Impeachment III. a jejich skutečné procesy

Johnson

Sněmovna reprezentantů se usnesla na celkem 11 proviněních prezidenta Andrewa Johnsona, pro které by měl být zbaven své funkce. 9 z těchto článků se věnovalo problematice odvolání ministra obrany (tehdy ministra války – Secretary of War) Edwina M. Stantona, které mělo ze strany prezidenta proběhnout v rozporu se Zákonem o funkčním období ve státní službě (Tenure of Office Act). Sněmovna tak poprvé odstartovala proces impeachmentu prezidenta USA.

Andrew Johnson

Na počátku občanské války Severu proti Jihu v roce 1861 se Andrew Johnson, senátor z Tennessee, stal jediným senátorem ze států Konfederace, který se nevzdal svého úřadu a zůstal loajální k Unii. V roce 1862 jej prezident Abraham Lincoln jmenoval vojenským správcem Tennessee a v roce 1864 byl zvolen viceprezidentem USA. Po atentátu na prezidenta Lincolna v dubnu roku 1865 (mimochodem částí plánu organizátorů atentátu byla zřejmě i smrt viceprezidenta) převzal úřad prezidenta USA, Prezident Johnson v rozporu s míněním některých ostatních představitelů Unie podnikal po ukončení války vůči poraženým povstalcům až příliš vstřícné kroky, včetně poskytnutí téměř absolutní amnestie všem vzbouřencům. Stejně tak podnikal kroky k ukončení vojenské přítomnosti unijních vojsk ve státech bývalé Konfederace a chtěl, aby těmto státům byla co nejdříve navrácena všechna práva členských států Unie. Za jeho působení a bez výrazných protestů docházelo na jihu také k obnově vlády bílé menšiny a utlačování osvobozených otroků skrze tzv. Černé zákoníky (Black Codes).

Republikány ovládaný Kongres proti krokům Johnsonovi Rekonstrukce Jihu protestoval a v březnu roku 1867 přes prezidentovo veto schválil zmíněný Tenure of Office Act. Tento zákon prezidentovi zakazoval odvolávat úředníky z funkcí, do kterých je potvrdil Senát, právě bez předchozího souhlasu Senátu. Tento zákon měl jednoznačně chránit představitele Republikánské strany ve vládě prezidenta Johnsona, kteří s jeho postupem veřejně nesouhlasili – jmenovitě především Edwina M. Stantona, který byl vůdcem radikálního křídla Republikánské strany, které chtělo vůči poraženým zaujmout mnohem tvrdší postoj.

Na podzim roku 1867 se prezident Johnson rozhodl „otestovat“ ústavnost této úpravy a na místo Stantona jmenoval generála a pozdějšího prezidenta Ulyssese S. Granta. Nejvyšší soud se však problémem odmítnul zabývat, Grant se funkce neujal a předal ji zpět Stantonovi.

21. 2. 1868 se Johnson rozhodl zbavit Stantona politicky provždy – na jeho místo se rozhodl nanominovat generála Lorenza Thomase, který však zdaleka neměl tak průřezovou podporu veřejnosti ani Senátu, jaké se těšil Grant. Stanton se vzdát postu odmítnul a dokonce se zabarikádoval ve své kanceláři. Sněmovna reprezentantů, která o možnosti impeachmentu debatovala již po prvním pokusu o výměnu ministrů, rozhodla o oficiálním zahájení tohoto procesu. Hlasování ve Sněmovně proběhlo 24. 2. a 13. 3. začal pod vedením nejvyššího soudce USA Salmona Chase proces v Senátu. Proces skončil hlasováním 26. 5. 1868 poměrem 35-19 sice ve prospěch odnětí funkce, což však o jediný hlas nestačilo k potřebné 2/3 většině.

Samotný proces v Senátu byl zajímavý i z několika ryze právních důvodů a politických kliček, kdy předsedající soudce Chase například navrhoval, aby prezident směl Senátu předložit důkazy, že chtěl opět pouze umožnit soudům přezkum ústavnosti Tenure of Office Act. Senátor Benjamin Wade z Ohia zase navrhoval urychlené přijetí Colorada jakožto dalšího členského státu Unie, aby zastánci odvolání získali potřebnou většinu. Stejně tak byly směřovány tomuto senátorovi výzvy, aby se vzdal svého hlasovacího práva, neboť jakožto prozatímní předseda Senátu byl první na řadě k převzetí úřadu prezidenta USA, pokud by byl Johnson z funkce odvolán. Zrovna tak byly slyšet hlasy, které tvrdily, že vzhledem k tomu, že nemohou být přítomni zástupci všech států Unie, nemělo by být o tak závažné věci hlasováno.

