se jedná, může ustanovit své zástupce – obhájce. Senátoři vlastně fungují jakožto velká porota. Senátoři přijímají před začátkem řízení zvláštní přísahu a po vyslechnutí obou stran probíhají neveřejné porady. Ústava USA požaduje pro rozhodnutí o odvolání z funkce 2/3 většinu všech senátorů.
Senátoři pak přijaté rozhodnutí zakládají v kopii u ministra zahraničí (Secretary of State). V případě rozhodnutí o vině nastupuje automaticky ztráta úřadu, který státní představitel zastával. Zvláštním hlasováním pak Senát může dotyčnému zakázat ucházet se o státní funkce i v budoucnu a případně mohou předat své závěry i orgánům činným v trestním řízení. Prezident nemůže vetovat rozhodnutí Senátu, ani udělit odvolanému milost (může jej však zbavit trestněprávní odpovědnosti a udělit mu milost v těchto obviněních nad rámec procesu odvolání z funkce.)
Od konce minulého století a procesu se soudcem Harry Eugene Claibornem (který byl usvědčen z krácení daní) si Senát stanovil novou vlastní strukturu procesu ve svém jednacím řádu. Od té doby se v Senátu vždy ad hoc zřizují zvláštní Výbory pro procesy impeachmentu, kde se shromažďují všechny podklady k procesu a které jsou zodpovědné za dohled nad procesní správností.
Tato změna byla na jedné straně jistě vedena dobrými úmysly – institucionalizovat uvnitř Senátu celý proces a přispět k rychlejšímu a přehlednějšímu průběhu jednání. Z druhé strany je však také terčem kritiky, neboť, podle některých, představuje zásadní narušení oprávnění Senátu rozhodovat jako celku. Někteří z úředníků, kteří tímto procesem podle nových pravidel procházeli, se snažili dovolat soudní ochrany i právě na základě zmíněných pochybností, obecné soudy však prozatím drží linii, kdy se do impeachmentu nevměšují a považují celou proceduru za výhradní pravomoc Kongresu (respektive Senátu), a tudíž i výsostně politickou otázku.
[1] 506 U.S. 224 (1993) – nemá souvislost s prezidentem Nixonem