Zmizelo zrezivělé britské lešení aneb O Brexitu

V reportáži ČT 24 zpravodajství 2. 4. 2017 ve 22 hod. nazvané Reportáž Rekonstrukce Ježíšova hrobu, týkající se blížících se velikonočních svátků, která byla kopií stejné reportáže naší veřejnoprávní (a tedy naší) televize z minulého roku, byl opět připomínán muslimský klíčník Adíb Džavád Džúda, jehož rodina spravuje klíče od hlavního chrámu, a to již od 7. století. Je tomu tak údajně z důvodu, že křesťanské církve jsou totiž příliš rozhádané, než aby se dokázaly dohodnout na tom, která z nich bude chrám spravovat.  Tato tradice prý přechází z otce na syna a v podobě onoho muslimského klíčníka symbolizuje svaté místo, kde se již po staletí setkávají v míru věřící různých náboženství. Reportáž měla evokovat dojem, že muslimské náboženství je náboženství jako každé jiné. V tom by nebyla ničím zvláštní, podobných reportáží majících za cíl evokovat dojem, že mají muslimové křesťany vlastně moc rádi. Následovala slavnostní pasáž, kde reportér mluvil o tom, co vše se nyní při probíhající rekonstrukci Ježíšova hrobu pozitivně mění a jak jde všechno pěkně dopředu, aby následně zazněla věta, která mě pobavila i vystrašila současně: při zmínce reportéra o rekonstrukci svatostánku zaznělo, že se úspěšně rekonstruuje a že „zmizelo i zrezivělé britské lešení“. Popravdě, do té doby jsem nevěděl, že se Britové v této oblasti někdy nějak historicky angažovali a zmínka o britském lešení mě proto překvapila. Že bylo zrezivělé – pokud bylo – mi pak přišlo spíše jako chyba onoho muslimského správce chrámu nebo obecně těch církví Chrámu Božího hrobu, než jako chyba Britů, ale v tu chvíli už jsem měl větu „zrezivělé britské lešení“ podprahově vrytu někde v podvěsku mozkovém, nebo kam se podle Freuda tyto manipulativní věty ukládají.

Chrám Božího hrobu v Jeruzalémě

Mentální kulka znějící „zrezivělé britské lešení“ se naštěstí díky léty pobíraným protilátkám proti podobným manipulacím nezaryla tak do mé hlavy hluboko, jak by si její autor přál, a tak jsem mohl situaci opět objektivně vyhodnotit. Hm. Jak vidno, Česká televize nasadila podobně jako evropská unie hned na začátku vyjednávání o Brexitu pěkně těžký kalibr, neboť z modelu „zrezivělé britské lešení“ nelze dedukovat nic jiného, než že podprahová mediální manipulace se bude opět hrát na té nejvyšší psychologické úrovni a podobných skrytých negativních poselství uslyšíme na adresu Britů při jednání o Brexitu stále více. Ostatně, netrvalo to dlouho, a v téže televizi byly (v dalším zpravodajství na téma Brexitu) servírovány výrazy jako „Malá Británie“ apod. Bylo mi jasné, že angažmá EU na rozbití Velké Británie a její atomizaci na jednotlivé malé státy začalo. Nejprve neskrývanou podporou Skotů v uspořádání referenda o vystoupení z Velké Británie, potom opakovaným ujišťováním Donalda Tuska o tom, že irský problém nenechává EU chladnou. Do té doby jsem o zaujetí EU pro irský problém ničeho neslyšel. Pomyslel jsem si: to je tedy pěkná šlamastika, ten pan Tusk, který je v čele EU i přes nesouhlas své národní vlády, asi není moc hodný, když jej chce (rozuměj: irský problém) znovu vyvolat a když se v něm chce, ač mu do toho vůbec nic není, tahle aktivně angažovat. Aby toho nebylo málo, zazněl za chvíli ze strany představitelů EU další výstřel, a to na téma Gibraltar. EU se zastává Španělska a chce podpořit referendum o tom, zda Gibraltar zůstane Velké Británii. Do té doby mi EU nepřipadala jako zastánce referend. A teď se s nimi s její velikou podporou najednou roztrhl pytel, bude je jistě i sponzorovat a platit, aby byl výsledek, jak se patří. Jak je vidět, i EU se mění a pak že ne!