Z procesního hlediska je také zajímavé to, že hlasování o první z 11 bodů obžaloby proběhlo poměrem 35-19 již 16. 5., načež bylo jednání na 10 dní přerušeno (aby obě strany měly prostor změnit názor hlasujících) – i hlasování o zbytku usnesení však proběhlo stejným poměrem. Obě strany se obviňovaly z uplácení, které však nikdy nebylo zcela prokázáno.

Po „neprohraném” hlasování prezident Johnson dokončil svůj mandát, i přestože třeba skupinka obyvatel sepsala petici k odstranění celé funkce prezidenta USA z ústavy. Dokonce mu dal Nejvyšší soud později v roce 1926 i částečně za pravdu, když v rozhodnutí Myers v. United States potvrdil, že prezident může člena svého kabinetu odvolat bez souhlasu Senátu a v odůvodnění prohlásil Tenure of Office za nesprávný (derogován byl Kongresem již v roce 1887).

Clinton

Fakta v případu prezidenta Clintona jsou zajímavá sama o sobě a neškodí si je krátce připomenout. V říjnu roku 1995 začala milostná aféra mezi prezidentem a jeho stážistkou – Monicou Lewinski, která pokračovala až do roku 1997. V mezidobí se Lewinská svěřila své kamarádce Lindě Trippové, která si vše podrobně zapisovala do svého deníku a některé rozhovory dokonce nahrávala. Trippová tyto své poznatky svěřila právním zástupcům Pauly Jonesové, která na konci roku 1997 prezidenta Clintona zažalovala pro sexuální obtěžování.

Bill Clinton

Na to konto se tito právníci rozhodli zařadit Lewinskou na seznam svědků, který v prosinci roku 1997 prezident Clinton obdržel, neprodleně o tom Lewinskou informoval a navrhnul další společný postup, včetně sepsání místopřísežného prohlášení. Prezident také Lewinské navrhnul společnou výpověď ve smyslu, že její návštěvy v Bílém domě nebyly ve skutečnosti za ním, ale za jeho asistentkou Betty Currie.

 19. 12. 1997 byla Lewinská předvolána k podání svědectví a k předložení všech případných darů, které jí prezident věnoval.

 Lewinská o všem prezidenta informovala a navrhla, že dary předá Curriové, u které je uloží – s tím, že je prezident daroval jí, nikoliv Lewinské. 7. 1. 1998 také Lewinská podepsala čestné prohlášení o tom, že nikdy neměla poměr s prezidentem, což Clinton potvrdil nepřímo i ve své výpovědi 17. 1. – naopak jeho výpověď se dala interpretovat jako popření jakéhokoliv „nadstandardního“ vztahu mezi ním a Lewinskou.

 Nikdo ze zúčastněných netušil, že nahrávky a poznámky, které pořídila Trippová, mezitím našly cestu ke zvláštnímu vyšetřovateli Kennethu Starrovi, který vyšetřoval nařčení týkající se údajného protiprávního jednání manželů Clintonových v osmdesátých letech v projektu Whitewater.

 Den před výpovědí prezidenta Clintona Starr rozšířil své vyšetřování i na věc týkající se údajného obtěžování P. Jonesové. Lewinská později s úřadem vyšetřovatele podepsala dohodu o imunitě a začala s ním spolupracovat – a to včetně toho, že vyšetřovatelům předávala forenzní důkazy. Prezident Clinton ve světle nové situace ve své výpovědi před porotou přiznal aféru s Lewinskou, ale zároveň se ohradil proti tomu, že by ve svých dřívějších výpovědích v procesu Jonesové lhal, že by Lewinskou nebo Currieovou nabádal ke křivé výpovědi, či dokonce k předání poskytnutých darů.

 V září roku 1998 Starr předal Sněmovně reprezentantů své závěry, ve kterých prezentoval důkazy, které podle něj zakládaly minimálně 11 přečinů, pro které by bylo vhodné prezidenta zbavit úřadu. Jednalo se o křivou výpověď pod přísahou, zamezování spravedlnosti, ovlivňování svědků, ale i ze zneužití pravomocí veřejného činitele.

 8. 10. téhož roku pak plénum Sněmovny pověřilo Výbor pro spravedlnost zahájením vyšetřování. Výbor na prezidenta směřoval 81 dotazů, ke kterým se písemně vyjádřil. Výbor pak většinově rozhodnul, že odpovědi vlastně pokračují v trendu polopravd, zavádějících výpovědí, zamlžování faktů a vědomých lží, které Clinton použil v předchozích vyšetřováních.

