Autor
Protože právní praxe rozhodčího řízení v uplynulých letech výrazně přispívala k rychlému a efektivnějšímu řešení sporů mezi podnikateli jakožto dodavateli na jedné straně a spotřebiteli na straně druhé, získala si rychle svoji oblibu, nabyla na síle a následně ji logicky provázely excesy, které se nevyhnuly ani oblasti v České republice rychle se rozvijící spotřebitelské arbitráže. Z tohoto důvodu byla přijata nová právní úprava, která rozhodčí řízení ponechává jako alternativu řešení majetkových sporů již jen mimo oblast spotřebitelského práva.
V průběhu vývoje byl přijat nový občanský zákoník, který daleko více než ten předchozí preferuje autonomii vůle jednotlivce při uzavírání smluv a který z hlediska jednání subjektů práva oprávněných uzavírat v právním styku rozhodčí doložky staví na zásadě jejich profesionality. Není proto již žádného důvodu k restriktivní interpretaci vybraných zákonných ustanovení a k vytváření nových zákazů prostřednictvím rozhodovací praxe soudů tam, kde sama zákonná úprava žádné zákazy nestanoví a kde je zřejmé, že zákazy určitých jednání neměl zákonodárce ani v úmyslu.
Soudy by jako orgány státní moci neměly ingerovat do smluvních vztahů osob soukromého práva a dotvářet spravedlnost podle svého subjektivního přesvědčení odhlížeje od normativního znění zákona a navíc způsobem, při kterém si naprosto „z nuly“ vymyslí zákaz soukromého jednání, které zákon nikde výslovně ani implicitně nestanoví. Takový postup se v současné době k újmě ústavnosti bohužel děje, když je v praxi rozhodčího řízení soudy obecné soudní soustavy plošně a často mechanicky aplikován judikát 3662, jehož rozbor byl předmětem tohoto příspěvku.
Je také třeba konstatovat, že vůli zákonodárce, který s činností arbitrážních center v roce 2012 při přijetí Novely počítal, se v důsledku odmítavého přístupu soudní moci nepodařilo naplnit. Oblast rozhodčího řízení tak může být vhodným, nikoliv však následováníhodným příkladem i pro ostatní právní odvětví, jakou cestou by se judikatura Nejvyššího soudu neměla ubírat.
Vývoj judikatury obecných soudů by měl směřovat jednoznačně k primátu jednotlivce (občana) nad státem a k preferenci zásady dovolenosti soukromého jednání před hledáním důvodů, proč určité soukromé jednání zneplatnit, byť by bylo toto hledání odůvodňováno tím sebehonosnějším společenským cílem.
Celý příspěvek si můžete přečíst ZDE.