Gibraltar

To však nebylo všechno. Majstrštyk EU přišel až na závěr a popravdě, musím říci, že by mě nenapadl. Když jsem ten den ráno sledoval pana Tuska, jak opakuje, že EU musí být ve vyjednávání s Velkou Británií jednotná a že jednání Británie s členskými státy EU nesmí probíhat separátně, říkal jsem si: no tohle se mu (panu Tuskovi) nepovede, vždyť jednotlivé členské státy mají svoje vlastní vztahy s Británií, dané různými historickými, politickými i obchodními okolnostmi, takže to, že by za ně s Brity jednala EU, tedy vlastně Německo, nebudou akceptovat. Členské státy EU jsou sice členskými státy EU., ale mají vlastní ústavní systémy, podle nichž jsou stále suverénními státy a mají tedy i vlastní zahraniční politiku. Nejsou tedy protektorát a EU není federativní stát a Evropská komise není jejich centrální vláda, a členské státy ani nemohou delegovat pravomoci svých vlastních národních vlád vyjednávat mezinárodní smlouvy za jednu z mezinárodních organizací, jejímiž jsou členy (EU). Jak asi tušíte, byl jsem překvapen, jak jsem se opět mýlil, protože z ČT jsem se dozvěděl, jak je EU jednotná a od české vlády, že bude stanovisko EU respektovat a že separátně s Brity vyjednávat nebudeme, protože EU to zvládne lépe (a také proto, že bychom si mohli vyjednat lepší podmínky, než jiné země a to by bylo přeci nefér). V této souvislosti připomínám, že mnoho lidí nemá rádo ministra vnitra Chovance, ale ten jediný měl odvahu říci, že by byl pro, abychom s Brity jednali my sami (pod slovem „my“ rozuměj „my Češi“, nikoliv „my Evropané“ – dnes už by se to totiž po letité manipulativní kampani „my Evropané“ vedené podle osvědčeného vzoru „zrezivělé britské lešení“ mohlo splést). Osobně si nemyslím, že by loutkové postavy pan Tusk či pan Juncker (onen milovník ranní pálenky, pokud si vzpomínáte), tím méně pak skutečné postavy evropské centralizace jako je Merkelová či Schulz, vyjednali pro Českou republiku lepší podmínky ve vztahu k Británii, než by vyjednala česká sestava Chovanec, Zaorálek, Zeman (nebo kterákoli jiná vyjednávací politická sestava, snad s výjimkou KDU-ČSL, u které nemám pochyb o tom, že by jako jediná vyjednala podmínky pro český stát horší). Ale nejsem expert a tak nevím – třeba za nás a za Poláky a za Slováky a za Maďary i z další národní státy budou kancléřka Merkelová nebo možný německý kancléř pan Schultz u Britů do zemdlení kopat a české národní zájmy pěkně zohlední.