 V prosinci se pak Výbor usnesl, že plénu Sněmovny přednese čtyři důvody pro impeachment prezidenta Clintona, které vesměs spočívaly v křivém vypovídání v různých formách a vůči různým orgánům vyšetřujícím jak žalobu Jonesové, tak i vůči samotnému Výboru a v bránění spravedlnosti. Necelé dva týdny poté plénum Sněmovny reprezentantů rozhodlo o tom, že dva z těchto důvodů zavdávají příčinu k postoupení impeachmentu k jednání v Senátu.

 Senátoři pak hlasováním 12. 2. 1999 rozhodli v neprospěch žaloby na prezidenta a potvrdili jeho setrvání ve funkci – v případě křivé výpovědi před porotou shledalo prezidenta vinným 45 senátorů, ve věci bránění výkonu spravedlnosti pak 50 – ani jednou se tedy senátoři nepřiblížili nutnému počtu 67 hlasů pro zbavení funkce.

 Poté byl celý případ ještě nezávazně zrevidován ze strany nevládních organizací, které došly ve své zprávě k závěru, že se prezident Clinton dopustil několika trestněprávních přečinů, za které by mu hrozil trest odnětí svobody v délce 30 až 37 měsíců, ale to samozřejmě nebylo předmětem procesu. I zastánci prezidenta vesměs uznávali, že se dopustil nečestného jednání, které podkopalo důvěru veřejnosti nejen v něj osobně, ale i v úřad, který zastával. Někteří ze zákonodárců proces impeachmentu viděli i jako způsob, kterým obnovit důvěru Američanů v jejich nejvyšší úřad.

 Když se obloukem vrátíme na počátek série blogů na toto téma, který se týkal historické paralely s bojem republikánů v Římě proti Caesarovi – Caesar byl obviněn z toho, že svůj úřad dělal silnějším, Clinton naopak z toho, že jej umenšil. Stejně tak argumenty proti Johnsonovi byly ve smyslu toho, že si atrahoval více pravomocí, než mu přináleželo.  Clinton sice poškodil svůj úřad i svou pověst, což z něj asi dělá prezidenta špatného, nikoliv však odvolatelného.

Trump

Prakticky ihned poté, co se úřadu ujal prezident Trump, spustila se kampaň za jeho odvolání (dlužno podotknout, že ještě před volbou někteří Republikáni totéž slibovali Hillary Clintonové). S ohledem na dříve zmíněné se to sice nedá vyloučit, ale minimálně v této chvíli se jedná o možnost krajně nepravděpodobnou.

Donald Trump

Předně je tu neúprosná matematika – v Senátu je k odsouzení třeba 2/3 většinu (67 ze 100). Dnes drží Republikáni (tedy strana, která prezidenta Trumpa do Bílého domu vyslala) většinu v obou komorách Kongresu. Z politických důvodů je tedy nemyslitelné, aby vlastního kandidáta zákonodárci odvolávali, nebo zmíněné proceduře podrobili, řeklo by se z méně zásadních důvodů.

Když probíhal proces s prezidentem Clintonem, všichni zástupci jeho strany i pár Republikánů hlasovalo proti odsouzení, což pohodlně stačilo na jeho udržení v úřadu. Dnes je poměr v Senátu ještě těsnější (tehdy 45 Demokratů proti 55 Republikánům, dnes je poměr 48/52).

Pro Republikány by impeachment byl politickou sebevraždou, stejně tak Demokraté by se asi nezbavili nálepky oportunistů, kteří chtějí za každou cenu způsobit co největší chaos ve vládnutí a poškodit tak celou zemi. Ani pro ně by to tedy nebylo nic jednoduchého.

Stejně tak není pravděpodobné, že by se celý proces pustil v dohledné době, protože nesedí načasování. Dynamika volebního období diktuje celkem neúprosně, že hned na počátku volebního období se podobný zásadní proces v Kongresu prostě nedělá. Mnohem větší šanci na úspěch pak podobné snahy mají ve chvíli, kdy zasedá Kongres v období tzv. Chromé kachny (lame duck) – tedy kdy dosluhuje ve starém složení a ještě se nesešel v nově zvoleném. (tak tomu třeba bylo v případě prezidenta Clintona)

Nezbytným předpokladem pro úspěšný impeachment je také nejen politická shoda, ale i širší celospolečenský konsenzus, že má být tato ultima ratio možnost použita. Prezident Trump sice vykazuje jednu z nejnižších hodnot důvěry občanů v prezidenta (některé průzkumy uvádějí 37 %), ale to ještě ani zdaleka nelze „přetavit“ v podporu jeho případného odvolání z funkce.

Trumpova osobnost a charakter asi budou nadále předmětem kontroverzí a emocí, diskuzí a analýz, ale impeachmentu asi jen sotva. Američané si prostě ve své ústavě vytvořili nástroj proto zbavit se prezidenta nebezpečného, nebo zločinného, ale nikoliv špatného nebo hloupého.