Vystudoval PF UK v Praze. Je ředitelem Ústavu práva a právní vědy, o.p.s. Působí již 20 let jako lektor obchodního práva a rozhodčího řízení, je uznávaným advokátem, vykonává též právní praxi rozhodce. Je doktrinárně činný a je autorem více 150 oborných článků a několika monografií. Kromě Ústavu práva a právní vědy vykonává lektorskou činnost na European Business School SE. Je členem České advokátní komory, The Internatioabl Bar Assotiation a Stálé konference českého práva.
Vidím to takto: Stát potřebuje, aby se rodily děti, jakožto budoucí výrobní jednotky a spotřebitelé. Výrobními jednotkami a spotřebiteli musí být budoucí děti (budoucí dospělí) současně. Dříve tomu tak bylo a ekonomika západních zemí na základě tohoto paradigmatu fungovala a systém byl relativně stabilní. Dnes stát podporuje výrobu dětí systémem sociálních dávek (přídavky na děti, mateřské dovolená, rodičovská), ale tyto „nové děti“ se často nestávají výrobními jednotkami (ať již jako zaměstnanci nebo jako OSVČ), kteří by pravidelně platily daně a do systému odváděly více prostředků, než z něj ony a jejich děti (děti nových dětí) vytěží, nebo se těmito výrobními jednotkami stávají jen částečně a po časově omezenou dobu (chvíli pracují, chvíli čerpají).
Podle některých názorů z toho vyplývá, že ekonomicky zdravé prostředí by zde bylo tehdy, pokud by děti měli zejména ti, kdo sami nic nedluží a kdo jsou soběstačnou ekonomickou (výrobní) jednotkou, a těch ostatních by byla jen malá či nepatrná část, která je ekonomicky nesoběstačná z objektivně daných důvodů (invalidita apod.). Tedy ti, kdo nemají závazky vůči státu ani vůči ostatním věřitelům, zejména bankovním nebo nebankovním subjektům, které by převyšovaly jejich majetkovou podstatu a byly nepřiměřené, tedy neodpovídající jejich schopnosti dluhy včas a řádně splácet.
V realitě však často vyrábějí (mají) děti lidé, kteří systém zatěžují v podobě čerpání sociálních dávek a nyní i prostřednictvím insolvenčního zákona rovněž v podobě neuvěřitelného benefitu odpuštění dluhů, do kterých vinou své vlastní nezodpovědnosti a zcela záměrně a opakovaně padají. Systém v podobě oddlužení odpouští dlužníkům jejich dluhy, a vysílá ostatní členům společnosti signál, že se nevyplatí nic budovat, že žijeme ve státě, kde se nemusí vracet dluhy, že stačí dluhy nadělat a pak požádat stát o jejich odpuštění prostřednictvím oddlužení. Tím stát geometricky rozšiřuje množinu budoucích spotřebitelů, kteří však již nebudou současně výrobními jednotkami, které by svou prací do systému přispívali, ale budou pouze spotřebiteli, kteří svoji nezodpovědností a žitím si nad svoje finanční a sociální poměry ze systému pouze (nebo převážně) berou.
Rovnováha, kterou kdysi vymyslel původní sociální inženýr-architekt, podle níž je systém založen na tom, že člověk musí být současně výrobní jednotkou, aby mohl být na druhé straně spotřebitelem, se postupně nabourává. V systému totiž začíná stoupat počet lidí, kteří jsou jen částečnými výrobními jednotkami a jsou současně spotřebiteli, a množí se počet těch, kteří vůbec nejsou výrobními jednotkami a jsou pouze spotřebiteli. Spotřebiteli jsou však jen proto, že spotřebovávají peníze jiných, a to buď peníze státu (získané ze sociálních dávek), nebo peníze svých věřitelů (tím, že si je půjčují, ale nevrací, a stát jim jejich dluhy následně odpustí, což je mimochodem vůči věřitelům ze strany státu ve své podstatě vyvlastnění). Jde o princip, který lze charakterizovat odkazem na slavný výrok feldkuráta Katze (který si, jak víme, často půjčoval, ale dluhy nevracel, ale peněz si rád užíval): „To se nám to hoduje, když nám lidé půjčují.“
S jistou nadsázkou tak můžeme říci, že nové děti (nová generace) jsou v menším počtu výrobními jednotkami, než byly generace předchozí (které jsem v titulku článku nazval jako „staré děti“). Závěrečná otázka je pak jednoduchá: Jak dlouho takový systém vydrží?
Na tu už odpověď neznám, ale měli bychom si ji klást pokaždé, když uslyšíme politika té či oné politické strany, českého či evropského, mluvit o solidaritě s potřebnými. Systém může vydat vždy jen tolik, kolik je do něj vkládáno. Tedy s výjimkou případů, kdy si sám stát na zajištění sociálních potřeb svých občanů hojně půjčuje, jako je např. Řecko, ale to by byla již jiná kapitola příběhu.