Evropská unie

Dobře, řekl jsem si, tak tedy český premiér podobně jako další premiéři členských zemí EU poslechl a svěřil osud české zahraniční politiky a českého národa (zatím pouze ve vztahu k Británii) do rukou kancléřky. No jo, řekl jsem si ale vzápětí, jenže co Britové? EU je přeci jen jedna strana sporu (a o spor tady jde, když pan Tusk pálí s úsměvem na rtech těžké náboje typu Skotsko, Irsko a Gibraltar). Druhá strana, které bude sedět u jednacího stolu, je Velká Británie, řekl jsem si, a ta přeci má jakožto druhá strana minimálně stejné právo mluvit do toho, s kým bude jednat, navíc ji k tomu zavazují bilaterální mezinárodní dohody s jednotlivými státy, jejichž EU není smluvní stranou. Jasné je, že ve věcech, kde existuje smluvní vztah Velké Británie k EU, budou za jednacím stolem sedět s politickou reprezentací Velké Británie političtí reprezentanti EU. Ovšem ve vztazích, kde mají jednotlivé národní státy uzavřeny bilaterální dohody s Velkou Británií podle mezinárodního práva, si neumím představit, že by na druhém konci stolu seděl namísto českého ministra zahraničí, českého prezidenta, českého premiéra či českého ministra obchodu kdokoliv jiný. Podle mě to ani nejde, řekl jsem si, vzpomenuv si na zbytky svých znalostí ze studia mezinárodního práva veřejného.  Britové prostě přijedou jednat do té země a s tou zemí, se kterou mají uzavřenu mezinárodní dohodu a je to, uklidnil jsem se. No, opět jsem se mýlil., protože vzápětí přišel ze strany EU další pravý hák, hodný Mike Tysona na vrcholu jeho kariéry. Následovala totiž věta, že to, že vyjednávání s Brity připadne EU a nebudou s ní jednat jednotlivé členské státy separátně, odhlasuje Evropský parlament, nám všem známá demokratická jednotka (zejména pak co se týče legitimity jednat za jednotlivé členské státy v jejich vlastních zahraničně-politicko-obchodních otázkách).

Evropský parlament

Ani po tomto tvrdém háku jsem ovšem nebyl ještě na zemi a naivně stále dále uprostřed onoho mediálního ringu, jež se na mě valil z naší/vaší/mojí ČT. No a co, to přeci stejně nepomůže, uklidňoval jsem se. I když přeci EP schválí nějaké usnesení, kdo bude s Brity vyjednávat a že to bude výhradně politická reprezentace EU, tak zde přeci bude stále ona druhá strana u jednacího stolu, kterou jsou Britové a kteří řeknou: co je to za nesmysl, my budeme jednat v jejich národních věcech jen s jednotlivými národními státy, ne s EU, a to z logiky věci i v souladu s bilaterálními mezinárodními dohodami. Jenže vzápětí přišlo vysvětlení tohoto úchvatného fíglu ze strany EU, kvůli němuž vlastně vznikl tento blog. To znělo tak, že Britové nebudou moci říkat vůbec nic, protože budou jakožto členové EU sami rozhodnutím EP o tom, s kým mohou jednat (tedy že mohou jednat výhradně s EU) vázáni. A v tu chvíli mi pomyslně spadla brada a smál jsem se na celé kolo. Nějak to ze mě spadlo. Věděl jsem, že EU dosáhla nejvyššího stupně politického mistrovství a že následující jednání mezi ní a Velkou Británií budou nejen politicky, ale i právně výživná. Jenom doufám, že nebudou výživná i vojensky, protože jestli sáhne Německo jakožto loutkovodič (chcete-li, tak „loutkovůdce“) prostřednictvím politických představitelů EU Britům na zmiňovaný Gibraltar a Němci se začnou Britům vměšovat do jejich vnitřní i mezinárodní politiky, pak by při současné náladě Britů mohl nastat problém. A ten bych si určitě nepřál, a nepřál by si jej asi nikdo z nás.

ČT

Co říci na závěr? Veřejnoprávní televize burcuje v zájmu EU proti Británii, co to dá. Nebuďme překvapeni, že Britové, v Česku národ vždy respektovaný a jednoznačně kladně hodnocený, bude od teď dostávat v reportážích naší/vaší, hlavně však unijní České televize, pořádně na frak. Anebo se mýlím a celý tento blog je omyl. Třeba to lešení v Jeruzalémě bylo opravdu britské a opravdu zrezivělé.  Ale proč to tam proboha říkali? J

Luděk Lisse

Poznámka: V Senátu Parlamentu ČR se bude 21. 4. 2017 konat konference nazvaná Role České televize v naší společnosti. Bude to jistě zajímavé setkání před výběrem nového ředitele veřejnoprávní televize a také členů Rady ČT.