Vystudovala PF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně (nyní Masarykova univerzita), kde získala titul doktorky práv. Po složení advokátních zkoušek vykonávala advokátní praxi zaměřenou na smluvní agendu, rodinné právo a obhajobu v trestních věcech. Během své bohaté právní praxe vykonávala též funkci ředitelky Justiční akademie či ministryně spravedlnosti ČR. Je prezidentkou Unie rodinných advokátů a členkou správní rady Ústavu práva a právní vědy, o.p.s.
Zarputilá rodičovská veřejnost i aktivističtí novináři zajisté zajásají, jaký to geniální bič na soudce naši zákonodárci opět vymysleli. Zato právník, jenž se rodinnému právu věnuje, si jen těžce a unaveně povzdechne. Zpovzdálí a od televize se totiž zdá, že největším záškodníkem ve věcech rozhádaných rodičů jsou právě opatrovničtí soudci, kteří nejspíš lelkují na lenošce či se opalují na zahradě, místo aby soudili věci našich robátek. Skutečnost je ovšem jako obvykle mnohem prozaičtější. Dvě třetiny rodičů jsou schopny dohody, a řízení ve věcech jejich nejdražších bývají proto skončeny velmi rychle, obvykle mnohem dříve, než činí ona šestiměsíční lhůta. Také podstatná část z třetí třetiny je nakonec za pomoci soudců a opatrovníků z OSPODů dokopána k dohodě a řízení ve věcech jejich dětí končí ihned poté, co se pod dohodu – leckdy přirozeně se skřípěním zubů – podepíší. Pro tento převažující podíl je tedy nová právní norma zbytečná.
A pak zůstává několik málo procent zuřivě rozhádaných, patologických, mstících se či jinak divných rodičů, odolných jakémukoliv rozumnému manipulování okolí. Tito zabedněnci (leckdy stačí jen jediný z páru) ze všech sil tlačí káru sporu dál, zahrnují soud i opatrovníka desítkami mailů, dopisů, znaleckých posudků, zpráv, nelegálně získaných odposlechů a dalších důkazů, nutí soud provádět stohy další důkazy, až spis převýší velikost jejich ega, proti každému rozhodnutí se odvolávají, a hrozí-li konečně skončení věci, obstrukčně využívají všech nástrojů zbytnělého občanského soudního řádu či toho zákona s divným názvem (zákona o zvláštních řízeních soudních). Takovým případům je poněkud úsměvné stanovit na papíře šestiměsíční lhůtu, neboť rodiče sami ji svými snahami desetinásobně překročí, čímž naplní obsah pojmu „důvody zvláštního zřetele hodné“. Pro ně je nová lhůta naprosto zbytečná a její zavedení jen uloží unavenému soudci (nejčastěji soudkyni – navzdory politické korektnosti) nutnost doplnit do odůvodnění už tak dlouhého rozhodnutí další odstavec, který poněkud nadbytečně odvolacímu soudu odůvodní její překročení.
Vysvětlovat výše uvedené vševědoucím zákonodárcům se ukázalo stejně nadbytečné, patrně s ohledem na volby přibližující se rychlostí kulminující volební kampaně. S pány poslanci je to podobné jako s Ministerstvem spravedlnosti, které nechce vidět ani slyšet přetížené opatrovnické soudy, zahlcené přezkumem svéprávností a nárůstem agendy v důsledku nového občanského zákoníku. Osobně znám několik soudkyň, které chodí diktovat rozsudky o víkendech, kolabují z přepracování a hroutí se z emocionálních bitev, kterým porotcují. Na druhé straně – proč se divit obvyklému průběhu, jímž se v naší divné zemi napravují problémy dlouho neřešené? Namísto aby se zdravé rozhořčení obrátilo proti skutečnému pachateli – zavilým, zabedněným a nevidoucím rodičům přesvědčeným o své jediné pravdě – hodí se přidat další povinnost skupině, jež nejspíš nikomu nestojí za trochu zastání.
A to jsem se zaměřila jen na jednu novinku z balíčku plného podobných překvapení (mimochodem jen za letošní rok jde už o třetí novelu procesních předpisů). Podle předkladatele je jejím cílem posílení práv dítěte. Ještě štěstí, že standardní potomek je gumová, omyvatelná a takřka nezničitelná hračka, jež nakonec navzdory pokusům a omylům rodičů vyroste v dospělého….ehm…voliče.